ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.952.2006.1
sp. zn. 26 Odo 952/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně OMV Č. r., jako právní nástupkyně původní žalobkyně A. ČR, zastoupené advokátem , proti žalované S. ž. d. c., o zaplacení částky 719.176,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 161/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Cmo 126/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. května 2003, č. j. 51 Cm 161/2000-26, ve spojení s usnesením ze dne 16. června 2003, č. j. 51 Cm 161/2000-33, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí původní žalobkyni A., (dále jen „původní žalobkyně“), částku 719.176,80 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 2. února 2000 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. května 2004, č. j. 11 Cmo 279/2003-49, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 51 Cm 161/2000-57, žalobu na zaplacení částky 719.176,80 Kč s 11 % úrokem z prodlení od 2. února 2000 do zaplacení zamítl, řízení co do zaplacení 8 % úroku z prodlení zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že dne 13. června 1996 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena (platná) nájemní smlouva (dále jen „Nájemní smlouva“) a že předmětem Nájemní smlouvy byla část pozemku o výměře 1.000 m2 v k. ú. O.– P. pronajatá za ujednanou cenu za účelem výstavby a provozování čerpací stanice pohonných hmot na dobu dvaceti let od podpisu Nájemní smlouvy (čl. 2, 3, 4 a 5 Nájemní smlouvy). Dále zjistil, že podle ujednání obsaženého v čl. 8 bodu 1. Nájemní smlouvy mohla smlouvu jednostranně vypovědět pronajímatelka (žalovaná) a že nájemkyně (původní žalobkyně) mohla od Nájemní smlouvy odstoupit v případě, že neobdrží pro čerpací stanici a související zařízení podle projektové dokumentace stavební povolení a následně kolaudační rozhodnutí (čl. 8 bod 2.). Vzal také za prokázáno, že dopisem ze dne 14. ledna 2000 původní žalobkyně odstoupila od Nájemní smlouvy bez uvedení důvodů a požadovala vrácení zaplaceného nájemného ve výši 2.204.918,10 Kč. Zjistil rovněž, že v dopisu ze dne 26. ledna 2000 žalovaná odstoupení od Nájemní smlouvy akceptovala, avšak proti požadované částce si započetla (ve smyslu §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“) jednak částku 719.176,80 Kč jako peněžitou náhradu za držení práva užívat předmět nájmu, což je částka odpovídající nájemnému za dobu od 13. června 1996 do 17. ledna 2000, a dále také částku 1.127.834,40 Kč z titulu dlužného nájemného z další nájemní smlouvy č. 639. Následně vzal za zjištěno, že poté dne 8. února 2000 byl sepsán předávací protokol. Z těchto skutkových zjištění učinil také skutkový závěr, že na základě Nájemní smlouvy původní žalobkyně předmět nájmu po určitou dobu držela a pokud ho neužívala, přestože jí právo užívání náleželo, nelze tuto okolnost přičítat k tíži žalované, neboť ta předmět nájmu po stejnou dobu (po dobu, kdy ho držela původní žalobkyně) nemohla využít pro svou potřebu (popřípadě jinak). Poté soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná částka se v důsledku odstoupení od Nájemní smlouvy stala pohledávkou vzniklou žalobkyni proti žalované z titulu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však původní žalobkyně na základě Nájemní smlouvy předmět nájmu po určitou dobu držela (pokud ho neužívala, přestože jí právo užívání náleželo, nelze tuto okolnost přičítat k tíži žalované, neboť ta předmět nájmu po stejnou dobu nemohla využít pro svou potřebu a ani jinak, jak uvedl soud prvního stupně), lze podle názoru soudu prvního stupně posoudit jako platné započtení (§580 obč. zák.) pohledávky 719.176,80 Kč ze strany žalované proti pohledávce požadované původní žalobkyní z titulu odstoupení od Nájemní smlouvy. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Cmo 126/2005-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě – zejména s odkazem na ustanovení §580 obč. zák. – učinil soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. V dovolání uvedla, že odvolací soud na základě správně zjištěného skutkového stavu věc nesprávně právně posoudil. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nerozlišil rozdílné právní režimy, které nastávají v důsledku odstoupení od smlouvy a při její výpovědi. Zatímco v případě výpovědi smlouvy „by do té doby vyplacené nájemné muselo zůstat žalované“, odstoupením od smlouvy, k němuž v daném případě nepochybně došlo, se smlouva od počátku ruší a účastníkům vznikne povinnost vrátit si navzájem vše, co podle ní dostali. Za této situace nemohlo původní žalobkyni vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalované (nevznikl jí prospěch, o nějž se zvýšil její majetkový stav anebo se její majetkový stav nezmenšil, ač se tak za běžných okolností mělo stát). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítla, že – z důvodů tam uvedených – má odstoupení od smlouvy účinky ex nunc (a nikoli ex tunc). Uvedla, že za této situace nejsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. srpna 2007, č. j. 26 Odo 952/2006-95, rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastnicí řízení na straně žalobkyně s OMV Č. r.,87.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání v dané věci přípustné, byť soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku; rozhodující totiž je, že se tak nestalo v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil (odvolací soud ve zrušujícím usnesení neučinil žádný právní názor na hmotněprávní posouzení uplatněného nároku).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů především na právním názoru, že žalovaná částka se v důsledku odstoupení od Nájemní smlouvy stala pohledávkou vzniklou žalobkyni proti žalované z titulu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Soudy obou stupňů však rovněž dovodily, že lze pokládat za platné započtení (§580 obč. zák.) pohledávky 719.176,80 Kč ze strany žalované proti pohledávce požadované původní žalobkyní z titulu odstoupení od Nájemní smlouvy, neboť původní žalobkyně na základě Nájemní smlouvy předmět nájmu po určitou dobu držela (pokud ho neužívala, přestože jí právo užívání náleželo, nelze tuto okolnost přičítat k tíži žalované, neboť ta předmět nájmu po stejnou dobu nemohla využít pro svou potřebu a ani jinak, jak uvedl soud prvního stupně). Správnost těchto právních závěrů však dovolatelka v dovolání nezpochybnila. V dovolání totiž především napadla neexistující závěr, že – z důvodů tam uvedených – původní žalobkyni nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalované. Poté dodala, že odstoupením od smlouvy, k němuž v daném případě nepochybně došlo, se smlouva od počátku ruší a účastníkům vznikne povinnost vrátit si navzájem vše, co podle ní dostali, tj. ztotožnila se ze závěrem, který učinily soudy obou stupňů před tím, než dovodily, že je platné započtení (podle §580 obč. zák.) žalované částky ze strany žalované proti pohledávce požadované původní žalobkyní z titulu odstoupení od Nájemní smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že námitkami uplatněnými v dovolání dovolatelka nezpochybnila – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – správnost shora uvedených právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Jestliže dovolatelka ve skutečnosti nezpochybnila (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) správnost právních názorů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak tyto právní názory obstojí již jen proto, že nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.); musí proto obstát i napadené rozhodnutí vycházející z těchto právních názorů. Lze uzavřít, že v daném případě nelze dovodit přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu