ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1984.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1984/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce prof. J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ J. K. a 2/ M. K., oba zastoupeni advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 241/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. 30 Co 514/2005-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. 30 Co 514/2005-176, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2005 (ve znění opravného usnesení z 13. 10. 2005), jímž bylo žalovaným uloženo vyklidit nebytový prostor v podkroví domu č. p. 593, v P., s bližší identifikací ve výroku prvostupňového rozsudku. Odvolací soud však tento rozsudek zároveň změnil tak, že lhůta k vyklizení činí šest měsíců od právní moci rozsudku (bez přiznání bytové náhrady, což výrokem o zajištění náhradního bytu učinil soud prvního stupně). Žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 10.600,- Kč; o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Odvolací soud rozhodoval o žalobě vlastníka domu, v němž žalovaní užívají předmětné místnosti. Ohledně těchto místností je třeba vyzdvihnout následující skutečnosti, zjištěné v průběhu řízení před oběma nižšími instancemi:
- prostory byly rozhodnutím Magistrátu města P. z 24. 7. 1933 zkolaudovány (v rámci stavby domu) jako ateliér a prádelna;
- v roce 1948 byly stavebním referátem Magistrátu zjištěny nepovolené stavební úpravy v podkroví s tím, že místnosti užívají čtyři nájemníci; správní orgán uložil dne 8. 10. 1948 tehdejšímu vlastníku domu p. D. uvést podkroví do původního stavu a posléze se spokojil se sdělením z 18. 1. 1949, že „střecha byla opravena“;
- v roce 1963 byly místnosti přiděleny J. K. rozhodnutím bytového odboru ONV v P. ze dne 23. 5. jako byt v podkroví, přičemž po schválené přestavbě byl byt rozšířen o sousední na celkem 1 + 1 s příslušenstvím;
- také v následujícím období vycházely správní orgány z toho, že jde o byt; patrno je to ze sdělení odboru výstavby ONV v P. ze dnů 21. 3. 1973 a 29. 5. 1975, ale zejména z dohody o užívání bytu mezi Obvodním bytovým podnikem v P. a M. K. ze dne 30. 8. 1991 a navazující dohody o užívání (nájmu) téhož bytu mezi vlastníky domu a M. K. ze dne 1. 7. 1992; došlo též ke schválené trojvýměně bytu mezi N., K. a K., dohoda schválena rozhodnutím Obvodního úřadu v P. dne 7. 6. 1991;
- dne 4. 4. 1997 stavební úřad Magistrátu ve svém rozhodnutí – a totéž se rozvádí v dalších dokumentech zejména z let 2001 – 2003 - konstatoval, že i v současnosti je relevantním kolaudační určení místností z roku 1933, tedy jako nebytových prostor; tento právní názor správního orgánu se také stal důvodem změny právního názoru soudu ve věci sp. zn. 43 C 195/98 o přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaných – žaloba byla zamítnuta právě z důvodu stavebněprávní povahy předmětných místností.
Odvolací soud vyšel z posledně řečeného stanoviska orgánu bytové správy, učinil závěr o žádoucí ochraně vlastníka podle o. z. a neshledal důvod pro přiznání bytové náhrady žalovaným podle §712 o. z. proto, že by snad měla být žádoucí s ohledem na §3 odst. 1 o. z. o případném rozporu výkonu práva s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali v celém jeho rozsahu žalovaní dovolání, jehož důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé poukazovali na to, že od roku 1991 užívají byt na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů a následných dohod o užívání bytu. Podle rozhodnutí tehdejšího ONV P., bytového odboru, se jednalo o byty a nikoliv nebytové prostory; místnosti byly se souhlasem a vědomím státních orgánů již po léta užívány k bytovým účelům. Žalovaní se do bytu nastěhovali v dobré víře na základě správního rozhodnutí a nebylo jim známo, že by se mělo jednat o nebytové prostory. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Taktéž požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil. Poukázal na poslední známé a jediné rozhodnutí stavebního úřadu z roku 1933 o povaze místností. Dodnes nedošlo ke změně v původní kolaudaci nebytových prostor na bytové. Rozhodnutí odvolacího soudu shledal jako věcně správné. Kromě odkazů na judikaturu též uvedl, že existuje rodinný dům ve vlastnictví žalovaných mimo P., kam se mohou přestěhovat; nespatřoval tedy důvod ani pro bytovou náhradu ani pro odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl či zamítl.
Žalovaní podali dovolání včas a jsou zastoupeni advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Jejich dovolání se zjevně opírá o důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud považuje dovolání za přípustné pro změnu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ohledně lhůty k vyklizení a ve výroku o bytové náhradě (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) s tím, že shledá-li důvody pro zrušení měnícího výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí s přezkoumávaným výrokem vymezuje §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (R 28/93, R 27/99).
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud, vědom si navíc své vázanosti skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi, se cítí povinen respektovat současné stanovisko stavebního úřadu Magistrátu města P. To tím spíše, že podle §135 odst. 2 o. s. ř. soud vychází z rozhodnutí, jež bylo příslušným orgánem učiněno o určité otázce.
Vycházejíce tedy ze shora označeného aktuálního rozhodnutí, poskytly soudy nižších stupňů správně právní ochranu žalobci jako vlastníku domu; oporu pro takový postup lze nepochybně nalézt v ustanovení §126 odst. 1 o. z. Řádné instance měly ostatně zúžený prostor pro aplikaci relevantního právního předpisu, neboť je Obvodní soud pro Prahu 4 postavil svým zamítavým rozsudkem ve věci o přivolení k výpovědi z nájmu bytu sp. zn. 43 C 195/98 – opřeným o závěr, že jde o nebytový prostor, nikoli o byt – před důsledky věci pravomocně rozhodnuté.
Při posouzení právního stavu mezi účastníky však nelze ponechat stranou ani argumenty, hovořící ve prospěch žalovaných. Vzniklý stav je třeba po právní stránce rozumně vypořádat tak, aby bylo postavení stran pokud možno vyvážené a aby nedošlo k jednostranné a nepřiměřené újmě na straně fyzických osob, jež místnosti po léta užívaly. Jako zásadní kritérium dovolací soud zohledňuje, že podle §2 odst. 2 o. z. mají v občanskoprávních vztazích jejich účastníci rovné postavení. Významným aplikačním pramenem je v posuzované věci i soukromoprávní zásada dobré víry v nabyté právo, neboť žalovaní nastoupili do tehdy respektovaných práv uživatelů (nájemců) předmětných prostor na základě dohody o výměně bytů, schválené správním rozhodnutím ze dne 7. 6. 1991.
Soud prvního stupně tedy nepochybil, přihlédl-li (viz závěr odůvodnění jeho rozsudku) také k těmto měřítkům a přiznal-li žalovaným – kteří měli po dobu nejméně šesti let od roku 1991 do roku 1997 legitimně status nájemců bytu – právo na bytovou náhradu.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nelze považovat za správný a Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. tento rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ke zrušení rozsudku nižší instance tedy došlo i v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (viz odůvodnění rozsahu přípustnosti dovolání shora).
V rámci dalšího řízení se rozhodne též o nákladech, jež vznikly stranám během řízení o dovolání (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu