ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2158.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2158/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. H. M. T. D., 2. J. T. C., 3. I. A. G., 4. E. S. M. J., 5. J. Z. F. M. J., 6. A. M. D. J., 7. R. M., 8. M. M., 9. A. M. J. M., 10. A. M., 11. A. A. S., 12. C. E. S. – K., 13. J. S. M., 14. Z. S., 15. A. S., 16. T. S., 17. P. M. S., 18. C. S., a 19. J. M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 23.1.2007, sp.zn. 20 Co 273/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 6 C 1516/2000 (žalobců 1-19 shora uvedených, zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., 2) N. p. ú., a 3) S. N. p. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 28.12.2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 9.12.2005, č.j. 6 C 1516/2000-475. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že Z. A. L. S. (narozený a zemřelý), polský státní příslušník, byl v den své smrti vlastníkem těchto nemovitostí v katastrálním území V. n. D., okres Z.: budovy (občanská vybavenost na pozemku parc. č. 142/1), budovy (občanská vybavenost
na pozemku parc. č. 142/2), budovy bez čísla popisného (občanská vybavenost
na pozemku parc. č. 143), budovy bez čísla popisného (občanská vybavenost
na pozemku parc. č. 144/2, pozemků parc. č. 142/1, parc. č. 142/2, parc. č. 142/3,
parc. č. 143, parc. č. 144/2, parc. č. 147/2, parc. č. 148, parc. č. 166, parc. č. 169,
parc. č. 170/1, parc. č. 170/2, parc. č. 171, parc. č. 172, parc. č. 173, parc. č. 174/3,
parc. č. 174/4, parc. č. 198, parc. č. 167, parc. č. 168/2, parc. č. 145/1, parc. č. 145/2, parc. č. 146, parc. č. 147/1, parc. č. 159/1, parc. č. 159/2, parc. č. 159/3, parc. č. 159/4, parc. č. 161/1, parc. č. 161/2, parc. č. 161/3, parc. č. 161/4, parc. č. 174/1, parc. č. 174/2 a parc. č. 168/1. Žalobcům bylo uloženo zaplatiti společně a nerozdílně žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m. na náhradu nákladů řízení 9.017,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované S. n. p. P. na náhradu nákladů řízení 7.235,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a N. p. ú. v P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 23.1.2007, sp.zn. 20 Co 273/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 9.12.2005, č.j. 6 C 1516/2000-475 potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m. na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.322,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované S. n. p. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.260,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému N. p. ú. v P. nebyla náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána. Nebyla také přiznána státu náhrada zálohovaných nákladů řízení, vyplacených Okresním soudem ve Znojmě na zaplacení tlumočného v této právní věci.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo shledáno věcně správným a bylo potvrzeno podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Ohledně žalovaných měl odvolací soud za doloženo, že v katastru nemovitostí je stát zapsán jako vlastník všech žalobci uváděných nemovitostí. Žalovaný N. p. ú. a žalovaná S. n. p. P. vykonávají správu těchto nemovitostí v rozsahu, jak je to v katastru nemovitostí uvedeno. Ohledně žalobců vycházel odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, z toho, že žalobci jsou právními nástupci svého právního předchůdce Z. L. S., zemřelého, který byl původním vlastníkem zámku ve V. n. D. s parkem
a dalšími pozemky ve V. n. D. ve výměře 72 ha 7.640 m2.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že pro potřeby tohoto soudního sporu, týkajícího se majetku uvedeného právního předchůdce žalobců,
se soustředil odvolací soud pouze na nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení
a které jsou obsaženy v rozhodnutí, jímž byla v roce 1925 provedena pozemková reforma podle zákona č. 215/1919 Sb. Podle zákona č. 215/1919 Sb. se pozemková reforma týkala velkého pozemkového majetku, ležícího na území Čs. republiky, který byl v rámci této reformy zabrán státem. Pokud šlo o nemovitý majetek, byly tu ponechány podle ustanovení §20 tohoto zákona (tzv. přídělového zákona) některé pozemky ve vlastnictví právního předchůdce žalobců. To se stalo rozhodnutím Pozemkového úřadu z 29.1.1948, č.j. 4260/48-IX/R 12, potvrzeným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu č.j. 110.858/24-II/3; toto rozhodnutí bylo však zrušeno Ministerstvem zemědělství dne 6.10.1949, č.j. 4260/48-IX/A 21, takže tímto rozhodnutím se nemovitosti (dříve majiteli ponechané) staly opět majetkem zabraným státem. Na uvedené rozhodnutí ze dne 6.10.1949 pak navazoval zápis sepsaný 1.12.1949 o převzetí se zámkem ve V. souvisejících pozemků státem do držby a do vlastnictví. Tyto nemovitosti pak byly vyňaty z přídělu ve prospěch právního předchůdce žalobců při revizi první pozemkové reformy na základě zákona č. 142/1947 Sb. Dohoda o realizaci pozemkové reformy při jednání příslušných státních orgánů, státních lesů a statků, k níž došlo 19.5.1950 ve V. n. D., se pak týkala pouze výkupového řízení podle zákona č. 46/1948 Sb., a to 50 ha pozemků a stavebních nemovitostí přidělených právnímu předchůdci žalobců v roce 1925 podle §11 zákona č. 215/1919 Sb. a podle zákona č. 142/1947 Sb. Odvolací soud ještě dodával, že „jiná věc je, že právnímu předchůdci žalobců nebyla za vyvlastněné a odebrané nemovitosti nejspíše vyplacená žádná finanční náhrada podle zákona č. 329/1920 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb.“.
Podle názoru odvolacího soudu šlo tu o případné nároky právního předchůdce žalobců, na něž se mohla vztahovat dohoda mezi Československou republikou
a Polskou republikou, o vypořádání nevyřízených majetkových otázek, uzavřená 29.3.1958, která nabyla platnosti 9.1.1959 (uveřejněná pod č. 4/1959 Sb.). Podle článku 2 této dohody se ovšem touto dohodou vypořádávají a jsou zlikvidovány všechny závazky Čs. státu související s nároky, jež vyplývají z opatření učiněných do dne podepsání této dohody podle čs. znárodňovacích, vyvlastňovacích a jakýchkoli jiných vlastnické právo odnímajících nebo omezujících zákonných předpisů, jimiž byly postiženy polské majetky, práva a zájmy na území Čs. republiky. Na tuto dohodu (vydanou pod č. 4/1959 Sb. formou vyhlášky) navazuje zákon č. 38/1959 Sb., podle jehož ustanovení §2 majetek polských fyzických osob a jejich nároky proti Čs. státu
a čs. právnickým osobám, pokud se považují podle dohody za vypořádané, a pokud již podle ní na Čs. stát nepřešly, přecházejí na stát dnem 9.1.1959. „Odvolací soud ovšem navíc poukazuje na znění ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., které výslovně stanoví, že za okamžik přechodu vlastnictví postupem podle zákona
č. 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí majetku státem nebo jinou právnickou osobou.“
Odvolací soud byl toho názoru, že v případě konkrétního majetku, který byl předmětem tohoto sporu, došlo k jeho převzetí státem (zde zastoupeným pověřeným pracovníkem Ministerstva zemědělství) podle protokolu ze dne 1.12.1949. Odvolací soud měl za to, že z průběhu uvedeného jednání z 1.12.1949 a dále z průběhu restitučního řízení u Okresního soudu ve Znojmě, vedeného pod sp.zn. Nc XI 75/49, jakož i z jednání o realizaci pozemkové reformy podle zákona č. 46/1948 Sb. (týkajícího se zbývajících 50 ha pozemků), konaného 19.5.1950, vyplývá, že právní předchůdce žalobců předal zámek ve V. n. D. a přilehlé pozemky při jednání dne 1.12.1949 a byl si také předání tohoto majetku zcela vědom.
Odvolací soud byl i toho názoru, že tu k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) podle restitučních předpisů,
a to na základě revize první pozemkové reformy. Zákony o pozemkové reformě se vztahovaly ve stejné míře jak na čs. státní občany, tak i na cizí státní občany. K dispozici ze strany státu ohledně majetku, o který jde v tomto řízení, tu došlo
na základě rozhodnutí, vydaných ve správním řízení, kterými byla realizována první pozemková reforma a její další revize; tato rozhodnutí nebylo možné v tomto občanském soudním řízení „revidovat“ podle obecných předpisů (občanského zákoníku
a občanského soudního řádu) z hlediska jejich věcné správnosti, ledaže by odstranění případně vzniklé křivdy bylo umožněno restitučními předpisy. Odvolací soud v tomto smyslu poukazoval zejména na právní závěry vyjádřené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.
Odvolací soud nesdílel v žádném případě názor žalobců, že by soud měl vzít v daném případě v úvahu mezinárodní dohody o ochraně a podpoře investic, které byly uzavřeny Českou republikou a některými státy (např. i s Polskou republikou).
Odvolací soud rovněž nesdílel námitku žalobců ohledně pasívní legitimace žalované České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m. v tomto sporu a byl toho názoru, že je tu tato pasívní legitimace dána ustanoveními zákona č. 201/2002 Sb., a to i co do hodnoty sporu v daném případě i vzhledem k tomu, že sporné stavební nemovitosti v této právní věci mají i povahu národní kulturní památky.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; potvrzeny byly i výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224, §142, §150 a §141 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 5.2.2007 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu
ve Znojmě podáno dne 5.4.2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovoláním uvedených dovolatelů nebyl napaden jen výrok rozsudku odvolacího soudu (označený III.), který se týká náhrady nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci
a N. p. ú.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřovali dovolatelé jednak v řešení otázky, zda mohlo být vyvlastnění nemovitostí v rámci revize první pozemkové reformy uskutečněno Dohodou mezi Čs. republikou a Polskou republikou z 29.3.1958 (popřípadě zákonem č. 38/1959 Sb.), jestliže nebyl dokončen proces vyvlastnění, upravený v zákoně o první pozemkové reformě, dále v řešené otázky, zda zakládá nabytí účinnosti ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. novou právní skutečnost, způsobující retroaktivně a bez náhrady vyvlastnění nemovitostí fakticky převzatých státem s odkazem na revizi první pozemkové reformy, a to v situaci, kdy nebyl splněn postup vyvlastnění upravený v předpisech o revizi první pozemkové reformy, a posléze v řešení otázky, zda zákony č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnictví podle obecných předpisů v případech, kdy není dán vztah speciality restitučních předpisů vůči předpisům obecným.
Dovolatelé byli toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence vlastnického práva původního vlastníka A. Z. L. S. k nemovitostem v okamžiku jeho smrti i otázku přípustnosti ochrany žalobců po smrti tohoto původního vlastníka i otázku přípustnosti ochrany vlastnického práva žalobou o určení tohoto práva v tomto sporu.
Dovolatelé pokládají za nesprávný zejména závěr odvolacího soudu o tom, že „revize první pozemkové reformy byla dosažena dohodou mezi Čs. republikou
a Polskem“ (vyhlášenou pod č. 4/1959 Sb.). Dovolatelé jsou toho názoru, že tu nebyly provedeny úkony, které byly v zákonech o první pozemkové reformě a o její revizi upraveny jako skutečnosti vedoucí k odnětí vlastnického práva v daném případě k nemovitostem A.Z.L. S. a k přechodu tohoto vlastnického práva na stát, což nemohlo být zhojeno ani Dohodou mezi Čs. republikou a Polskem (vyhlášenou pod č. 4/1959 Sb.). Tato dohoda nebyla ve vztahu k majetku A.Z.L. S. konfiskačním titulem; neexistuje tedy právní titul pro nabytí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, státem.
Dovolatelé pokládali dále za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „stát nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) faktickým převzetím nemovitostí.“ Dovolatelé tu měli za to, že odvolacím soudem byla nesprávně posouzena otázka účinků §32 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb., když dovodil, že toto ustanovení se zpětnou účinností mění právní skutečnosti i okamžik, s nimiž zákony upravující revizi první pozemkové reformy spojovaly odnětí vlastnického práva k nemovitostem podrobeným revizi, a přechod vlastnického práva na stát.
Dovolatelé také pokládali za nesprávný názor odvolacího soudu, že bylo-li vlastnické právo omezeno či odňato způsobem, na který je pamatováno v restitučních předpisech, vydaných po roce 1990, nelze tento nárok uplatňovat podle obecných předpisů. Podle názoru dovolatelů nelze přiznat restitučním předpisům účinky legalizace držby veškerého majetku, kterého se stát nemovitostí protiprávně (v rozporu se svými vlastními předpisy) zmocnil.
Dovolatelé posléze pokládali za nesprávný výklad učiněný odvolacím soudem ohledně ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., přiznávající tomuto ustanovení retroaktivní konfiskační účinky, jakož i výkladový závěr odvolacího soudu
o konfiskačních účincích restitučních zákonů obecně. Podle názoru dovolatelů nelze přiznat takové účinky uvedeným ustanovením v rozporu s dohodami o ochraně
a podpoře investic uzavřených mezi Českou republikou a státy, jimiž jsou i v daném případě žalobci příslušníky (Polsko, Belgie, Jihoafrická republika Francie).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje podané dovolání, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 6 C 1516/2000 Okresního soudu ve Znojmě), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 23.1.2007 (sp.zn. 20 Co 273/2006 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly i závažnou právní otázkou,
a to jak posoudit žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě), tedy v právním předpise restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení
a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11.9.2003,
31 Cdo/22Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení
§80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě
i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že toto se týká ve skutečnosti veškerého majetku státu, který stát nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů presidenta republiky (např. podle dekretů č. 12/1945 Sb., č. 108/1945 Sb. a dalších dekretů z tohoto období) byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno předpisy restituční povahy; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právo, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze
na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS – st. 21/05, byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam
do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání.“
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, v němž vycházel v podstatě týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Na uvedených uveřejněných právních závěrech, zaujatých Nejvyšším soudem i Ústavním soudem ČR k výkladu vztahu žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, nelze spatřovat co do aplikace těchto závěrů na daný případ nic bránícího ani měnícího v těch právních předpisech (a mezinárodních smlouvách), na které dovolatelé poukazovali v odvolacím i dovolacím řízení (zákon č. 215/1919 Sb., zákon č. 329/1920 Sb., zákon č. 142/1947 Sb., zákon č. 38/1959 Sb. a dohoda mezi Čs. republikou
a Polskou republikou, vyhlášená pod č. 4/1959 Sb., jakož i dohody uzavřené Českou republikou a některými státy o ochraně investic). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil v daném případě odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu