ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1224.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1224/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Pozemkového fondu ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. K. W., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 357/2005, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2006, č. j. 11 Co 514/2006-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 15 C 357/2005-26, rozhodl Okresní soud v Plzni na návrh žalobce mj., že Česká republika je vlastníkem a správcem pozemkové parcely č. 2522/2 v Ch. Rozsudek odůvodnil tím, že smlouva ze dne 27. 6. 2005, kterou tento pozemek žalobce převedl na žalovaného podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., je neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když shledal správným jeho skutková zjištění i právní závěr o neplatnosti předmětné smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že právní otázka, řešená odvolacím soudem, nebyla dosud řešena dovolacím soudem, přičemž o obdobných žalobách rozhodovaly soudy nižších stupňů rozdílně. Dle názoru žalobce byla právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Jde jednak o posouzení, zda žalobce měl na požadovaném určená naléhavý právní zájem, jestliže žalobce je subjektem odlišným od vlastníka, jednak o řešení platnosti smlouvy o převodu pozemku.
Dovolatel konkrétně uplatňuje, že žalobce, který je v postavení správce zemědělského majetku státu, se sám nemůže s úspěchem domáhat určení vlastnictví státu, ač má právo jeho vlastnické právo převádět. Domáhat se určení svého vlastnického práva může dle něj jen stát. Žalobce může vykonávat jen to, co mu zákon do jeho pravomoci uložil. V této souvislosti zpochybňuje aktivní legitimaci žalobce k vedení sporu.
Pokud jde o závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o převodu náhradního pozemku na žalovaného, nepovažuje dovolatel za správné závěry, že při uzavření smlouvy došlo k obcházení zákona, pokud žalobce nenabídl předmětný pozemek formou veřejné nabídky oprávněným osobám, a že smlouva je v rozporu s dobrými mravy za situace, že si jeden z mnoha oprávněných vybere pozemek, aniž by byla dána stejná šance jiným oprávněným osobám získat tento pozemek. V dalším se dovolatel poměrně široce zabývá postavením oprávněné osoby, která právo na náhradní pozemek získala postoupením od původních oprávněných osob, a zdůrazňuje, že postoupením pohledávky se původní oprávněné osoby domohly uspokojení svého nároku za situace, kdy žalobce byl dlouhodobě nečinný při plnění své povinnosti převádět náhradní pozemky. Považuje za paradoxní, že odvolací soud považoval smlouvu o převodu pozemku na žalovaného neplatnou pro rozpor se zákonem v tom, že pozemek nebyl nabídnut ve veřejné nabídce, ač sám odvolací soud konstatoval, že postup žalobce nebyl v té době upraven žádným právním předpisem. Dovolatel ostatně považuje systém veřejných nabídek za nástroj k nezákonnému omezení možnosti uspokojení nároků oprávněných osob, pokud do tohoto systému nebyly zařazeny všechny pozemky, které má stát k dispozici, a poukazuje na to, že sám žalobce se tohoto systému striktně nedržel. Dovolatel také nepovažuje za správnou úvahu, že uzavřená smlouva byla v rozporu s dobrými mravy, pokud příležitost k převodu pozemku neměly jiné oprávněné osoby. Sám zastává názor, že stejnou možnost k uplatnění svého práva ve vztahu k předmětnému pozemku měly i ostatní oprávněné osoby, nikdo však toto právo neuplatnil. Pasivita ostatních oprávněných osob nemůže narušit jeho právo aktivně se jej domáhat před soudem, což učinil. Rozpor s dobrými mravy se ostatně může týkat jen vztahů mezi stranami právního vztahu. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby byla odložena jeho vykonatelnost.
Žalobce podal k dovolání své vyjádření, v němž vyvracel námitky, týkající se jeho oprávnění k jednání vlastním jménem v právních vztazích, týkajících se majetku státu, a to i jednání u soudu, včetně řízení o určení, zda tu vlastnické právo státu je. Odkazuje v tomto směru na §2 odst. 2, §14 odst. 4 a §55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví je dán zápisem žalovaného jako vlastníka předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí. Námitky žalovaného, týkající se jeho aktivní legitimaci ve věci a jeho naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, považuje proto za nepřípadné. K otázce neplatnosti samotné smlouvy o převodu pozemku na žalovaného uvádí, že realizoval převodu náhradních pozemků dlouhodobě formou veřejných nabídek, a tento postup byl aprobován i nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02. V dané věci byl pozemek dle výběru žalovaného v důsledku podání žaloby převeden mimo veřejnou nabídku. Polemika žalovaného, týkající se postavení postupníka, nemá s danou problematikou souvislost, protože rozhodnutí soudu se zabývalo otázkou veřejných nabídek. Nadto žalobce dodává, že žalovaný změnil kvalitu zemědělského pozemku za pozemek komerčně využitelný a nacházející se mimo obce, kde nárok vznikl. Smlouvou byla rovněž narušena právní jistota oprávněných osob, jimž nárok na náhradní pozemek vznikl v obci Ch. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, není však přípustné. Bylo by tomu tak jen v případě, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel spatřuje tento zásadní význam v tom, že dovolací soud se dosud danou právní otázkou nezabýval, a to za situace, že soudy nižších stupňů rozhodují o obdobných žalobách různě, a navíc že právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se zákonem. K takovým závěrům však dovolací soud nedospěl.
Zásadní právní význam neshledal dovolací soud v otázce naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva, protože odůvodnění rozhodnutí soudu odpovídá ustálené soudní judikatuře. Rovněž neshledal potřebným řešit otázku aktivní legitimace žalobce, kterou se odvolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval, zřejmě proto, že žalovaný tuto otázku nenastolil; rozpor s hmotným právem shledán nebyl.
Právním posouzením odvolacího soudu, které by mohlo být v dovolacím řízení přezkoumáno, je tak jen jeho závěr, že předmětná smlouva o převodu náhradního pozemku na žalovaného je absolutně neplatná z toho důvodu, že pozemek nebyl nabídnut ve veřejné nabídce. Právního postavení žalovaného jako postupníka se toto posouzení netýkalo. Dovolací soud se však touto otázkou již zabýval v rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, v němž uzavřel:
„Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z toho hlediska, zda v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 mohl žalobce při plnění své zákonné povinnosti poskytovat oprávněným osobám náhradní pozemky za pozemky nevydané podle druhá části zákona o půdě, sjednávat smlouvy o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti, bez ohledu na jiné subjekty, protože mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej v tomto směru omezovaly. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že pokud jde o obsah postoupeného práva, bylo totožné s právem osoby původně oprávněné, která svůj nárok na náhradní pozemky postoupila, a to až do konce roku 2005, kdy dalším zákonem č. 253/2003 Sb. byla tato práva omezena, a to v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 531/2005 Sb., který z dopadu uvedeného zákona vyčlenil jen osoby původně oprávněné a jejich dědice. V dané věci nejde však o tuto problematiku, resp. jde o ni jen okrajově, protože s ohledem na očekávanou nepříznivou zákonnou úpravu se osoby, disponující nárokem na náhradní pozemky smažily urychleně náhradní pozemky získat před uplynutím lhůty 31.12.2005. Za této situace bylo proto rozhodující, komu pozemkový fond náhradní pozemky poskytne a komu ne. Dovolací soud souhlasí i s právním závěrem, že z hlediska platnosti převodu pozemku není rozhodující vnitřní předpis žalobce jako účastníka občanskoprávního vztahu, ale rozhodující je pouze úprava provedená obecně závazným právním předpisem.
Dovolací soud vychází z toho, že zákonodárce se od doby, kdy do ustanovení §11 odst. 2 byla začleněna povinnost Pozemkového fondu postupovat při poskytování náhradních pozemků obdobně jako při pozemkových úpravách, (což se stalo zákonem č. 183/1993 Sb., který do uvedeného ustanovení vložil povinnost Pozemkového fondu postupovat obdobně jako při provádění pozemkových úprav, tj. podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.), si byl vědom toho, že postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků musí být určitým způsobem regulován, aby nedocházelo k libovůli z jeho strany a k zvýhodňování některých subjektů. Proto uvedenou novelou vyjádřil povinnost Pozemkového fondu zajistit v konkrétních lokalitách seznam osob, jichž se týkaly nejen pozemkové úpravy, ale i nároky na vydání pozemků a převody náhradních pozemků tam, kde vydání nebylo možné. Lze souhlasit s tím, že skončením účinnosti zákona č. 284/1991, tj. 1.1.2003, skončila také povinnost Pozemkového fondu České republiky (dále též jen „pozemkový fond“), podle něj postupovat, a to i v případě poskytování náhradních pozemků, přičemž zákon č. 139/2002 Sb. byl zaměřen pouze na postup při provádění pozemkových úprav. Dovolací soud však nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že po tomto datu nebyl postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám již žádným způsobem regulován a postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků nebylo zákonem upraveno.
V době skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. totiž již platil zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů .... , (dále jen zákon č. 95/1999 Sb.); tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, v této normě upravených. To vyplývá z jeho ustanovení §1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle 11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce, k tomu, aby písemně požádaly o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by takto stanovený postup byl dodržen. Pokud se tak nestalo, byl dle názoru dovolacího soudu porušen zákon č. 95/1999 Sb., což způsobuje neplatnost smlouvy o převodu pozemku, uzavřené s opomenutím zákonem stanoveného postupu.“
Poněvadž tedy dovolací soud již danou problematiku řešil, a rozsudek odvolacího soudu je s tímto řešením v souladu, dospěl k závěru, že otázka neplatnosti smlouvy, uzavřené za nedodržení postupu při zveřejnění vyhlášení prodeje, jak tomu bylo i v projednávaném případe, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Proto neshledal dovolání přípustným a dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nerozhodoval dovolací soud zvlášť o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval dovolací soud ustanovení §150 o. s. ř. stejně jako soud odvolací, jehož důvody pro použití tohoto ustanovení, tj. že i žalobce se podílel na neplatnosti předmětné smlouvy, považoval za správné. Navíc přihlédl i k tomu, že v době podání dovolání v únoru 2007 nebyl ještě vydán rozsudek dovolacího soudu, který danou problematiku řešil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu