ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1996.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1996/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele E. G., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 16.11.2006, sp. zn. 56 Co 3/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 35/2004 (žalobce E. G., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. M. H., a 2. O. H., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení - České republiky - M.f. ČR, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 21. 2. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 9. 6. 2005, čj. 12 C 35/2004-425. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně (v jeho výroku označeném I.) byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce E. G. je vlastníkem objektu bydlení č. 843
a pozemků parc. č. 2976/13 (o výměře 127 m2) a parc. č. 2976/2 (o výměře 733 m2) v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 2506 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O. Dalším výrokem (označeným II.) tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že budova čp. 843 a pozemek parc. č. 2976/13 (o výměře 124 m2) i pozemek parc. č. 2976/2 (o výměře 704 m2) v katastrálním území H., jsou ve společném jmění manželů Ing. M. H. a O. H.
Ve výroku označeném III. bylo žalobci E. G. uloženo vyklidit a žalovaným Ing. M. H.
a žalované O. H. předat uvedené nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto (výroky označenými IV. a V.), že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobci E. G. bylo uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Opavě na náhradu státem placených nákladů řízení 1.250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce E. G. proti rozsudku Okresního soudu v Opavě z 9. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 16.11.2006, sp. zn. 56 Co 3/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí určovací žaloby žalobce E. G., ve výroku o určení vlastnictví žalovaných Ing. M. H. a O. H. a ve výroku o povinnosti vyklidit nemovitosti uvedeným žalovaným. Byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o povinnosti žalobce E. G. předat žalovaným M. H. a O. H. vyklizené nemovitosti, a to tak, že tento žalobní návrh byl zamítnut. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci E. G. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Opavě na náhradu nákladů řízení, placených jím v řízení před ním, 1.250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobci E. G. bylo uloženo zaplatit žalovaným Ing. M. H. a O. H. společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.346 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Uvedenému žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Opavě na úhradu soudního poplatku 4.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce
E. G. nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud především uváděl, že nevyhověl žalobcově žádosti o přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, která byla odůvodněna tím, že žalobce požádal Evropský soud pro lidská práva ve Štrassburku
o přidělení právního zástupce, který by jej zastupoval v nastávajících soudních řízeních. Podle názoru odvolacího soudu „skutečnosti, kterými žalobce doprovázel návrh na přerušení řízení, nejsou kvalifikovanými důvody k postupu podle §109 občanského soudního řádu ve spojení s §211 téhož právního předpisu.“
Odvolací soud dále uváděl, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně projednal v nepřítomnosti žalobce a jeho zmocněnce s poukazem na ustanovení
§101 odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud měl za to, že tu odvolacímu soudu nebylo věrohodně doloženo, zda u žalobce E. G. byla dána nezpůsobilost zúčastnit se jednání u odvolacího soudu; odvolací soud byl toho názoru, že „z průběhu vyšetřování nebyly zjištěny objektivní příčiny žalobcovy zdravotní indispozice.“
Odvolací soud byl toho názoru, že u žalobce E. G. není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu na požadovaném určení, neboť tento naléhavý právní zájem nevyplývá jen z toho, že „vzhledem k potřebě souladu mezi zápisy v katastru nemovitostí a skutečným stavem“ je potřeba určovacího rozhodnutí soudu, jak se domníval soud prvního stupně. Odvolací soud naopak měl za to, že žalovaným na rozdíl od žalobce nelze upřít naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení (uplatněném vzájemným návrhem), aby byla dosažena právní jistota jejich právního vztahu k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení.
Odvolací soud poukazoval na předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 1. 2004 (22 Cdo 355/2003), v němž byl zaujat právní názor, že „žalobce se mohl v daném případě domáhat obnovení svého vlastnického práva jen způsobem upraveným v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a za podmínek v tomto zákoně stanovených.“ Žalobce v daném případě podepsal ještě jako čs. občan dne 17.10.1985 renunciační prohlášení o vzdání se majetku a vystěhoval se do ciziny v roce 1987 (dne 28.2.1987), když před tím dne 18.1.1987 byl ze státního svazku tehdejší ČSSR propuštěn co do svého státního občanství. Žalobcova vůle byla v renunciačním prohlášení ze 17.12.1985 vyjádřena srozumitelně a určitě.
Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil podle ustanovení
§219 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se určení a ochrany vlastnického práva žalovaných podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku
a o povinnosti žalobce vyklidit nemovitosti, o něž jde v tomto řízení. Byl však změněn rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo uloženo žalobci předat vyklizené nemovitosti žalovaným v požadované lhůtě, neboť k vyhovění takovému žalobnímu návrhu neshledal odvolací soud oporu v žádném ustanovení některého právního předpisu.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud změněným výrokem, a to s poukazem na ustanovení §142 odst. 3 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu, když žalovaní, kteří neuspěli jen v nepatrné části předmětu řízení, se práva na náhradu těchto odpovídajících nákladů řízení vzdali. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1
a §142 odst. 3 občanského soudního řádu. O soudním poplatku (jeho doplacení) rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce G. v řízení zastupoval, dne 15. 1. 2007, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 12. 3. 1990 u Okresního soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
ze 16. 11. 2006, sp. zn. 56 Co 3/25006 Krajského soudu v Ostravě, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 35/2004, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že v řízení v této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že tu odvolací soud řešil, podle jeho názoru nesprávně, právní otázku, zda je na základě tzv. renunciačního prohlášení možné realizovat ve prospěch státu majetek osoby cizí státní příslušnosti (v daném případě státního občana S. r. N., která „toto prohlášení nikdy jako cizí občan nepodepsala a byla v plném držení svých vlastnických práv k majetku“ v České republice; uvedené prohlášení bylo podepsáno na území bývalé ČSSR, a to ještě
před vystěhováním se z ČR osoby, jež podepsala renunciační prohlášení. Podle názoru dovolatele byl za uvedené situace žalobce oprávněn domáhat se ochrany svého vlastnického práva podle občanského zákoníku; nešlo tu o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství při podání určovací žaloby žalobcem podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Vlastnické právo žalobce jako občana S. r. N. k jeho majetku „po celou dobu jeho pobytu na území bývalé ČSSR až do jeho vycestování na čs. stát nepřešlo“ a nemohl se na něj „vztahovat podpis renunciačního prohlášení“ a účinky tohoto prohlášení tu byly vyloučeny. Použití renunciačního prohlášení v daném případě odporovalo, podle názoru dovolatele, zásadám mezinárodního práva a také právní úpravě Listiny základních práv a svobod, jakož i článkům Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (uveřejněné pod č. 120/1976 Sb.).
Dovolatel považuje za nesprávný právní názor, že by na základě renunciačního prohlášení tu došlo k přechodu vlastnického práva na čs. stát. Právní úprava tehdy upravovala jednostranné vzdání se vlastnického práva pouze jako součásti reálného právního úkonu opuštění věci (derelikce); k zániku vlastnického práva mohlo dojít i v žalobcově případu jen tehdy, když by k opuštění věci ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku skutečně došlo; také samotný text renunciačního prohlášení předpokládá realizaci majetku jako věci opuštěné, když k tomuto opuštění došlo. Samotný akt přechodu státní hranice při odchodu do ciziny ještě neznamená opuštění věci; stát se tu tedy vlastníkem věci nestal, neboť nešlo o věc opuštěnou. Podle názoru dovolatele žalobce v daném případě má stále nárok na ochranu svého trvajícího vlastnického práva podle ustanovení §126 občanského zákoníku.
Dovolatel je přesvědčen, že zákon č. 87/1991 Sb., jako předpis speciální, nevylučuje aplikaci obecného právního předpisu u osob cizí státní příslušnosti, na které se zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje. Žalobcovy nemovitosti nemohly přejít na stát podle tohoto speciálního zákona a žalobce je oprávněn domáhat se nápravy vzniklé majetkové křivdy na základě obecného právního předpisu; speciální úprava ve zvláštním zákoně tu chybí. Žalobce byl v daném případě k renunciačnímu prohlášení donucen, protože bez něj by mu bylo zabráněno ve vycestování do státu, jehož občanství měl; nešlo tu o svobodný projev vůle.
Dovolatel posléze poukazoval na to, že odvolací soud v této právní věci rozhodl bez účasti žalobce na jednání u soudu a také bez účasti zástupce německého zastupitelského úřadu, který se chtěl soudního jednání v této právní věci rovněž zúčastnit. Soud také porušil právo účastníka řízení na rovné postavení v řízení
před soudem, když žalobci byla odňata možnost se soudního jednání zúčastnit a vyjádřit se k věci i k provedeným důkazům. Bylo také znemožněno žalobci uplatnit nárok na jeho rodný dům a tedy na domov, který od dětství se svými rodiči budoval a podílel se na jeho vystavění.
Dovolatel je přesvědčen o tom, že soudy se v této právní věci ani nevypořádaly „s otázkou náhrady škody, způsobené žalobci někdejším čs. státem a novým soudním rozhodnutím.“
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovali, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Podle názoru žalovaných nelze v daném případě vycházet z toho
(jak má za to žalobce), že zánikem jednoho státního občanství dochází k zániku účinků právních úkonů učiněných ještě za trvání zaniklého státního občanství. To je v rozporu s tehdejší právní úpravou (v době podpisu renunciačního prohlášení) i s právní úpravou v době nynější. Soudy obou stupňů tu také správně aplikovaly to, co je stanoveno v §5 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, že totiž „věcná práva k nemovitostem i k věcem movitým se řídí právem místa, kde věc je.“ Podle ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku, platného v době podpisu renunciačního prohlášení („Prohlášení a smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování“), připadaly věci opuštěné do vlastnictví státu. Těmito prohlášeními (z 29.11.1984, z 27.5.1985 a ze 17.10.1985) a následným vystěhováním se žalobce se právní úkon věci opuštění majetku stal perfektním a nemovitosti připadly v souladu s tehdejší právní úpravou do vlastnictví čs. státu.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele také uváděli, že jsou toho názoru, že bylo v řízení úplně a jasně prokázáno, že k přechodu vlastnictví žalobce
na stát došlo v tomto případě v souladu s platnými předpisy a že tedy i žalovaní pak nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, po právu.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele poukazovali i na to, že žalobce byl předvolán k jednání u odvolacího soudu v dostatečném předstihu
před jednáním a o jeho termínu mohl informovat i německé zastupitelství, i když účast tohoto zástupce by neměla, podle názoru žalovaných, na posouzení věci žádný vliv.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která ještě nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 35/2004 Okresního soudu v Opavě), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 11. 2006 (sp. zn.
56 Co 3/2006 Krajského soudu v Ostravě), napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud uvedeným rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě byl ohledně téže právní věci vydán již 15. 1. 2004 rozsudek dovolacího soudu (Nejvyššího soudu, 22 Cdo 375/2003). Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 12.6.2002, sp. zn. 13 Co 7836/2001, i rozsudek Okresního soudu v Opavě z 13. 3. 2001, čj. 13 C 50/95-236, jimiž bylo určeno, že žalobce E. G. je vlastníkem objektu bydlení čp. 843 a pozemků parc. č. 2976/13
(o výměře 127 m2) a parc. č. 2976/2 (o výměře 733 m2) v katastrálním území H.
a že další žalobce J. G. je vlastníkem objektu bydlení čp. 1004 a pozemků parc. č. 2975/14 (o výměře 359 m2) a parc. č. 2975/4 (o výměře 420 m2) v katastrálním území H. Věc byla dovolacím soudem vrácena Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení. Dovolací soud byl toho názoru, že v daném případě šlo o renunciační prohlášení, jehož účinky (tedy zánik vlastnictví žalobců a nabytí vlastnictví státem) nastaly splněním podmínky v něm uvedené, tedy vystěhováním se žalobce z tehdejší ČSSR. Měl proto dovolací soud za to, že žalobci by se mohli domáhat obnovení svého práva jen způsobem upraveným v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a
za podmínek v tomto zákoně stanovených, které však nesplňují s ohledem na to, že totiž pro nedostatek českého státního občanství nemají postavení oprávněných osob. Rozdílný právní názor uvedených soudů obou stupňů, že „na základě renunciačního prohlášení nepřešlo vlastnictví ke sporným nemovitostem na stát, který je tak převzal bez právního důvodu, a že v důsledku toho zůstalo žalobcům vlastnické právo, spočívá tedy na nesprávném právním posouzení věci.“
V dalším průběhu řízení po uvedeném zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, jímž byly soudy obou stupňů vázány podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu, Okresní soud v Opavě a Krajský soud v Ostravě vycházely ve svých rozhodnutích (z 9. 6. 2005, čj. 12 C 35/2004-435, a ze 16. 11. 2006, sp. zn.
56 Co 3/2006) z právních závěrů dovolacího soudu a v dalším řízení pokračovaly, a to zejména pokud šlo o výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. [podle něhož se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě prohlášení
a smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování (tzv. renunciačního prohlášení)] a jeho aplikaci na daný případ.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo
/22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že fyzická osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů (25.2.1948 - 1.1.1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, nýbrž musela uplatnit nárok podle ustanovení restitučního právního předpisu.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.“ Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které tu zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 1. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, byl zaujat výkladový právní závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu ohledně žalobních návrhů na určení práva či právního vztahu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.“
Podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je pravomoc českých soudů v majetkových věcech dána, je-li dána podle českých předpisů i jejich příslušnost.
Majetkovým sporem ve smyslu ustanovení §37 zákona č. 97/1963 Sb. je nutno rozumět nejen spor o majetkové plnění, tj. plnění ocenitelné v penězích, ale také např.
i návrh na určení existence či neexistence práva na takové plnění (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §5 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, věcná práva k nemovitostem i věcem movitým se řídí právem místa, kde věc je (pokud v tomto zákoně nebo zvláštním předpisem není stanoveno jinak).
S poukazem na uvedená ustanovení právních předpisů a na citované uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 11. 2006 (sp. zn. 56 Co 372006 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů vynaložených v průběhu dovolacího řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, vyjadřujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení
před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu