ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.754.2006.1
sp. zn. 26 Odo 754/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně T. C., zastoupené advokátem , proti žalovaným 1) J. H., a 2) I. H., advokátem, o zaplacení 764.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 12 C 101/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2006, č.j. 19 Co 2530/2005-261, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. března 2006, č.j. 19 Co 2530/2005-275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 8. ledna 2003, č.j. 12 C 44/2002-94, že je opodstatněný základ nároku z příkazní smlouvy na poskytnutí odměny ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní
a žalovanými. Soud prvního stupně zjistil, že předmětem ústní příkazní smlouvy uzavřené podle §724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) byl závazek žalobkyně obstarat pro žalované vydání územního rozhodnutí na stavbu obchodně administrativní budovy na jejich pozemku oproti závazku žalovaných poskytnout žalobkyni odměnu (jejíž výše nebyla určena a proto měla být obvyklá) splatnou po prodeji pozemku žalovaných nejpozději do dvou let od vydání územního rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 13. května 2003, č.j. 19 Co 712/2003-111, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ohledně ujednání o splatnosti odměny – jež měla být podle tvrzení žalobkyně splatná v okamžiku prodeje pozemku žalovanými nejpozději však v okamžiku, kdy rozhodnutí o umístění stavby pozbude platnosti – uzavřel, že je neurčité, neboť splatnost odměny se váže k události, o níž není jisto, zda, případně kdy v budoucnosti nastane. Zavázal proto soud prvního stupně, aby vycházel z ustanovení §563 obč. zák., které je třeba aplikovat i na případ, kdy je ujednání o splatnosti dluhu pro neurčitost absolutně neplatné, a aby vznesenou námitku promlčení posoudil právě z pohledu tohoto ustanovení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, č.j. 12 C 44/2002-133, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 764.500,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 4. 4. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu – posoudil ujednání účastníků o splatnosti odměny jako absolutně neplatné. V návaznosti na to stanovil počátek běhu tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na odměnu na den 4. 4. 1997 (následující den po vzniku dluhu), neboť již tehdy mohla žalobkyně vyzvat žalované k zaplacení odměny a tím vyvolat její splatnost, a uzavřel, že v době podání žaloby (dne 5. 9. 2001) byl již nárok žalobkyně promlčen.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, č.j. 19 Co 2559/2003-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 17. února 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-179, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-187, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc k dalšímu řízení vrátil soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že pokud by byl vznik nároku na odměnu podmíněn tím, že žalobkyně pro žalované obstará vydání územního rozhodnutí, pak bylo (pro účely splatnosti odměny) jisté, že tato událost nastane. Pak by ovšem dohoda v tom smyslu, že odměna bude splatná nejpozději uplynutím dvou let od vydání územního rozhodnutí, byť nebylo jisté, kdy k němu dojde, byla ujednáním zcela určitým a srozumitelným, jehož výklad nečiní žádné problémy. Podle jeho názoru by na určitosti takového ujednání neměnilo nic ani to, že by současně bylo dohodnuto, že splatnost odměny nastává též okamžikem prodeje pozemku žalovaných, pokud by skutečně, jak žalobkyně tvrdí, tato dohoda zněla tak, že nedojde-li k prodeji do dvou let od vydání územního rozhodnutí, nastává splatnost odměny uplynutím této lhůty.
Soud prvního stupně v pořadí již svým třetím rozsudkem ze dne 20. července 2005, č.j. 12 C 101/2005-224, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinní zaplatit žalobci společně
a nerozdílně částku 764.500,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 4. 4. 1999 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č.j. 19 Co 2530/2005-261, ve znění opravného usnesení ze dne 3. března 2006, č.j. 19 Co 2530/2005-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně opětovně vyslechl svědky J. R. a A. V., žalované, jednatele žalobce a provedl důkaz smlouvou o poskytování zprostředkovatelských služeb směřujících k prodeji nemovitostí ze dne 9. 2. 1998, smlouvou o uzavření budoucí nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 1996, mandátní smlouvou ze dne 23. 10. 2001 a územním rozhodnutím ze dne 13. 2. 2002. Měl za to, že z provedených důkazů vyšlo najevo, že žalobkyně použila ve stavebním řízení o vydání územního rozhodnutí pro stavbu obchodně administrativního centra dřívější projektovou dokumentaci na budovu autosalonu T., kterou zpracoval A. V. na základě písemné smlouvy pro firmu N. za odměnu , přičemž část odměny mu byla již proplacena realitní kanceláří R. & R.A. a r. s.., dále že až do 31. 12. 1997 žalovaní měli záměr předmětné pozemky pronajímat za přispění realitní kanceláře R.& R. A.
a r. společnost , a že teprve až dne 9. 2. 1998 uzavřeli s touto realitní kanceláří zprostředkovatelskou smlouvu na prodej pozemků a dále, že v jiném obchodním případu žalobkyně uzavřela na obdobnou činnost jako v této věci písemnou smlouvu, v níž byla sjednána i výše odměny. Na základě těchto důkazů ve spojení s dříve provedenými důkazy soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalovaných, že je žalobkyně v lednu 1997 ujistila, že jimi udělená plná moc k obstarání územního rozhodnutí na obchodně administrativní budovu je pouhá formalita a že se o odměnu nemusí starat, neboť se žalobkyně zhojí z provize na budoucím nájemci či na budoucím kupujícím a že tedy mezi nimi nebyla výše odměny v souvislosti s příkazní smlouvou sjednána. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že v době sjednání příkazní smlouvy měli žalovaní záměr pozemky pronajímat a zhodnocení pozemků vydáním územního rozhodnutí pro tento účel nebylo potřebné. Zohlednil, že rozhodnutí
o umístění stavby ze dne 12. 3. 1997 bylo vydáno na základě projektové dokumentace
a dalších podkladů předložených v původním stavebním řízení v r. 1996, tj. dokumentace, která sloužila pro zcela jiný subjekt, a to firmu „N..“ se sídlem v Č. B., a byla určena pro stavbu autosalonu T. (ke změně názvu stavby z autosalónu na obchodně administrativní centrum došlo až 5. 2. 1997, přitom však situace předložené projektové dokumentace je z ledna 1997 a stanoviska dotčených orgánů mají data předcházející datu udělení plné moci žalobkyni od žalovaných tj. 21. 1. 1997) a že pokud svědek A. V. podpořil výpověď žalobkyně o sjednání odměny za příkaznickou činnost žalobkyně, je na výsledku sporu hmotně zainteresován, neboť bude-li žalobkyni vyhověno, bude svědkovi vyplacena další odměna za zpracování projektové dokumentace. Pokládal za nepravděpodobné, že by si žalobkyně a svědek Ing. arch. A. V. neošetřili své nároky písemně uzavřenými smlouvami, když v jiných případech tak činili. Soud prvního stupně tedy vzal z provedených důkazů za zjištěno, že mezi účastníky byla uzavřena ústní příkazní smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně obstarat pro žalované vydání územního rozhodnutí o umístění stavby obchodně administrativní budovy na pozemku žalovaných, nebyla však sjednána odměna a tedy ani její splatnost. Odvolací soud jeho skutkové závěry převzal. Soudy obou stupňů měly dále za to, že vzhledem k povolání žalobkyně je poskytnutí odměny obvyklé, a proto jsou žalovaní jako dlužníci povinni splnit dluh prvního dne poté, kdy byli o plnění věřitelkou požádáni. Žalovaní vznesli námitku promlčení a soudy obou stupňů dospěly k závěru, že promlčecí doba počala běžet dne
4. 4. 1997, tedy den poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o umístění stavby obchodně administrativní budovy, a obecná promlčecí lhůta tak uplynula dne 4. 4. 2000. Žalobkyně však podala žalobu u soudu až dne 5. 9. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvody ohlásila, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Žalobkyně v dovolání namítala, že odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, kterým byl ve smyslu §226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243d odst. 1, věty druhé za středníkem, o.s.ř. vázán a porušením této procesní normy došlo k nesprávnému výkladu práva. Poukazovala na to, že dovolací soud se ve svém rozsudku ze dne 17. února 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-179, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-187, zabýval splatností sjednané odměny, to znamená musel se zabývat i ujednáním o odměně, a že posoudil příkazní smlouvu včetně ujednání odměny za platnou. Dovolatelka vyslovila názor, že soud prvního stupně neměl žádný objektivní důvod opakovat výslechy svědků a účastníků ke skutečnostem – platnosti smlouvy a k existenci dohody o odměně – které v rámci předchozího dovolání nebyly napadeny. Vytýká soudům nižších stupňů, že posunuly předmět svého výkladu od již vyřešené otázky úplatnosti příkazní smlouvy zpět k jejímu řešení. Navíc je přesvědčena, že ani po doplněném řízení se skutkový stav nezměnil tak, aby to odůvodnilo jiné právní posouzení věci. Dále namítala, že závěr soudu o nedostatku dohody o úplatnosti uzavřené příkazní smlouvy neodpovídá skutkovým zjištěním. Dovolatelka v dovolání rekapituluje obsah výpovědí svědků a hodnotí je a dospívá k závěru, že z provedených důkazů vyplynulo, že příkazní smlouva ze dne 21. 1. 1997 byla dohodnuta jako úplatná a že její výše byla určena odkazem na běžně užívaný „Výkonový a honorářový řád vydaný Č. s. s. i., Č. k. a. t. a i. činných ve výstavbě a Č. k. a.“. Žalovaní byli s tímto řádem seznámeni a byl jim sdělen i způsob výpočtu. V dovolání požaduje, aby se dovolací soud předem vyjádřil k určitosti takto sjednané odměny, popřípadě k tomu, jakým způsobem by měla být zjištěna výše obvyklé odměny, která přichází v úvahu, není-li dohodnuta platně odměna. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že napadené rozhodnutí postrádá pro právní stránce zásadní význam, neboť mu chybí judikatorní přesah. Pokud žalobkyně ve svém dovolání namítá rozpor s hmotným právem, neuvádí, v čem jej spatřuje a zaměňuje jej za nesprávná skutková zjištění nebo vady řízení. Závěrem navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný poté, kdy předchozí rozsudky obou soudů nižších stupňů byly rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-179, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-187, zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.
Dovolatelka spatřovala nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou stupňů použily na skutkový stav (který se podle ní doplněním dokazování nezměnil) právní názor odlišný od toho, který vyslovil dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 17. února 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-179, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2005, č.j. 33 Odo 353/2004-187. Dovolatelka však tento závěr staví na mylném předpokladu. Zatímco v době před vydáním předchozího rozsudku dovolacího soudu vycházely soudy nižších stupňů z toho, že v souvislosti s příkazní smlouvou byla dohodnuta odměna ne však její výše (náležela obvyklá výše) a za této situace mohla být dohodnuta i splatnost odměny, nyní soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že odměna vůbec dohodnuta nebyla (je však vzhledem k povolání příkazníka obvyklá), a proto nemohla být dohodnuta ani její splatnost. Za této situace se stal irelevantním názor dovolacího soudu navíc založený jen na hypotetickém předpokladu (vzhledem k tomu, že otázka úplaty nebyla uplatněným dovolacím důvodem pro předchozí dovolací řízení v dané věci ani otevřena) o tom, že ujednání o splatnosti odměny je určité a tedy platné. Výše uvedená výtka nesprávného právního posouzení věci tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka v dovolání též namítá, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když z vlastní iniciativy doplnil dokazování opětovným výslechem svědků J. R. a A. V., výslechem žalovaných a výslechem jednatele žalobce a odvolací soud vadné provedení důkazů nezohlednil. Tím uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a to, že řízení je postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. však vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání.
I když žalobkyně v dovolání – pokud jde o zbývající dovolací námitky – argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vycházel při právním posouzení části příkazní smlouvy
o její úplatnosti podle §35 odst. 2 obč. zák. (resp. §37 odst. 1 obč. zák.). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobkyně tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s ř.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 6. ve spojení
s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z částky 1.439,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu