ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2628.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2628/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. František Ištvánka v právní věci žalobce města Děčín , zastoupeného JUDr. Františkem Zaorálkem, advokátem v Děčíně, Tržní 218/19, proti žalovaným 1) L. S. a 2) L. S. , oběma bytem D., oběma zastoupeným Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou v Děčíně 2, Sofijská 890/31, o 1.502.046,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 124/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 25. 1. 2006, č. j. 35 Co 529/2004-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení o dovolání ve výši 9.014,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Františka Zaorálka.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec výše označeným byl v meritorním výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 4. 2004, č. j. 15 C 124/99-67. Žalovaným bylo uloženo solidárně zaplatit žalobci částku 1.502.046,- Kč s příslušenstvím, jak podrobně stanoveno soudem prvního stupně. Ohledně výroku II. soudu prvního stupně zůstal rozsudek nedotčen (výrok II. odvolacího soudu), neboť tímto výrokem byla žaloba zčásti zamítnuta a žalobci se neodvolali. Ve zbylých výrocích III., IV. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím. Žalovaní byli zavázáni zaplatit tyto náklady k rukám zástupce žalobce v částkách 171.968,-Kč, resp. 65.860,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení nájemného za období od 1. 7. 1997 do 19. 10. 2003, přičemž po právní stránce se žaloba opírala o §663 a zejména o §671 odst. 1 o. z. Mezi účastníky, a to žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci, byla dne 22. 6. 1998 sjednána smlouva o nájmu prostor městské tržnice s přilehlými pozemky, působící též zpětně a skončená dohodou dne 19. 10. 2003. Mezi stranami se nestala spornou výše dlužného nájemného. Žalovaní však tvrdili, že platně odstoupili od smlouvy dopisem ze dne 31. 5. 2001.
Odvolací soud však dovodil, že odstoupení žalovaných od smlouvy je neplatné. Tento právní úkon totiž nebyl mezi účastníky dohodnut ve smyslu §48 odst. 1 o. z. Alternativou k odstoupení by byla pouze skutečnost, že by se pronajaté nemovitosti staly nezpůsobilými ke smluvenému účelu. To by pak zapříčinilo nemožnost plnění nejpozději od data odstoupení od smlouvy. Žalovaní však v odstoupení tvrdili, že byla narušena plynulost zásobování pronajatých pozemků v důsledku nedostatečného přístupu k nim. Netvrdili tedy nezpůsobilost nemovitostí ke smluvenému účelu užívání ; přístup k nim sice nebyl dostatečný, nikoli však nemožný. Na takovou situaci pamatují ustanovení §§673 - 675 o. z., podle nichž má nájemce nárok na přiměřenou slevu z nájemného. Žalovaní však tento nárok, jak shledal odvolací soud, neuplatnili. Ohledně ztížené přístupnosti k nemovitostem se odvolací soud opíral o skutková zjištění soudu prvního stupně. Za takto posouzeného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že k odstoupení od smlouvy žalovanými v roce 2001 platně nedošlo, nájem žalovaných skončil až dohodou dne 19. 10. 2003 a žalovaní jsou zatíženi povinností zaplatit správně vyčíslené dlužné nájemné.
Proti nepříznivému výroku I. rozsudku odvolacího soudu a nákladovým výrokům podali žalovaní dovolání. V jeho první verzi brojili proti skutkovému závěru soudu prvního stupně o jen nedostatečné přístupnosti k nemovitostem; šlo o nevyhovující užívání pozemků a k tomu měly být provedeny další důkazy. V doplňující verzi dovolání, sepsané zástupcem žalovaných, v níž se též navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, se opět brojí proti posouzení způsobilosti předmětu nájmu k užívání, které převzal i odvolací soud. Zdůrazňuje se, že došlo k nemožnosti přístupu na přilehlé pozemky, nebyl zajištěn průjezd aut, nutný z hlediska zásobování, a také plocha pro využití stánkového prodeje byla zablokována. Sjednaný účel nájmu tedy nemohl být naplněn a žalovaní jako nájemci byli podle §679 odst. 1 o. z. oprávněni od smlouvy odstoupit. Ohledně této argumentace odkazují žalovaní prostřednictvím svého zástupce na celou řadu listinných důkazů. Žalovaní navrhují, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu v příslušném rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání, podaném prostřednictvím právního zástupce, zpochybnil přípustnost dovolání v tom ohledu, že by napadený rozsudek měl mít po právní stránce zásadní význam. Poukázal na dostatečně způsobilé užívání předmětu nájmu žalovanými a též na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba plnit i takovou smlouvu, která se stane pro některou ze nevýhodnou. Žalobce žádal, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátkou, podali své dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací důvod spatřovali v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí ohledně přiznání částky 1.502.046,- Kč s příslušenstvím mohlo být dovolání přípustné jen tehdy, jestliže by napadený rozsudek vykazoval znaky zásadního právní významu podle §237 odst. 3 o. s. ř. Tedy jestliže by řešil pro věc určující právní otázku, jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena nebo by byla řešena nižšími instancemi či senáty dovolacího soudu rozdílně nebo by byla řešena v rozporu s hmotným právem. K žádné z těchto situací však v posuzované věci nedošlo.
Je nutno zdůraznit, že samotné právní posouzení věci zůstalo co do relevantních ustanovení občanského zákoníku dovolateli nezpochybněno. Týká se to zejména §671 odst. 1 o. z. o povinnosti nájemců platit nájemné, tedy včetně dlužné částky. Jestliže dovolatelé namítali, že nebyl naplněn účel nájmu a že byli oprávněni odstoupit od smlouvy dle §679 odst. 1 o. z., pak oprávněnost aplikace tohoto ustanovení byla závislá na skutkových zjištěních nižších instancí. Ta vypovídají o tom, zda byl či nebyl k datu odstoupení od smlouvy naplněn účel užívání pronajatých nemovitostí, tedy účel sjednaného nájmu.
Dovolací soud však není soudem nalézacím (§243a o. s. ř.) a je vázán skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi . Skutková zjištění zejména odvolacího soudu jsou pro něj směrodatná a dovolací soud není oprávněn se od nich odchýlit. Z toho plyne, že Nejvyšší soud musel vzít za rozhodná ta skutková zjištění, která rekapituloval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (zejména na str. 3). Nebylo-li ve smyslu §48 odst. 1 o. z. mezi stranami dohodnuto možné odstoupení od smlouvy, mohlo se tak stát za použití §679 odst. 1 o. z. tehdy, jestliže by pronajatá věc byla předána ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému nebo obvyklému užívání, případně by se do takového stavu dostala. Odvolací soud však upozorňuje zejména na obsah sporného odstoupení žalovaných od smlouvy ze dne 31. 5. 2001. V tomto odstoupení samotní žalovaní ani netvrdili, že by se pronajaté pozemky (přístup k prodejním plochám) staly nezpůsobilými ke smluvenému účelu užívání. V odstoupení se pouze tvrdí, že přístup k pozemkům je nedostatečný. Odvolací soud navíc nijak nezpochybnil zjištění soudu prvního stupně, podle něhož za trvání smluvního vztahu nedošlo ke zhoršení dopravní přístupnosti k prodejním místům z hlediska jejich zásobování. Při existenci takto prokázaných skutečností však nemohla být naplněna skutková podstata §679 odst. 1 o. z. a nemohlo ani dojít k platnému odstoupení od smlouvy.
Odvolací soud tedy posoudil právní otázku, která byla pro jeho rozsudek určující, správně. Tato právní otázka nevykazuje ani judikatorní přesah ve smyslu již citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalovaných odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Neúspěšným dovolatelům vznikla podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit žalobci náklady tohoto řízení. Dovolací řízení bylo zahájeno ještě před 1. 9. 2006, náklady řízení tedy byly vypočteny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném již v době rozhodování odvolacího soudu. Tento soud správně vyčíslil výchozí odměnu za zastoupení žalobců částkou 54.030,- Kč. Bylo však nutno přihlédnout k tomu, že jde o dovolací řízení, a navíc bylo dovolání odmítnuto. V takovém případě představuje sazba odměny podle §14 odst. 1, §15 cit. vyhl. 50% výchozí sazby, nejvýše však 15.000,- Kč. Z posledně uvedené částky tedy bylo nutné vycházet a tato částka byla krácena opět o 50%, neboť zástupce žalobce učinil v řízení jediný úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhl.). Výslednou částkou tedy bylo 7.500,-Kč s přičtením 75,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a s přičtením DPH šlo o výše přiznaných 9.014,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu