ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1266.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1266/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované V. G., zastoupené advokátkou, o zaplacení 58.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 114/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č.j. 29 Co 252, 262/2005-258, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 4. 2004, č. j. 3 C 114/96-207 (ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne na čl. 212), tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 37.556,30 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1995 do zaplacení. Dále byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 20.771,70 Kč s příslušenstvím (takže byla v důsledku rozsudku odvolacího soudu žaloba zcela zamítnuta). Odvolací soud též odmítl odvolání obou stran v jejich zbytku (zasahovala do výroků, proti nimž nebylo odvolání přípustné), rozhodl o soudním poplatku, nákladech státu a o povinnosti žalobce zaplatit žalované na nákladech řízení před oběma instancemi 67.082,- Kč.
Odvolací soud po zopakování a doplnění listinných důkazů dovodil, že účastníci se dne 17. 4. 1994 dohodli na „vystoupení“ žalobce z dvoučlenného sdružení (s následky jeho zániku, viz §839 a souvisící ustanovení o. z.), založeného jimi podle §829 o. z. smlouvou dne 18. 12. 1992. Po provedení všech důkazů odvolací soud dospěl ke zjištění o obsahu dohody s tím, že na základě účetní závěrky mělo být žalobci vyplaceno 58.328,- Kč. Tato dohoda byla jasná, srozumitelná a týkala se ve smyslu §§833, 834 o. z. peněz i věcí získaných při výkonu společné činnosti. Odvolací soud nepřisvědčil tvrzením žalobce, že mu mělo být vyplaceno dalších 85.739,- Kč z titulu „rozdělení finančních prostředků“. Odvolací soud zde souhlasil se žalobcem potud, že soud prvního stupně prováděl vypořádání majetku zaniklého sdružení, ač o to žalobce nežádal (šlo mu o plnění ze smlouvy). Podle odvolacího soudu bylo též prokázáno, že žalovaná dne 17. 4. 1994 zaplatila proti písemnému potvrzení žalobci částku 85.739,- Kč v hotovosti, což bylo odvolací instancí posouzeno jako úplné vypořádání sdružení v souladu s dohodou účastníků. Bylo tedy zaplaceno o 27.411,- Kč více než požadoval žalobce, proto byla v důsledku měnícího výroku odvolací instance žaloba zamítnuta v celém rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opřel o důvody spočívající v jím tvrzené procesní vadě s následkem nesprávného rozhodnutí a v tom, že rozsudek vyšel ze skutkového zjištění učiněného podle obsahu spisu v podstatné části bez opory v provedeném dokazování. Dovolatel nesouhlasil se skutkovými závěry odvolací instance v následujících směrech:
- odvolací soud měnil svá zjištění, překročil meze hodnocení důkazů (měl vycházet především ze zjištění soudu prvního stupně), vzal tak žalobci instanci a při jednání dne 26. 10. 2005 sice opakoval listinné důkazy o smlouvě z 18. 12. 1992 a dohodě o vypořádání majetku sdružení (a doplnil dokazování čtením potvrzení vystaveného žalobcem o zaplacení částky 85.739,- Kč), ale nebyl oprávněn dospět ke zcela odlišným skutkovým zjištěním oproti první instanci; bylo sice správně zjištěno, že částka 85.739,- Kč byla vyplacena žalovanou jako vypořádání v souvislosti s ukončením sdružení, nelze však souhlasit s tím, že by šlo o úplné majetkové vypořádání;
- téhož dne 17. 4. 1994 byla totiž mezi účastníky uzavřena dohoda o vypořádání majetku, která předpokládala vyplacení zcela jiné částky 58.328,- Kč, což je předmětem žaloby; částka 85.739,- Kč představuje polovinu finančních prostředků, které měli účastníci k dispozici; „písemná dohoda z téhož dne byla uzavřena až následně a týkala se jiných hodnot, zejména zásob a přístrojů“ a dojednány byly splátky s celkovou jednoroční lhůtou; je proto s podivem, že by žalobkyně zaplatila téhož dne dlužnou částku dokonce o 27 tis. Kč navýšenou.
Potvrzení o zaplacení 85.739,- Kč žalovanou tedy hodnotil odvolací soud zcela izolovaně, bez přihlédnutí k ostatním důkazům i k účetní závěrce, znalecky zpracované. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených meritorních výrocích, jež byly pro něj nepříznivé, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno za žalobce advokátem v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání založila diformita rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.), a to jak zjevná tak i skrytá (potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně zamítnutí 20.771,70 Kč předcházela kasace odvolacím soudem již v usnesení z 2. 4. 1998, přičemž soud prvního stupně předtím žalobě vyhověl a odvolací soud poté vyslovil odlišný právní názor).
Dovolání však není důvodné.
Dovolací důvody, jak jsou popsány v žalobcově dovolání, se týkají jediné stránky procesní činnosti odvolacího soudu, a to hodnocení důkazů.
Odvolací soud však byl oprávněn postupovat při dokazování a hodnocení jeho výsledků tak, jak to učinil.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 27. 4. 2004 a odvolání žalované došlo soudu prvního stupně dne 29. 6. 2004. K opakování listinných důkazů a jejich doplnění došlo při jednání odvolacího soudu dne 26. 10. 2005.
Dnem 1. 4. 2005 nabyl účinnost zákon č. 59/2005 Sb., jímž se mění a doplňuje občanský soudní řád; tímto zákonem byla podstatně rozšířena role odvolacího soudu při provádění a hodnocení důkazů a byla prolomena předchozí koncepce, počítající s odvolacím soudem – kromě vymezených výjimek – jako se soudem právního posouzení věci, zatímco soud prvního stupně měl být soudem „skutkovým“.
Podle novelizovaného znění o. s. ř. však v nyní posuzované věci odvolací soud nemohl postupovat, což vyplývá z přechodných ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 59/2005 Sb., podle nichž se odvolání proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 4. 2005; rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 27. 4. 2004, odvolací řízení bylo zahájeno 29. 6. 2004) projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
Odvolací soud přesto dodržel ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. i ve znění před novelou č. 59/2005 Sb., jestliže zopakoval dva (podstatné) listinné důkazy, „doplnil“ dokazování o čtené potvrzení ze dne 17. 4. 1994 a dospěl z nich k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvostupňový.
Podle relevantního znění §213 odst. 2 o. s. ř. mohl odvolací soud opakovat dokazování ohledně listin (smlouvy a následné dohody mezi účastníky), neboť nešlo o rozsáhlejší doplnění dokazování. Stejně tak mohl doplnit – podle téhož ustanovení – dokazování o čtení potvrzení ze 17. 4. 1994. V případě doplnění dokazování jsou skutečně namístě uvozovky použité v předchozím odstavci, neboť jde o důkaz hodnocený již soudem prvního stupně, a jen v důsledku procesního pochybení této instance dříve neprovedený (viz též odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na páté straně).
Došlo-li k těmto procesním úkonům, pak byl odvolací soud oprávněn hodnotit skutkový stav věci jinak než soud prvního stupně (týž názor je zastáván v obecné rovině v Komentáři k OSŘ autorů B./D./M. a kol., C. H. Beck, 5. vydání, str. 904).
Jako obiter dictum lze konstatovat, že do skutkového základu věci nyní nemůže zasáhnout dovolací soud. Ten není soudem nalézacím, ale soudem mimořádného přezkumu a je vázán skutkovými zjištěními nižších instancí (viz §243a o. s. ř. a výklad k němu v Komentáři B./D./K. a kol., C. H. Beck, 7. vydání, II. díl, str. 1288).
K dovolacím důvodům Nejvyšší soud dodává, že nebyl (a ostatně k tomu dovolací tvrzení ani podrobně nesměřovala) zjištěn jakýkoli nesoulad mezi průběhem dokazování zachyceným ve spise a skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal ani existenci případných tzv. zmatečnostních vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvody tedy nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem zamítl.
Strana žalovaná sice měla v dovolacím řízení úspěch, nevznikly jí však žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu
a správnost vyhotovení: Gabriela Hradilová