ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2708.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2708/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Domovní správy města P., zastoupené advokátem, proti žalované M., a. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 325/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2006, č. j. 15 Co 238/2005-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3.927,- Kč k rukám právního zástupce žalované, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 5. 11. 2004, č. j. 12 C 325/2003-56, tak, že zamítl žalobu na vyklizení nebytových prostor č. 2894/103 v budově č.p. 2894 v obci P., část obce P. I, postavené na pozemku parc. č. 75/9 v katastrálním území P., zapsané na listu vlastnictví č. 4664 u příslušného katastrálního úřadu. Odvolací soud též zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení, jež žalované vznikly v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím v celkové výši 11.305,50 Kč.
Přestože odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k odlišným právním závěrům. Vlastníkem předmětných nebytových prostor, jejichž vyklizení se žalobce domáhal, je město P., které zřídilo žalobkyni jako svou příspěvkovou organizaci zřizovací listinou ze dne 10. 12. 1992 s účinností od 1. 1. 1993. Účelem zřízení Domovní správy města P. byla zprostředkovatelská činnost v oblasti nájmu nebytových prostor a podle dodatku ke zřizovací listině ze dne 5. 4. 1994 též komplexní zajištění nájmu a evidence nájemného bytů a nebytových prostor včetně plnění spojených s jejich užíváním, uzavírání a ukončování nájmu bytu a nebytových prostor, které jsou ve vlastnictví či spoluvlastnictví města P. Podle komisionářské smlouvy, uzavřené dne 16. 5. 2002 mezi městem P. jako komitentem a Domovní správou města P. jako komisionářem, se komisionář zavázal mimo jiné zabezpečovat vlastním jménem pro komitenta komplexní vyřizování soudní a správní agendy týkající se nemovitostí, bytů a nebytových prostor ve vlastnictví či spoluvlastnictví města, a to také žalob o vyklizení nebytových prostor.
Podle odvolacího soudu nebyla žalobkyně aktivně věcně legitimována k podání žaloby o vyklizení nebytových prostor, jejichž vlastníkem je město P. Zřizovací listina ze dne 7. 12. 2001 ani komisionářská smlouva ze dne 16. 5. 2002 neumožňují v tomto případě žalobkyni, aby jednala vlastním jménem. Komisionářská smlouva je specifickým institutem použitelným v obchodněprávních vztazích; jejím účelem je zařízení obchodních záležitostí za úplatu, a to v rámci rozsahu působnosti obchodního zákoníku, jenž upravuje postavení podnikatelů a obchodní závazkové vztahy. V posuzovaném případě jde ex lege o vztah tzv. nepřímého zastoupení, jež je charakteristické jednáním zástupce vlastním jménem - tj. z jeho jednání vznikají práva a povinnosti jemu samotnému a má povinnost je na zastoupeného převést. Je zcela zřejmé, že při zajišťování ochrany vlastnickému právu tato konstrukce není využitelná. Odvolací soud zdůraznil, že jeho rozhodnutím není vyloučeno právo vlastníka – města P. domáhat se ochrany svého vlastnického práva svým jménem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka odkazovala na právní úpravu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění novel, podle níž je radě obce vyhrazeno „rozhodovat o uzavírání nájemních smluv a smluv o výpůjčce; tuto působnost může rada obce svěřit příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce zcela nebo zčásti“. Odkázala též na komisionářskou smlouvu, uzavřenou mezi obcí a žalobkyní, jíž bylo žalobkyni svěřeno komplexní vyřizování soudní a správní agendy, týkající se nemovitostí, bytů a nebytových prostor ve vlastnictví obce. Podle dovolatelky by přijetím závěrů odvolacího soudu postrádalo smysl zřizovat příspěvkové organizace obcí, které vykonávají činnosti, jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou právní subjektivitu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu a nesouhlasila s argumentací žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Dovolací soud, vycházejíc z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2368/2002 (ústavní stížnost proti němu byla pod sp. zn. I. ÚS 568/04 odmítnuta), se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci k podání předmětné žaloby.
Podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „o. z.“) má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Uvedené ustanovení tvoří hmotněprávní základ vlastnické žaloby, kterou je oprávněn podat vlastník věci proti osobě či osobám narušujícím jeho vlastnické právo. Může tak učinit i vlastník domu, jestliže se domnívá, že nebytový prostor v tomto domě užívají osoby bez právního důvodu, jež by se k tomuto nebytovému prostoru vztahoval. Žaloba na vyklizení nebytového prostoru je tedy vlastnickou žalobou.
Jak výslovně vyplývá ze znění §126 odst. 1 o. z., je oprávněným subjektem k podání vlastnické žaloby vlastník věci. Komisionářská smlouva, uzavřená podle ustanovení §577 a násl. obchodního zákoníku, je specifickým institutem, použitelným právě v obchodněprávních vztazích. Právní vztahy k nebytovým prostorům, včetně jejich nájmu, jsou však podle právní úpravy vztahy občanskoprávní a při jejich praktické realizaci nelze institut komisionářské smlouvy využít způsobem, jak se v projednávané věci stalo.
V právních vztazích vznikajících při hospodaření s nebytovými prostory se běžně připouští, aby právnická či fyzická osoba pověřená správou domu vyřizovala právní záležitosti vlastníka nemovitosti. Musí se tak ale dít na základě takového zmocnění vlastníkem, v němž se tato osoba opravňuje generálně nebo ad hoc k zastoupení vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 356/2000), nikoli tedy k jednání vlastním jménem.
Argumentace dovolatelky ustanovením §102 odst. 2 písm. m) zákona č. 128/2000, o obcích, ve znění po novele č. 313/2002 Sb., zde není namístě. Zákon v tomto ustanovení zcela jasně hovoří pouze o možnosti rady obce svěřit příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci zcela nebo zčásti rozhodování o uzavírání nájemních smluv a smluv o výpůjčce a nikoliv o jednání za obec svým jménem v navazujících řízeních, která mohou být vyvolány spory ohledně práv z předmětných smluv vyplývajících.
Uplatněný dovolací důvod tedy není naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaná má podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (již ve znění po 1. 9. 2006) polovina sazby, tj. 3.000,- Kč (§7 písm. d/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. P. D., osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování a paušální částky náhrady výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19 % - srov. §47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka 627,- Kč. Celkový součet nákladů řízení žalované tedy činí 3.927,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu