ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2126.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2126/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. J. W., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 159/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2006, č. j. 22 Co 391/2006-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 30. 5. 2005, se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému převést na něj v žalobě specifikované pozemky v katastrálním území F., a to podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný nemůže nárokovat převod jím vybraných pozemků, protože žalovaný se vůči žalobci nedopustil žádné libovůle. Žalobce totiž získal nárok na náhradní pozemky postoupením teprve na základě smlouvy ze dne 26. 5. 2005, a to od oprávněných osob, které se samy o náhradní pozemky nepřihlásily. V případě, že by žalobě bylo vyhověno, dalo by se spíše uvažovat o diskriminaci ostatních oprávněných osob.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, č. j. 22 Co 391/2006-117, rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 11. 2005, č. j. 7 C 159/2005-83, potvrdil. Podle nesporných skutkových zjištění získal žalobce nárok na převod náhradních pozemků postoupením od oprávněných osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky, přičemž samy nárok na náhradní pozemky u soudu neuplatnily. Odvolací soud dovodil, že podle §13 odst. 6 a §7 zákona o půdě došlo k zániku předmětného nároku uplynutím prekluzivní lhůty vzhledem k tomu, že od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, z nichž nárok na náhradní pozemky vyplýval, uplynuly dva roky. K zániku práva na náhradní pozemek žalobce tak došlo dnem 31. 12. 2005. S odvoláním na nález Ústavního soudu č. 531/2005 Sb., jímž byla tato právní úprava částečně zrušena, platí totiž i nadále pro osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením. Správným shledal odvolací soud i právní závěr soudu prvního stupně, podle něhož nemůže oprávněná osoba požadovat převod pozemku, který si sama vybrala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud v napadeném rozsudku řešil otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, č. j. 28 Cdo 1847/2001, podle něhož právo na převod náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno, a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu, jakož i na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má žalovaný v takovém právním vztahu postavení dlužníka. Dovolací soud dosud neposuzoval, zda se oprávněná osoba může domáhat svého restitučního nároku za situace, kdy jí hrozila ztráta práva na naturální restituci uplynutím lhůty, disponovala nárokem v odpovídající výši, s pozemkem je žalovaný oprávněn disponovat a převodu pozemku nebránilo uplatněné právo třetí osoby.
Jako zásadní otázku vidí dovolatel vymezení právního režimu převodu vlastnictví k uspokojení nároku, který vznikl nevydáním pozemků, přičemž za rozhodující považuje ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. Po zrušení zákona č. 284/1991 Sb. nebyl Pozemkový fond omezen při plnění svého závazku, a to až do doby účinnosti zákona č. 131/2006 Sb., který zavedl institut veřejné nabídky. V dané věci nebylo prokázáno, že by převodu bránilo uplatněné právo jiné osoby. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalovaný vyjádření, v němž rekapituloval dřívější judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice a zdůraznil, že v daném území existovaly a existují další nároky na poskytnutí náhradních pozemků, a že byly učiněny 4 nabídky náhradních pozemků, na něž však žalobce nereagoval. Povinnost veřejné nabídky existovala již od účinnosti zákona č. 95/1999 Sb. Za zásadní ovšem považuje okolnost, že právo žalobce na náhradní pozemky zaniklo 31. 12. 2005, protože rozhodnutí pozemkového úřadu, z nichž vycházelo, nabyla právní moci před 6. 8. 2003. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nepovažuje za zásadně významné po právní stránce a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a posuzoval proto jeho přípustnost. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci a v úvahu by proto přicházela jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta by byla ovšem dána jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.
Právními otázkami, jejichž řešení považuje odvolatel za důvod přípustnosti dovolání, se totiž dovolací soud již zabýval a neshledává důvod pro odklon od právních závěrů obsažených v jeho dřívějších rozhodnutích. I nadále shledává správným závěr, obsažený ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 452/2000 ze dne 14. 8. 2001, jímž se soudní praxe řídí, a podle něhož nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku, což je třeba chápat tak, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod pozemku dle vlastního výběru. Oprávněnost tohoto závěru je dána tím, že právo oprávněných osob je obecné povahy, práva jednotlivých oprávněných osob si vzájemně konkurují, a je věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě bude pozemek převeden.
Dovolací soud se již zabýval i tím, zda postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků byl upraven zákonem, či zda bylo dáno na jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy dalších oprávněných osob. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uzavřel, že od 25. 5. 1999 vstoupil v účinnost zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, který začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, upravených tímto zákonem. Oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku byl pozemkový fond povinen učinit určeným způsobem, a upraven byl i postup Pozemkového fondu v případech, kdy o pozemek měly zájem oprávněné osoby. Nutným předpokladem pro vypořádání nároků oprávněných osob bylo proto zveřejnění pozemků, které měly být převedeny.
Zbývá dodat, že dovolací soud se zabýval rovněž zánikem práv postupníků na převod náhradních pozemků a ve své konstantní judikatuře vychází ze svého rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že pokud nárok na převod náhradních pozemků vznikl postoupením práva oprávněných osob a tento nárok nebyl uspokojen ve lhůtě stanovené v článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., došlo dnem 31. 12. 2005 k zániku tohoto práva, bez ohledu na to, zda byl uplatněn u soudu.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s touto judikaturou a dovolací soud proto neshledal, že by šlo o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolání jako nepřípustné proto odmítl podle §253b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že žalovanému, který by podle výsledku dovolacího řízení měl právo na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§253b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu