ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2785.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2785/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra,v právní věci žalobkyně B. Š., zastoupené advokátem, za účasti 1) I., i. a r. o. P. a 2) P. f. České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem podle páté části o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 146/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2007, č. j. 24 Co 344/2006-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2007, č. j. 24 Co 344/2006-126, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2006, č. j. 9 C 146/2003-94, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala žalobu podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.), kterou se domáhala, aby soud zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ze dne 3. 7. 2003, č. j. PÚ 1425/02, a aby rozhodl, že žalobkyně je majitelkou nemovitosti - parcely č. 460/5 v katastrálním území K.
Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti. V písemném vyhotovení rozsudku, v jehož záhlaví soud označil věc jako návrh na zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, došlo k zřejmé chybě ve výroku, která nebyla opravena. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí tam uvedené nemovitosti. Tím provedl opravu výroku písemného vyhotovení rozsudku v souladu se zněním, jak byl vynesen při jednání soudu.
Oba soudy posuzovaly správnost rozhodnutí pozemkového úřadu jednak z hlediska pravomoci pozemkového úřadu rozhodovat o předmětném pozemku podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tj. zda předmětný pozemek byl v době přechodu na stát pozemkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě, a jednak z hlediska naplnění skutkové podstaty přechodu pozemku na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
První otázku posoudily oba soudy rozdílně. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek byl veden v původní kultuře orná půda a nepodařilo se zjistit, že by byl vyňat ze zemědělského půdního fondu. V současné době i po rozdělení a přečíslování je veden jako části všeobecně obytného území, zeleň v kategorii parky a parkově upravené plochy, přírodní nelesní plochy a lesní porosty, které jsou součástí územního systému ekologické stability. Na předmětném území nebylo vydáno žádné územní rozhodnutí. Za správný proto považoval závěr pozemkového úřadu, že v době přechodu na stát, tj. ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 23.5.1989, kterou žalobkyně prodala předmětný pozemek právnímu předchůdci účastníka ad 1), patřil pozemek do zemědělského půdního fondu, a je proto dána jeho pravomoc rozhodnout o návrhu žalobkyně na jeho vydání podle zákona o půdě. Odvolací soud zaujal názor opačný, přičemž vyšel z toho, že pozemek nebyl ve smyslu §30 zákona o půdě v době převodu na stát užíván k zemědělským účelům. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99, podle něhož pro posouzení restitučního nároku je rozhodné, zda pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského půdního fondu, případně zda byly či nebyly v době odnětí užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro zařazení do zemědělského půdního fondu. Opíral se o zákon č. 53/1966 Sb., podle něhož zemědělský půdní fond je tvořen jednak půdou obhospodařovanou, jednak půdou, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařovaná, ale dočasně obdělávána není. Přitom za obhospodařování je třeba považovat i takové podnikání, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu. Odvolací soud považoval za nepochybné, že předmětný pozemek v době přechodu na stát byl již dva roky v užívání, souvisejícím s výstavbou sídliště Č. M. II., nesloužil zemědělské výrobě, byl určen k výstavbě sídliště a neměl být ani v budoucnu zemědělsky obhospodařován, takže je namístě závěr, že na daný případ nedopadá zákon o půdě a žalobkyně se měla svého nároku domáhat postupem podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z toho důvodu je nutno zamítnout žalobu, kterou se žalobkyně domáhala restitučního nároku podle zákona půdě.
Odvolací soud přitom učinil i právní závěr pro případ, že by byl zákon o půdě v dané věci aplikován. Považoval v tom případě za správný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně uzavřela kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud by se totiž mělo jednat o pozemek, jehož vydání by se řídilo režimem zákona o půdě, pak kupní cena měla odpovídat ustanovení §14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb., a stanovila by se částkou 0,40 Kč za jeden metr čtvereční. Vyšší cena nepřicházela v úvahu, neboť by způsobovala neplatnost kupní smlouvy a nelze proto dovodit neadekvátnost peněžitého plnění. Bez bližšího odůvodnění odvolací soud zmínil, že na nevýhodnost podmínek smlouvy nelze usuzovat ani ve vztahu k úhradě, kterou žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy obdržela za dočasné užívání pozemku. Podle názoru odvolacího soudu pak nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně byla před podepsáním smlouvy vystavena takovému nátlaku, který znamenal, že neměla jiné východisko, než předmětnou smlouvu uzavřít. Vyšel přitom z výpovědi žalobkyně, podle níž vlastníci okolních pozemků nepřistoupili na nabídku prodeje svých pozemků, což svědčí o tom, že bylo pouze na žalobkyni, zda k uzavření kupní smlouvy přistoupí či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustností se výslovně nezabývá. Vytýká jednak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., což zdůvodňuje tím, že soud rozhodl o jiném návrhu, než jaký v žalobě uplatnila. Soud prvního stupně v nepřítomnosti žalující strany připustil změnu žaloby, která však učiněna nebyla, jeho výrok je zmatený, a byl upraven odvolacím soudem v rozporu s petitem žaloby. Dovolatelka dále vytýká, že nebyla soudem vůbec vyslechnuta a nebyl zjištěn skutečný stav věci. Účastník ad 1) nepodal po uzavření smlouvy s žalobkyní z 24.5.1989 návrh na zápis změny vlastnictví do katastru nemovitostí a učinil tak až 3.10.2005. Žalobkyně mezitím pozemek prodala třetí osobě - společnosti L. s.r.o. - což soudu sdělila 18.1.2006 při jednání, a nepovažuje se proto ve věci za aktivně legitimovanou. Dále dovolatelka uplatňuje nesprávný právní závěr soudu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pokud jde o posouzení stavu tísně, v němž uzavírala kupní smlouvu ze dne 24.5.1989. Uvádí, že před podpisem byla dlouhodobě vystavována psychickému nátlaku, byla opakovaně zvána do organizace Výstavba sídlišť, jejíž pracovnice paní D. jí vyhrožovala vyvlastněním, lhala jí, že všichni sousedi již pozemky prodali a ona je poslední rebel. Vyvlastňovací řízení bylo také zahájeno a zastaveno poté, co se dohodla o dočasném užívání pozemku. Poukazuje na výpověď svědků, kteří postup podniku Výstavba hl.m. P. při přesvědčování vlastníků k prodeji popsali. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky smlouvy soud neposoudil správně, nemělo být použito ustanovení oceňovací vyhlášky, z nějž soud vyšel. Namísto ustanovení §14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb., který se týká pozemků v užívání socialistických organizací podle zákonů č. 122/1975 Sb., č. 123/1975 Sb. a č. 61/1977 Sb., mělo být použito ustanovení §14 odst. 1 této cenové vyhlášky. Cena by tak činila 20,- Kčs za jeden čtvereční metr; v tomto směru poukazuje na znalecký posudek J. R. Pozemek byl totiž vykupován nikoli pro provozování zemědělské výroby, ale pro účely výstavby sídliště Č. M. II., jak ostatně uvádí účastník I. Dovolatelka také vyslovuje námitku vydržení pozemku, který držela poté, co zjistila, že smlouva nebyla zaregistrována po dobu 16 let od jejího uzavření, a vychází z toho, že od smlouvy druhá smluvní strana odstoupila. Rovněž vyslovuje názor, že pozemkový úřad rozhodl jako věcně nepříslušný správní orgán, a jeho rozhodnutí proto měl soud zrušit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
K dovolání se stručně vyjádřil účastník ad 2), že dovolání považuje za nedůvodné a ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu.
Účastník ad 1) se k dovolání vyjádřil tak, že odvolací soud po zjištění skutkového stavu správně rozhodl, že nebyly naplněny restituční podmínky podle zákona o půdě. Dále sdělil, že po podání žaloby zjistil, že nebyla provedena změna na listech vlastnictví, tj. platný převod vlastnictví na základě smlouvy s žalobkyní. Přesto si musela být žalobkyně vědoma, že k přechodu vlastnictví řádně došlo již uzavřením smlouvy. Upozornil, že okruh účastníků v řízení podle §244 a násl. o.s.ř. je dán okruhem účastníků v předcházejícím správním řízení. Je na místě úvaha o podvodném jednání žalobkyně, která věděla, že pozemek prodala, a přesto převedla další smlouvou vlastnické právo na třetí osobu. Dále vyslovil názor, že při rozhodování o restitučních záležitostech je třeba posuzovat dopad zákona na konkrétní případ nejen podle toho, zda byl pozemek v době přechodu na stát součástí zemědělského půdního fondu, ale zejména k jakým účelům byl skutečně využíván. Jelikož pozemek nebyl v době tohoto přechodu využíván k zemědělským účelům, jeví se pochybným, zda měl být aplikován zákon o půdě, či zda měla žalobkyně uplatnit svůj nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Námitku vydržení, kterou vznesla žalobkyně, považuje za bezpředmětnou, protože žalobkyně si byla vědoma toho, že kupní smlouvou převedla své nemovitosti státu, a proto též uplatnila restituční nárok. Domněnku odstoupení od smlouvy pro nedostatek zápisu do katastru nemovitostí pak nelze použít na smlouvu uzavřenou v roce 1989. Situace vzniklá tím, že žalobkyně znovu prodala pozemek další osobě, se řeší mezi zúčastněnými osobami. Účastník se domnívá, že nejsou splněny podmínky pro připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Dovolací soud v prvé řadě zvažoval, zda je dovolání přípustné ve smyslu §236 a násl. o.s.ř., když po formální stránce v zásadě splňuje náležitosti stanovené zákonem. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, a dovolání by proto bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.). Tak je tomu v případě, kdy odvolací soud řešil věc v rozporu s judikaturou, nebo je rozhodování soudů rozdílné, nebo rozsudek je v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). V takovém případě dovolací soud přezkoumává právní závěry odvolacího soudu, nikoli okolnost, zda soudem provedená zjištění odpovídají provedeným důkazům.
Dovolací soud se nezabýval těmi dovolacími důvody, které se týkaly dalšího převodu předmětného pozemku se strany žalobkyně na třetí objekt, protože se jedná o řízení na základě žaloby podle páté části občanského soudního řádu, kterou má být rozhodnuto o správnosti či nesprávnosti rozhodnutí pozemkového úřadu o návrhu oprávněné osoby na vydání nemovitosti podle zákona o půdě. Jde o návrh, s nímž disponuje žalobkyně, která žalobu zpět nevzala.
Vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolací soud neshledal, protože i když došlo ke zřejmé nesprávnosti ve výroku písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, nešlo o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Relevantními jsou důvody uvedené v dovolání, týkající se pravomoci správního orgánu rozhodnout v dané věci, a důvody, směřující k hmotnému naplnění podmínek pro restituci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Dovolací soud dospěl k závěru, že z uvedených hledisek má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a dovolání posoudil jako přípustné k posouzení právních závěrů odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Odvolací soud zamítl žalobu v prvé řadě proto, že nárok žalobkyně na vydání předmětného pozemku posoudil jako nárok, na který se vztahoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nikoli zákon o půdě. Dospěl k závěru, že pozemek v době přechodu na stát nebyl užíván pro zemědělské účely, takže na něj nedopadá ustanovení §30 zákona o půdě.
Dovolací soud posoudil tuto otázku odlišně. Vyšel z ustanovení §1 zákona o půdě, podle níž se zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond, nebo do něj náleží. V dané věci bylo nesporně zjištěno, že pozemek byl veden v evidenci nemovitostí jako orná půda, byl užíván zemědělskou organizací a podle dohody o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání uzavřené dne 23.6.1987 mezi žalobkyní a Výstavbou hl.m. P. měl být po skončení užívání uveden do původního stavu. V průběhu řízení před pozemkovým úřadem nebylo zjištěno, že by pozemek byl odňat ze zemědělského půdního fondu, a Katastrální úřad P. potvrdil, že pozemek je veden stále v kultuře orná půda. O tato zjištění se opíral pozemkový úřad, když dospěl k závěru, že je v jeho pravomoci rozhodnout o návrhu žalobkyně podle §9 zákona o půdě. Nutno podotknout, že vycházel z právního názoru Městského soudu v Praze, který rozhodoval o opravném prostředku žalobkyně (tehdy navrhovatelky) proti původnímu zamítavému rozhodnutí pozemkového úřadu čj. PÚ 298/91/1 z 16.1.2001. Toto rozhodnutí soud zrušil právě v důsledku právního názoru, vysloveného v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2002, čj. 38 Ca 163/2001-29, podle něhož bylo třeba zjistit, zda předmětný pozemek byl v souvislosti s uzavřením dohody o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání ze dne 23.6.1987 odňat ze zemědělské výroby podle §13 odst. 2 a 3 zákona č. 53/1966 Sb., podle něhož bylo možno odejmout i jen dočasně pozemek zemědělské výrobě. Dovolací soud na základě uvedených skutečností zastává názor, že předmětný pozemek podléhal v době převodu na právního předchůdce účastníka ad 1) režimu pozemků zařazených do zemědělského půdního fondu. To neodporuje ani právnímu názoru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu z 9.2.2000, sp.zn. IV.ÚS 302/99, z něhož vycházel odvolací soud. V nálezu se uvádí, že znak faktického užívání (tj. mimo znak právní, jímž je zařazení pozemku v evidenci nemovitostí), je splněn i tím, že pozemek se uchovává ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu. Tento znak byl pak v projednávaném případě naplnění závazkem obsaženým ve smlouvě o dočasném užívání, že po skončení užívání pro účely výstavby sídliště bude pozemek uveden do původního stavu. Dovolací soud proto shledává, že o návrhu na vydání předmětného pozemku rozhodoval pozemkový úřad v rámci své pravomoci, dané mu v §9 zákona o půdě.
Rozsudek odvolacího soudu přezkoumal dovolací soud i z hlediska naplnění skutkové podstaty prodeje pozemku v tísní za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 zákona o půdě, protože odvolací soud se touto otázkou zabýval pro případ, že by věc měla být posuzována podle zákona o půdě. Odvolací soud vyšel z úvahy, že cena za zemědělský pozemek činila dle §14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb., platné v době prodeje, 0,40 Kč za jeden metr čtvereční a že nebylo možno ji nedodržet, takže nešlo o nápadně nevýhodné podmínky při uzavření smlouvy. Neučinil ani závěr o tom, že šlo o smlouvu uzavřenou v tísni, protože žalobkyně neprokázala, že by byla vystavena takovému nátlaku, který znamenal, že neměla jiné východisko než uzavřít smlouvu. Sama totiž uvádí, že vlastníci okolních pozemků nepřistoupili na nabídku, učiněnou právním předchůdcem účastníka ad 1), což samo o sobě svědčí o tom, že se nenacházela v tvrzené bezvýchodné situaci a bylo pouze na ní, zda k uzavření kupní smlouvy přistoupí či nikoliv.
S těmito závěry se dovolací soud neztotožňuje. Pokud jde o stav tísně při uzavření kupní smlouvy, vyplývá z obsahu spisu, že žalobkyně naopak tvrdila, že ji pracovnice podniku Výstavba hl. m. P. informovala o tom, že sousední vlastníci již pozemky prodali a o skutečné situaci se dozvěděla až po podpisu smlouvy. Tato skutečnost ostatně není dle názoru dovolacího soudu rozhodující. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je třeba za stav tísně při uzavření kupní smlouvy, jak ji chápou restituční zákony, považovat situaci, kdy v době politického útlaku panujícího ve společnosti byl na původního vlastníka činěn nátlak, aby svůj nemovitý majetek převedl na stát nebo na právnickou osobu, a právní úkon k tomu směřující pak oprávněná osoba učinila, ač jinak, v normální svobodné společnosti, by takový úkon sama neučinila. Taková situace dle názoru dovolacího soudu nastala právě v daném případě, protože žalobkyně byla opakovaně přesvědčována o nutnosti prodeje a bylo proti ní zahájeno vyvlastňovací řízení. To bylo zastaveno proto, že mezi ní a Výstavbou hl. m. P. byla sjednána dohoda o užívání pozemku, jež byla pro žalobkyni na tehdejší poměry výhodná, protože získávala finanční úhradu za užívání ve výši 50% ceny pozemku ročně. Pokud by mohla svobodně rozhodovat, za této situace by jistě pozemek neprodala za cenu, odpovídající dvounásobku ceny jeho ročního užívání.
Dovolací soud rovněž nepovažuje za správné odůvodnění odvolacího soudu, že cena pozemku v době jeho prodeje byla určována ustanovením §14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách pozemků ...., protože toto ustanovení se týkalo jen pozemků, k nimž příslušelo zvláštní právo užívání socialistickým organizacím podle zákonů č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví, č. 123/1975 Sb., o užívání zemědělské půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, a č. 95/1988 Sb., o lesích, na něž odkazovalo. V daném případě nebylo takové právo zemědělské organizace zjištěno, a z okolnosti, že sama žalobkyně dala pozemek do dočasného užívání, lze usuzovat, že k němu měla dispoziční právo ona, nikoli socialistická organizace. Při posouzení ceny by spíše bylo namístě vycházet z ustanovení §14 odst. 4 citované vyhlášky. Odvolací soud se také nevypořádal se zjištěním pozemkového úřadu, jak vyplývá z jeho rozhodnutí, jež je předmětem přezkumu v tomto řízení. Podle něj vyplývá ze znaleckého posudku, že pozemek neměl být oceněn podle §14 odst. 5, ale podle §14 odst. 1 vyhlášky a kupní cena měla činit 20,- Kčs za jeden metr čtvereční, protože byl vykupován k účelům výstavby. Za rozhodující z hlediska nápadně nevýhodných podmínek ovšem dovolací soud shledává jinou okolnost. Hlediska při posuzování nápadně nevýhodné podmínek totiž nespočívají jen v nízké ceně pozemku, ale i v jiných okolnostech. V daném případě bylo jistě pro žalobkyni nápadně nevýhodné prodat pozemek za cenu, kterou by obdržela za další dvouleté užívání pozemku.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že skutková podstata prodeje pozemku v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě byla v projednávané věci dána.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným v obou jeho právních závěrech, které vedly k zamítnutí žaloby, a dovolací soud jej proto zrušil. Protože důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a rozhodnou nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu