ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.217.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 217/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ h. m. P., zastoupené advokátkou, b/ m. č. P. 1, zastoupená advokátem, proti žalované ČR – Ministerstvu financí, (za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 166/2001, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.7.2005, č.j. 20 Co 103/2005-200, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17.12.2004, č.j. 22 C 166/2001-148, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení, že žalobce a/ je vlastníkem domu čp. 995 a pozemku parc. č. 506 v k.ú. N. M., obec P. Odvolací soud zároveň pravomocně určil, že procesním nástupcem zaniklého a dříve žalovaného Fondu dětí a mládeže v likvidaci je Česká republika – Ministerstvo financí, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žádný ze žalobců s nemovitostmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu majetku ČR do vlastnictví obcí, nehospodařil; ani ve smyslu faktické péče o věci, ani využitím ke svému předmětu činnosti. Poté citoval interpretaci §1 odst.1 zákona č. 172/1991 Sb. Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96; Ústavní soud vymezil tři podmínky pro přechod majetku státu do majetku obcí tak, že 1/ musí jít o majetek státu 2/ ke dni 23.11.1990 k němu příslušelo právo hospodaření národním výborům a 3/ obce či městské části s tímto majetkem ke dni 24.5.1991 skutečně hospodařily. Tyto podmínky musely být splněny kumulativně a pojem hospodaření Ústavní soud vyložil jednoznačně tak, že muselo jít o faktickou realizaci práva hospodaření, zahrnující péči o údržbu majetku, jeho ochranu a využití. Odvolací soud proto dovodil, že podmínky podle §1 odst. 1, 2 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny a druhý ze žalobců navíc postrádá (viz žalobní petit) aktivní věcnou legitimaci k určovací žalobě. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo neplatné zrušení práva trvalého užívání právního předchůdce strany žalované; důvod podle §70 odst. 3 tehdy platného hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) nebyl dán. Naopak právnímu předchůdci žalované svědčil užívací titul, daný hospodářskou smlouvou ze dne 1. 11. 1976 a opírající se jak o realizovaný účel tehdejšího trvalého užívání, tak o splnění všech náležitostí smlouvy ve smyslu §10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud dodal, že restituci obce pak brání i znění §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., neboť věci byly v rozhodné době v trvalém užívání nestátní organizace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Shodně vytýkali odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a oba přičítali napadenému rozsudku zásadní právní význam. V podrobných podáních brojili proti rozsudku odvolacího soudu takřka shodnými argumenty; první žalobce však více akcentoval, že hospodářská smlouva ze dne 1. 11. 1976 o zřízení práva trvalého užívání právnímu předchůdci žalovaného je neplatná pro řadu chybějících zákonných náležitostí (účel užívání, způsob užívání atd.), zatímco druhý ze žalobců se zaměřil zejména na výklad pojmu hospodaření, z jeho strany kontradiktorní vůči závěrům Ústavního soudu. Žalobci shodně navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podaným dovoláním vyjádřila, namítla, že nejsou dány podmínky pro přípustnost dovolání (otázka, v níž spatřují oba žalobci zásadní právní význam, tedy výklad §1 zákona č. 172/1991 Sb., byla již řešena nálezem Ústavního soudu i Nejvyšším soudem), a žádala, aby dovolací soud obě dovolání odmítl.
Obě dovolání byla podána ve lhůtě, prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a dovozovala svou přípustnost z §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. ze zásadního právního významu napadeného rozsudku (tam řešené právní otázky). Poté by připadal v úvahu přezkum dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení věci) podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší–li právní otázku, která v rozhodování dovolacího nebyla dosud řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Pro tento závěr hovoří již znění §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a §4 odst. 1 písm. c/ téhož zákona, jak je v instruktivně pojatém a přesvědčivém rozsudku vyložil, i za pomoci ústavně konformního výkladu, odvolací soud. Při fakticitě hospodaření s nemovitostmi, jak je toto pojetí judikaturou konstantně zastáváno, nemohla být na straně prvního žalobce – u druhého absentuje i aktivní věcná legitimace – splněna druhá a třetí z kumulativně daných podmínek restituce, jak shora vyloženo.
Také právní závěr odvolacího soudu o platnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 je správný. Již z jazykového porovnání textu smlouvy s náležitostmi stanovenými v §10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb. je zřejmé, že smlouva obligatorní náležitosti nepostrádá. Pak je ovšem, vzhledem k již zmíněnému trvalému užívání nestátní organizace v rozhodné době, na místě vyloučit restituci obce s ohledem na znění §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.
Dovolací soud tedy nejen že konstatuje řešení pro věc určujících právních otázek odvolacím soudem v souladu s hmotným právem, ale současně – při posouzení dovolání obou žalobců – nemá pochyb o tom, že judikatura k předmětné problematice existuje a není rozporná. Kromě nálezu Ústavního soudu, jak byl citován odvolacím soudem (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 131), je konstantní judikatorní praxe Nejvyššího soudu, shodná i se závěry nyní přijatými, patrna z rozsudků sp. zn. 28 Cdo 99/2003, 28 Cdo 1767/2005 a dalších.
Z výše řečeného plyne, že žádná z alternativ zásadního právního významu napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. nebyla naplněna; Nejvyšší soud proto dovolání obou žalobců odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu