ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2928.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2928/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Š. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu ČR, 2) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vydání a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 13 C 291/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 57 Co 196/2006-436, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 57 Co 196/2006-436, se ve výroku II. zrušuje a v rozsahu zrušení se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroků I. a části výroku III., v nichž prvoinstanční soud uložil žalovanému 1) povinnost vydat žalobkyni nemovitosti blíže identifikované v tomto výroku, a rozhodl o nákladech řízení. V následujícím výroku II. odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v němž prvoinstanční soud uložil žalovanému 2) povinnost vydat žalobkyni nemovitost blíže identifikovanou tamtéž, a řízení v této části zastavil. Dále rozhodl i o nákladech řízení. Žalobkyně nemůže být dle názoru odvolacího soudu se svým požadavkem vůči žalovanému 2) úspěšná, neboť není aktivně legitimována k podání žaloby na vydání předmětného pozemku. Tento pozemek nebyl totiž předmětem dědického řízení po A. P., ohledně jejíhož jiného majetku byla žalobkyně shledána oprávněnou dědičkou, a ust. §485 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na něj narozdíl od nemovitostí identifikovaných ve výroku I. prvostupňového rozsudku nedopadá. Žalobkyně se nemůže domáhat ani vyklizení tohoto pozemku (§126 o. z.), neboť jí nesvědčí vlastnické právo k této nemovitosti. Odvolací soud však nemohl ve vztahu k žalovanému 2) rozhodnout meritorně, neboť žalovaný 2) označený žalobkyní v návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení jako Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá samostatnou právní subjektivitu. Soud prvního stupně potom tomuto návrhu pravomocným usnesením vyhověl a z takto vzniklého účastenství nutno v odvolacím řízení vycházet. Není správný názor odvolatele, že by okresní soud měl vadu spočívající v tom, že jako žalovaný byl označen ten, kdo nemá právní subjektivitu, odstraňovat postupem podle §43 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť to platí v případech, kdy byla označena nesprávná složka státu, která za stát měla jednat. Okresní soud mohl postupovat pouze tak, že by vstup žalovaného 2) do řízení z důvodů nedostatku jeho právní subjektivity nepřipustil. Označil-li žalobce v žalobě za účastníka řízení přesně, určitě a srozumitelně jen organizační složku státu, soud řízení podle ust. §104 odst. 1 o. s. ř. zastaví (SJ 211/2002), neboť jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že přiznává, že ve svém návrhu na přistoupení žalovaného 2) jej identifikovala jako Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Později však podala návrh na záměnu účastníků tak, aby žalovaného 1) nahradil subjekt Česká republika, Městský úřad ve F.-M., přičemž o tomto jejím návrhu soud prvního stupně vůbec nerozhodoval. Přistoupení dalšího účastníka ani záměnu účastníka nesmí soud povolit tehdy, kdyby v důsledku toho měl nastat nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit. Tím, že soud připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení, a to Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, rozhodl v rozporu se zákonem. V přípise ze dne 4. 4. 2007 (č. l. 460) žalobkyně uvádí, že nesprávné označení žalovaného 2) nezavinila ona, ale že chyba v jeho identifikaci se vyskytla zřejmě při sepisování rozsudku, kdy byla opomenuta slova „Česká republika“. Své tvrzení podpírá protokolem Okresního soudu ve Frýdku-Místku o vyhlášení rozsudku (č. l. 365). Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný 2) s tím, že souhlasí s výrokem II. rozsudku odvolacího soudu. Připouští však, že řízení mohlo být postihnuto vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže skutečně nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto o návrhu žalobkyně na záměnu účastníků řízení. Pokud dovolací soud dospěje k závěru, že Česká republika zůstala účastníkem řízení, nebo že nebylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně stran záměny účastníka řízení, pak nechť vyhoví návrhu dovolání.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se proto zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ust. §236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souzeném sporu je dovolání přípustné dle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím vyjádřeném ve výroku II., jež má povahu usnesení (ust. §223 o. s. ř.), odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu je třeba se zaměřit zejména na závěr odvolacího soudu, v němž považuje za nesprávný názor, dle něhož by okresní soud měl vadu spočívající v tom, že jako žalovaný byl označen ten, kdo nemá právní subjektivitu, odstraňovat postupem podle §43 o. s. ř., neboť to platí jen v případech, kdy byla označena nesprávná složka státu, která za stát měla jednat. S tímto názorem může dovolací soud souhlasit jen do té míry, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových skutečně není způsobilý - vyjma zákonem stanovených případů, o něž se v dané věci nejedná - vystupovat samostatně v civilním soudním řízení, neboť ve smyslu ust. §1 odst. 3 zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se jedná o organizační složku státu. Pasivně věcně legitimovaný může pak být jedině stát (Česká republika), za něž Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových před soudy vystupuje (ust. §21a o. s. ř.). Avšak již nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu v tom, že není přiléhavý postup soudu dle ust. §43 o. s. ř. v případě, že žalobce nesprávně označil žalovaného ve svém podání, jestliže jím uvedená identifikace žalovaného je zcela srozumitelná a určitá. Dle obsáhlé judikatury jak soudu Nejvyššího, tak soudu Ústavního, je kontinuálně zdůrazňováno, že i když není věcí soudů poučovat účastníka o hmotném právu – tedy ani v otázce věcné legitimace – neznamená to, že by soud neměl za povinnost vyzvat žalobce k napravení chyby spočívající v nesprávném označení účastníků řízení a poučit jej o následcích nevyhovění této výzvě (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 670/2000). Soud nebude postupovat v rozporu se zásadou rovnosti účastníků v řízení, jestliže ve smyslu ust. §43 o. s. ř. žalobce vyzve, aby opravil své podání co do označení účastníků řízení tak, aby mohlo být pokračováno v řízení, s připojeným poučením, že nebude-li této výzvě vyhověno, soud řízení dle ust. §104 odst. 2 o. s. ř. zastaví.
Zvláště přiléhavým pro souzený spor se jeví názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 33, pod č. 51, že „pokud je v podání jako účastník označen někdo, kdo účastníkem řízení být nemůže, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Je-li účastníkem řízení stát, musí žaloba obsahovat označení státu a příslušné organizační složky, která za stát vystupuje. Jestliže v souzené věci z obsahu žaloby bylo zřejmé, že žaloba směřuje proti státu a nikoli proti organizační složce, která za něj jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., a bylo povinností soudu účastníka řízení podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání a současně ho poučit podle §43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění této výzvě. Postup soudů, které řízení zastavily, aniž by daly žalobci příležitost vadu žaloby odstranit, se jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo na spravedlivý proces.“ Tento názor byl potvrzen i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. června 2005, sp. zn. 33 Odo 699/2004, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 2006, sešit č. 6, str. 231). V této judikatuře je dále vyzdviženo, že je-li ze žaloby či z jiného podání žalobce, jímž se zahajuje řízení ve vztahu účastníkovi (např. návrh na přistoupení účastníka do řízení), zřejmé, že žalobce projevuje vůli vstoupit do procesně právního vztahu se státem, ačkoliv v tomto podání uvedl pouze organizační složku státu, je povinností soudu žalobce vyzvat, aby své podání (žalobu) náležitě opravil či doplnil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 2611/2005, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 2006, sešit č. 4, str. 132).
V souzeném sporu pak ze spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně v návrhu na přistoupení účastníka do řízení (č. l. 348) sice označila jako žalovaného 2) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, z obsahu je nicméně zřejmé, že tento svůj úkon směřovala proti státu, tedy proti České republice – viz uvedené podání, poslední odstavec. Ve svém následném vyjádření k tvrzení žalovaného 2) (č. l. 358) pak žalobkyně výslovně tohoto žalovaného označila jako „Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“. I z dalších dokumentů založených ve spise vyplývá, že ani soud ani ostatní účastníci řízení nezpochybňovali, že žalovaným 2) je stát (viz např. protokol o vyhlášení rozsudku na č. l. 365). Je též zřejmé, že soudu prvního stupně nebylo jasné, jak má být žalovaný 2) správně označen, neboť přestože žalobkyni nevyzval k opravení podání, přistoupení žalovaného 2) připustil a dále s ním jednal jako se zástupcem státu. Ve svém rozsudku však opět identifikoval žalovaného 2) pouze jako „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“. Soud prvního stupně měl v souladu s ust. §42 a §43 odst. 1 o. s. ř. před tím, než rozhodl o přistoupení žalovaného 2) do řízení, vyzvat žalobkyni, aby své podání náležitě opravila, a řádně ji poučit o následcích nesplnění této výzvy. Pokud tak neučinil, nemělo by to být kladeno k tíži žalobkyně. Odvolací soud následně nesprávně postupoval, když rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil bez toho, aby sám vyzval žalobkyni ke zpřesnění identifikace žalovaného 2). Řízení je tak postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vhledem k tomu, že tuto vadu je možné odstranit úkonem soudu odvolacího, postupoval soud dovolací (a to aniž by se zabýval jinými námitkami dovolatelky či věcným posouzením odvolacího soudu) dle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. a rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo napadeno dovoláním, zrušil a vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Soud odvolací je pak vázán v tomto rozhodnutí vyslovenými právními názory dovolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (243 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu