ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1077.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1077/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce O. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. s. B. ú., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti vyloučení člena z mysliveckého sdružení, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 81/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, č. j. 15 Co 312/2005-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.307,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše uvedeným byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 15. 8. 2005, č. j. 7 C 81/2004-85, ve výrocích I., II. a III. tak, že návrh na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze žalovaného o vyloučení žalobce z Mysliveckého sdružení B. ú. ze dne 17. 10. 2004 byl zamítnut. Žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 15.110,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (a dále též zaplatit náklady státu ve výši 1.123,- Kč).
2. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce postřelil lišku, kterou nedohledal, a to i přesto, že byl na místo jejího výskytu upozorněn. Na rozdíl od soudu prvního stupně soud odvolací v tomto směru učinil odlišné právní posouzení tohoto jednání žalobce. Podle názoru odvolacího soudu žalobce porušil právní předpisy, a to konkrétně ustanovení §40 odst. 4 veterinárního zákona č. 166/1999 Sb., když neodstranil neškodným způsobem uhynulou lišku. Podle §40 odst. 1 tohoto zákona jsou chovatelé a osoby zacházející se živočišnými produkty povinni zajistit neškodné odstranění konfiskátů živočišného původu, které vzniknou v souvislosti s jejich činností. Odvolací soud dovodil, že výše uvedená povinnost se vztahuje též na člena mysliveckého sdružení, neboť ho lze považovat za chovatele ve smyslu §40 odst. 1 veterinárního zákona. Žalobce tedy porušil právní předpis vztahující se k výkonu myslivosti podle čl. 6 odst. 3 stanov žalovaného, a proto členská schůze oprávněně žalobce ze sdružení vyloučila.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel argumentoval, že člen mysliveckého sdružení není povinen zajistit neškodné odstranění konfiskátů živočišného původu, které vzniknou v souvislosti s jeho činností, neboť není chovatelem zvířat, honitba není jeho vlastním pozemkem (ani pozemkem mysliveckého sdružení) a postřelená liška nebyla ani zvířetem v zájmovém chovu. Dovolatel také tvrdil, že zajištění likvidace postřelené lišky je na hospodáři mysliveckého sdružení. Vytýkal odvolacímu soudu, že své rozhodnutí postavil na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, jež však následným závěrům odvolacího soudu neodpovídají, neboť z výpovědi svědka Bobka nebylo možné dovodit, zda liška, kterou svědek našel, je totožná s liškou, kterou za jeho přítomnosti čtyři dny před tím žalobce postřelil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Plně se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a odkázal na ustanovení §40 veterinárního zákona; žalobce měl ulovenou lišku neškodně odstranit (zakopat) na svém vlastním pozemku, nebo mohl výskyt tohoto živočišného konfiskátu hlásit neprodleně osobě, která provádí jejich sběr a svoz. Sběrná místa živočišných konfiskátů jsou všem členům mysliveckého sdružení známa, neboť členové pravidelně část ulovených lišek odevzdávají na tato sběrná místa ke kontrole zdravotního stavu. Žalovaný též uvedl, že ve výpovědi před soudem prvního stupně se žalobce sám doznal, že uvedenou lišku střelil a později ji také našel. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
II.
5. Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody jsou uplatněny podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
6. S ohledem na ustanovení §3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že členové mysliveckého sdružení nejsou chovateli. Chovem zvěře se rozumí odborné zásahy sledující určité vymezené biologické cíle, zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím, udržování přírodní kvality genofondu zvěře, cílené zvyšování chovné kvality zvěře a úpravy stavů zvěře na optimální stav. K chovu zvěře v honitbě je povolán její držitel, případně nájemce (§3 odst. 2 zákona o myslivosti). Žalovaný vykonává tuto činnost prostřednictvím svých orgánů a členů. Povinnost dovolatele k postupu podle §40 odst. 4 veterinárního zákona lze dovodit také z obecného ustanovení §8 zákona o myslivosti, podle něhož se ochranou myslivosti rozumí mimo jiné ochrana zvěře před nakažlivými nemocemi. Pokud tedy dovolatel nejprve postřelenou lišku nedohledal a následně ji usmrcenou ponechal v honitbě, aniž by postupoval podle shora uvedeného ustanovení veterinárního zákona, a neoznámil tuto skutečnost mysliveckému hospodáři (srov. §35 odst. 3 a 4 zákona o myslivosti), hrubě porušil povinnost člena mysliveckého sdružení. Dovolací soud (ve shodě se soudem odvolacím) dospěl k závěru, že následné rozhodnutí o vyloučení dovolatele ze sdružení má oporu v čl. 6 odst. 3 stanov žalovaného.
7. Dovolací soud nedospěl k závěru, že by odvolací instance při svém právním posouzení věci vyšla ze skutkových zjištění, jež by neměla oporu v provedeném dokazování, resp. jež by nevyplývala z obsahu provedených důkazů, jak je ve spise zachycen. Lze mít naopak zato, že skutková zjištění, rozhodná pro právní posouzení věci (dokazování prováděl soud prvního stupně), shrnul odvolací soud ve svém rozsudku úplně a přesvědčivě.
8. Uplatněné dovolací důvody tedy nejsou naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
9. Žalovaný má podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném od 1. 9. 2006) polovina sazby, tj. 5.000,- Kč (§5 písm. d/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. P. Š. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování a paušální částky náhrady výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19 % - srov. §47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 1.007,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu