ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2249.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2249/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: 1. R. S., a 2. M. W., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 27. 6. 2006, sp. zn. 20 Co 824/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 96/2004 (žalobkyň R.S. a M. W., zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. – M. f., o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 10. 4. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 12. 8. 2005, čj. 37 C 96/2004 - 40. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně R. S. a M. W. jsou spoluvlastnicemi (každá z jedné ideální čtvrtiny) domu čp. 313 a pozemku parc. č. 3541 (o výměře 471 m2) v katastrálním území Č. P., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro toto katastrální území u K. ú. B. Žalované Č. r. – M. f. bylo uloženo zaplatit žalobkyním (společně a nerozdílně) 50.120 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované Č. r. – M. f. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 27. 6. 2006, sp. zn. 20 Co 824/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyněmi uplatněný návrh na požadované určení byl zamítnut. Žalované Č. r. – M. f. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Také náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla žalované přiznána.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované Č. r. – M. f. bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud měl za to, že v daném případě měla být žalována správa nemovitostí města B. (v likvidaci), která má ve své správě nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, ale pokud žalobkyně žalovaly Č. r., tak s poukazem
na zákon č. 201/2002 Sb. je odvolací soud toho názoru, že v tomto řízení správně zastupuje Č. r. M. f., když jiný subjekt tu nepřipadá v úvahu, poněvadž nejde o majetek, který by přesahoval hodnotu 25,000.000 Kč a není tu třeba účastenství Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k zásadnímu právnímu závěru, že tu nelze rozhodnout kladně o určovací žalobě žalobkyň, neboť takto by došlo k obcházení restitučních zákonů. V tomto smyslu odvolací soud jednoznačně vycházel ze závěrů pléna Ústavního soudu ČR, vyjádřených v jeho stanovisku z 1. 11. 2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., že totiž v těchto případech, kdy došlo k přechodu majetku, zejména nemovitostí, na stát do konce roku 1989, lze se účinně domoci nápravy nebo zmírnění majetkových křivd podle restitučních přepisů, zejména podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, popřípadě podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Podle uváděného stanoviska se nelze v uváděných případech určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu domáhat ochrany a určení vlastnictví, jde-li o nároky, které jsou časově a věcně vymezeny předpisy restituční povahy.
Odvolací soud proto z uvedených důvodů změnil dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu a žalobu žalobkyň zamítl s tím, že žalované Č. r. – M. f. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů s poukazem na ustanovení §150 a §224 odst. 1 občanského řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 20. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 20. 9. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky především uváděly, že při podání žaloby proti Č. r. – M. f., o níž je odvolací soud toho názoru, že je tu na straně této žalované nedostatek pasívní legitimace, vycházely z toho, co bylo uvedeno v rozsudku dovolacího soudu z 23. 4. 2003 (22 Cdo 397/2003 Nejvyššího soudu), který byl vydán v této právní věci, že totiž pokud žalobkyně upřesnily označení žalované jako Č. r. – S. n. B., státní podnik (v likvidaci) a „soudy obou stupňů toto označení akceptovaly a nadále v řízení jednaly s uvedeným státním podnikem jako s organizační složkou státu ve smyslu ustanovení §21a odst. 1 občanského soudního řádu, zatížily tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Dovolatelky k tomu uváděly, že podle jejich názoru, pokud je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána Č. r., lze se domáhat žalobou na určení toho, aby bylo určeno, zda tu právo je či není, pouze vůči státu a nikoli vůči tomu, komu svědčí jakékoli, byť jen odvozené právo; která organizační složka tu měla za stát vystupovat, tj. M. f., určil tu ostatně soud prvního stupně; podle názoru dovolatelek, pokud dovolací soud dospěl k názoru, že žalovaný je v této právní věci nesprávně označen, měl postupovat podle ustanovení §43 občanského soudního řádu.
Pokud odvolací soud při posouzení této právní věci použil právní názor
ze stanoviska pléna Ústavního soudu Č R z 1. 11. 2005 č. 477/2005 Sb., šlo tu, podle názoru dovolatelek, o posouzení nepřípadné. Dovolatelky mají za to, že uvedené stanovisko „je směřováno k majetku zabavenému státem před rokem 1948“, ale v daném případě došlo k přechodu vlastnictví žalobkyň na stát až o mnoho let
po 25. 2. 1948. Dovolatelky mají za to, že tímto přechodem jejich práv na stát (údajně jako „opuštěný majetek“) došlo k porušení jejich základního práva, zaručeného ústavním pořádkem.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možno posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje podané dovolání, právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nebylo na místě posouzení přípustnosti dovolání dovolatelek podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť nešlo
o rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. vydaný rozsudek Městského soudu v Brně z 12. 8. 2005, čj. 37 C 96/2004-40), jímž by bylo rozhodnuto jinak, než v dřívějším rozsudku (srov. rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 1. 2002, čj.
37 C 59/95-96) v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 9. 2002, sp. zn. 20 Co 213/2002); v daném případě totiž byly rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 1. 2002, čj. 37 C 59/94-96, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 9. 2002, sp. zn. 20 Co 213/2002, zrušeny rozsudkem dovolacího soudu
z 23. 4. 2003 (22 Cdo 397/2003 Nejvyššího soudu).
V této právní věci nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 37 C 96/2004 Městského soudu v Brně), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 27. 6. 2006 (sp. zn. 20 Co 824/2005 Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelek, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se posléze odvolací soud zabýval závažnou právní otázkou,
a to jak posoudit žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo
/22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů (25.2.1948 – 1.1.1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných přepisů ani ochrany vlastnického práva, k něhož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát získal do dne přijetí tohoto zákona, a který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř padesáti roky, by mohla být narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu, nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam
do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.“
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, u nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, v němž vychází v základní otázce aplikace a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními restitučních předpisů), popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelek, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně několika odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení
§243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované Č. r. – M. f. v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu