ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.248.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 248/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně S. v., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované G. T., a. s., zastoupené advokátem, o 3.496,50 EUR s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 172/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2006, č. j. 11 Cmo 360/2005 – 77, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 7.402,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil jako správný rozsudek, jímž prvoinstanční soud zamítl žalobu na zaplacení zažalované částky odůvodněné neuhrazením nájemného a nákladů za nebytové prostory. Plně se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, dle nichž nájemní smlouva nedostatečně vymezuje předmět nájmu, neboť v ní obsažené určení celkové pronajímané plochy „by muselo být natolik jednoznačné, aby byl předmět nájmu objektivně seznatelný každému; nestačilo, aby bylo zřejmé pro účastníky právního vztahu.“ Smlouva tak podle odvolacího soudu neobsahuje jednu z podstatných náležitostí vyžadovaných v ust. §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy (tj. ke dni 5. 11. 1998), a tento nedostatek stíhá zákon sankcí absolutní neplatnosti (ust. §3 odst. 4 cit. zák.). Odvolací soud taktéž přisvědčil názoru soudu I. stupně, který dovodil, že předchozí souhlas orgánu obce (vyžadovaný ust. §3 odst. 2 ve spojení s ust. §3 odst. 4 cit. zák, ve znění účinném do 3. 12. 1999, k platnosti nájemní smlouvy) „se vztahoval k okamžiku uzavření smlouvy a nikoli k okamžiku její event. účinnosti,“ jak namítal žalobce, neboť jde podle odvolacího soudu pojmově o souhlas předchozí.
Žalobkyně ve včasném dovolání namítá, že nájemní smlouva dostatečně určitě vymezuje předmět nájmu. Soud podle ní nepřihlédl k tomu, že přílohou smlouvy byla fotokopie plánu části nemovitosti, kde byl pronajímaný prostor situován, a tento plán byl vyhotovený v měřítku. Z této přílohy pak bylo možno určit jak situování nebytového prostoru, tak i jeho výměru. Nesouhlasila také se závěry soudu o dopadech neurčitosti předmětu nájemní smlouvy, podle ní „nesprávně určená výměra…by pouze zakládala nárok na doplacení nebo vrácení nájemného, nezpůsobovala by však neurčitost předmětu nájmu.“ Poukazuje též na skutečnost, že fakticky nájemce ze smlouvy vyplývající povinnost plnil. Považuje za nesprávný i závěr soudu o neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu chybějícího předchozího souhlasu orgánu obce (městského úřadu), neboť nájemní smlouva „byla uzavírána s tzv. odkládací podmínkou, a to takovou, že ke vzniku nájemního vztahu a účinnosti smlouvy dojde ke dni, kdy byl udělen souhlas MÚ. Takovéto ujednání není v rozporu se zákonem č. 116/1990 Sb., neboť zákon tuto možnost nevylučuje a není ani v rozporu se zákonem č. 40/1964 Sb. v platném znění ke dni uzavření smlouvy, když z §36 obč. zák. vyplývá, že vznik, změna, zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky.“ Výklad uvedených právních ustanovení učiněný odvolacím soudem má za nesprávný a v takové okolnosti spatřuje otázku zásadního právního významu.
Žalovaná má ve svém vyjádření rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolatelce oponuje tím, že s jejími námitkami uplatněnými v dovolání se soudy obou stupňů „zcela přesvědčivě“ vypořádaly již v průběhu řízení před nimi. Dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, avšak není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Námitky uplatněné dovolatelkou však právě uvedené podmínky nesplňují, protože závěry odvolacího soudu soud dovolací pokládá za souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Odvolací soud aplikoval na daný skutkový stav správný právní předpis a zcela nepochybně ho i správně vyložil.
Výklad ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 3. 12. 1999 („Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru.“) ve spojení s ust. §3 odst. 4 cit. zák. („Pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.“) byl již několikráte řešen Nejvyšším soudem, zejména v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 (publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 2005, pod č. 7). Lze tak poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1928/97, ve kterém bylo konstatováno, že „udělil-li úřad města či obce souhlas k pronájmu nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb sice před účinností nájemní smlouvy, tedy před datem, k němuž měl nájem vzniknout, avšak až po jejím uzavření, nejde o souhlas předchozí ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 3.12.1999, a takováto smlouva je neplatná podle ustanovení §3 odst. 4 citovaného zákona.“
K dovolatelem uplatněné námitce, že nesprávně určená výměra pronajímaného prostoru nepůsobí neurčitost v předmětu nájmu, dovolací soud uvádí, že tato otázka byla odvolacím soudem řešena na základě ustanovení §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., v kombinaci s ustanovením §37 odst. 1 obč. zák., a to plně v souladu s ustáleným výkladem právních úkonů ve smyslu citovaných ustanovení a judikaturou jak soudů odvolacích, tak i soudu dovolacího. Z tohoto pohledu lze citovat zejmena rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96 ze dne 31. července 1996: „Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu.“ V tomto smyslu lze přisvědčit závěru soudu odvolacího, když dotčená nájemní smlouva skutečně nedostatečně vymezuje předmět nájmu, a to jako „O. c. M., cca 35 m2 základní plochy netto a poměrné dopravní a funkční plochy nájemní jednotky podle normy DIN 277 Spolkové republiky Německo.“ Dále je v nájemní smlouvě uvedeno: „Předmět nájmu zahrnuje následující čísla parcel: 7509/1 a 7510/2 v k. ú. M. ve městě M., ul. Chomutovská,“ a že „prostory se nacházejí v prostřední jednotce nákupní pasáže mezi kadeřnictvím a prodejnou foto.“ Konečný propočet plochy měl být podle smlouvy proveden podle vyměření, které měl provést pronajímatel a nájemce zkontrolovat. Možné větší nebo menší plochy měly být stanoveny pomocí nájemného za m2. Toto vymezení je skutečně neurčité, neboť z textu smlouvy není možné dovodit, co je předmětem nájemního vztahu a ve smlouvě není ani odkázáno na žádný konkrétní, zcela jasně pojmenovaný, dokument či přílohu, která by tento nedostatek odstraňovala.
Co se týče dalších námitek proti rozsudku odvolacího soudu, ty se týkají toliko otázek skutkových a dovolací soud k nim nemohl přihlížet, neboť, jak již bylo uvedeno, pro posouzení přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou rozhodující toliko otázky právního významu.
Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není proto přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.810,- Kč (srov. §3 odst. 6, §3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II ), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.182,- Kč, celkem tedy ve výši 7.402,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu