ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2505.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2505/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra o dovolání dovolatelek: a) J. K., b) K. K., c) M. M., a d) A. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 139/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 260/99 (žalobkyň J. K., K. K., M. M. a A. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Ministerstvu financí ČR, a 2. Fondu národního majetku ČR, zastoupenému advokátkou, o finanční náhradu), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 13. 8. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29. 10. 2004, čj. 23 C 260/99-151. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby žalované České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo vydat každé ze žalobkyň cenné papíry (které nemají povahu státních dluhopisů) o jmenovité hodnotě 5.624.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 12. 8. 1999 do dne vydání akcií. Byl také zamítnut žalobní návrh žalobkyň, aby žalovanému Fondu národního majetku ČR bylo uloženo zaplatit každé ze žalobkyň částku 5.624.000,- Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Fondu národního majetku ČR na náhradu nákladů řízení 139.265,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou Českou republikou-Ministerstvem financí ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 139/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a žalovanou Českou republikou-Ministerstvem financí ČR. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a žalovaným Fondem národního majetku ČR byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že výše nákladů řízení, které jsou žalobkyně povinny zaplatit žalovanému Fondu národního majetku ČR činí 183.605,- Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právním posouzení věci.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poukazoval na to, že k odnětí nemovitostí, za něž se žalobkyně domáhají finanční náhrady, došlo před rozhodným obdobím podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tyto nemovitosti (pozemky parc. č. 2532, parc. č. 2533, parc. č. 2498/1 a parc. č. 2498/2 a průmyslový objekt čp. 209 v katastrálním území P.-H.), které patřily původně Ing. J. K. (později K.), byly spolu s celou majetkovou podstatou firmy J. K. a spol. znárodněny podle dekretu č. 100/1945 Sb. s účinky od 27. 10. 1945, byly již v roce 1946 převedeny na nově zřízený národní podnik S. t. n. o. s. a ke vkladu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem do pozemkové knihy došlo 7. 11. 1946. Nebyly tu tedy splněny podmínky pro odškodnění podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., když tu nešlo o odškodnění majetkové křivdy, k níž by došlo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Odvolací soud shledal správným i to, že u soudu prvního stupně byla kladně posouzena pravomoc českého soudu k projednání této právní věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i když tu šlo o projednání nároku žalobkyň, které trvale žijí mimo území České republiky; nebyl tu dán žádný důvod k posouzení věci podle cizí právní úpravy.
Odvolací soud neshledal důvodným tvrzení žalobkyň, že jsou soudy v této právní věci vázány co do posouzení základu uplatněného nároku předchozími pravomocnými rozhodnutími, vydanými v právních věcech, jež byly vedeny u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 7/97 a pod sp. zn. 5 C 3/96, když totiž v těchto řízeních došlo k zamítnutí žalob žalujících osob o vydání věcí.
Odvolací soud nesdílel názor žalobkyň, že je tu rozhodné, že vyhlášky ministra průmyslu z 27. 12. 1945 a z 18. 3. 1947, vydané v procesu znárodnění firmy J. K. a spol., nebyly údajně správními akty, nýbrž „paakty“. Odvolací soud poukazoval na to, že „zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení §6 pamatuje i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, tedy i na případy, kdy se věci zmocnil stát i na základě nicotného rozhodnutí, ale i v takovém případě by však k odnětí věci muselo dojít v rozhodném období, aby restituční nárok byl úspěšný. Jestliže bylo v řízení v této právní věci prokázáno, že majetku právního předchůdce žalobkyň se sice zmocnil stát, ale před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), nelze nároku na odškodnění podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. vyhovět; tak tomu bylo v daném případě, když majetková podstata znárodněné firmy J. K. a spol. připadla státu před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), a to už v roce 1946.
Odvolací soud posléze uváděl, že neshledává pochybení soudu prvního stupně v tom, že nepředložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, když podle tohoto zákona nebyla souzená právní věc řešena a tak „není na místě předkládat žalobkyněmi požadovaný návrh Ústavnímu soudu ČR“.
Z uvedených důvodu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a žalovanou Českou republikou-Ministerstvem financí ČR. Výrok o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a žalovaným Fondem národního majetku ČR byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu co do výše těchto nákladů, která nebyla soudem prvního stupně správně vyčíslena podle ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 20. 6. 2005 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 26. 7. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládají dovolatelky za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť tu dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelky uplatňovaly, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky především vytýkaly rozhodnutí odvolacího soudu „nerespektování dřívějších pravomocných rozsudků (výroků), vydaných v řízení o předběžné otázce, tj. zda a z jakého důvodu nebylo možné odňaté nemovitosti v restitučním řízení vydat oprávněným osobám. V této souvislosti dovolatelky poukazovaly na výsledky provedeného dokazování v řízeních, jež byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 7/97, 5 C 3/96, o žalobách žalobkyň na vydání věcí, o něž jde i v tomto řízení. Dovolatelky jsou toho názoru, že bylo povinností soudů dbát o to, aby v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 23 C 260/99 Obvodního soudu pro Prahu 1) byl respektován pravomocný výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (ve věcech sp. zn. 5 C 7/97 a 5 C 3/96), pokud šlo o výslovně a taxativně uvedený rozhodný důvod pro nevydání věcí, který je podle názoru dovolatelek významný pro posouzení důvodu zakládajícího nárok na finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť pro rozhodnutí o této náhradě je rozhodné, z jakých důvodů nebyly nemovitosti vydány oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelek totiž jedině v případě, že by zamítající pravomocný rozsudek (v právní věci žaloby o vydání věci) neuváděl žádný důvod pro nevydání věci podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., zůstala by otevřená právní otázka, zda oprávněným osobám vznikl nárok na finanční náhradu či nikoli. V daném případě však došlo k nevydání věcí jen z toho důvodu, že „pozemky nelze vydat, protože jsou na nich umístěny stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem“. Dovolatelky vyslovovaly své přesvědčení, že stát - Ministerstvo financí ČR má poskytnout finanční náhradu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. v případě, je-li vydán pravomocný rozsudek o vydání věci, zamítající žalobu o vydání věci z toho důvodu, že odňatou věc nelze vydat podle §8 zákona č. 87/1991 Sb., splní-li oprávněná osoba podmínku včasnosti uplatnění nároku na finanční náhradu.
Dovolatelky spatřovaly další vadu v řízení v této právní věci v tom, že v rozsudku odvolacího soudu (i v rozsudku soudu prvního stupně) nebyla výslovně uvedena důvodnost aplikace právních předpisů České republiky (s poukazem na ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním) na tuto právní věc s cizím (mezinárodním) prvkem, že tedy tu nebylo výslovně uvedeno a zdůvodněno, na jakém právním základu posoudil soud otázku pravomoci českého nebo cizího soudu a otázku aplikace českého nebo cizího právního řádu. Tento nedostatek způsobil, podle názoru dovolatelek, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná; nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu ze 4. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 139/2005 Městského soudu v Praze, spatřovaly dovolatelky dále v tom, že tento rozsudek „ani stručně neobsahuje nic o jimi navržených, ale soudy neprovedených důkazech (např. spisem Ministerstva průmyslu a obchodu o znárodnění firmy J. K. a spol., dále spisem Státního oblastního archivu ohledně znárodnění uvedené firmy a také konstatováním originálu vyhlášek ministra průmyslu z 27. 12. 1945 č. 864/1946 a z 18. 3. 1947 č. 246/47). V těchto vadách, jimiž je řízení v této právní věci postiženo, spatřují dovolateky odmítnutí jejich práva na spravedlivý soudní proces.
Dovolatelky posléze uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí rozporem s hmotným právem, a to s ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §47 zákona č. 92/1991 Sb. K vyřešení tohoto rozporu dovolatelky již v průběhu řízení před soudy obou stupňů v daném případě navrhly, aby věc byla předložena Ústavnímu soudu ČR s podnětem ke zrušení části ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., protože mají za to, že ustanovení §47 odst. 2, věta první (před středníkem), zákona č. 92/1991 Sb. ve slovech „do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká“ porušuje jejich ústavní právo rovných práv bez ohledu na místo jejich trvalého pobytu, takže tato část ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. by měla být zrušena. Tímto jejich podnětem se však odvolací soud vůbec nezabýval a spis nebyl předložen Ústavnímu soudu ČR ve smyslu ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR. Proto dovolatelky měly za to, že tak má nyní učinit Nejvyšší soud v řízení o jejich dovolání.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek navrhovalo za žalovanou Českou republiku, aby dovolání dovolatelek nebylo vyhověno, neboť pokládá rozsudky soudů obou stupňů, vydané v této právní věci, za rozhodnutí vycházející z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty, posouzené v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., zejména pokud jsou jím stanoveny podmínky pro poskytování finanční náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., které tu však v daném případě u žalobkyň plně splněny nebyly.
Také žalovaný Fond národního majetku ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek navrhoval, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, a měl za to, že jsou tu důvody k odmítnutí dovolání, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, který je po věcné i právní stránce správný. Žalovaný fond zdůrazňoval opět, že v této právní věci není pasívně legitimován. Uváděl také, že „vzhledem k dokončení privatizace podniku, jehož se týká žaloba žalobkyň, není tu možná aplikace §47 zákona č. 92/1991 Sb., neboť toto ustanovení směřuje k vypořádání případných nároků v rámci privatizace a nikoli po jejím skončení“.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 23 C 260/99 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 4. 5. 2005 (sp. zn. 19 Co 139/2005 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně několika odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, přičemž šlo především o otázku aplikace a interpretace ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. v případech znehodnocení nemovitosti nebo naopak jejího zhodnocení i v případech, kdy se věc stane neoddělitelnou součástí jiné věci).
Oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem ČR (viz §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se podle ustanovení §1 tohoto zákona vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd a jiných křivd vzniklých občanskoprávními úkony a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (v „rozhodném období“). V ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je pamatováno na případy odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, k nimž však došlo v již uvedeném rozhodném období.
Ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, byly-li splněny všechny zákonem požadované skutečnosti, došlo ex lege a nikoli až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacích dekretů (viz nález Ústavního soudu ČR z 2. 10. 1996, II. ÚS 275/95, uveřejněný pod č. 90 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Stanovení tzv. „rozhodného období“, konkrétně jeho počátku k datu 25. 2. 1948, se opírá o rozumné a objektivní důvody, když zákonodárce byl nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou již v zásadě nelze jít bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění (srov. nález pléna Ústavního soudu ČR z 25. 3. 1998, Pl. ÚS 45/97, uveřejněný pod č. 41 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) bylo v odůvodnění stanoviska uvedeno i to, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním nebo jinými majetkovými opatřeními před 25. 2. 1948, pokud restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
S poukazem na citovaná ustanovení právních předpisů a na uveřejněné právní závěry k jejich výkladu, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž ustanovení a z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelek, ani právní otázku jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Podnět dovolatelek k tomu, aby dovolací soud předložil Ústavnímu soudu ČR k posouzení jejich návrhu na zrušení části ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., neshledal dovolací soud opodstatněným, když tu nebylo třeba se v dovolacím řízení zabývat aplikací a interpretací uváděného ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. a posouzení přípustnosti dovolání dovolatelek vycházelo z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Fondem národního majetku ČR na vyjádření k dovolání dovolatelek použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek, rekapitulujícímu v podstatě procesní vyjádření žalovaného fondu, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu