ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2940.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2940/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. F. W. M., a 2. T. J. M., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 4. 5. 2006, sp. zn. 14 Co 163/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 24 C 191/2001 (žalobců F. W. M. a T. J. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: A. České republice – Ú. pro z. s. ve v. m., územní pracoviště P., a B. P. O., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 23. 7. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město z 22. 9. 2005, čj. 24 C 191/2001-170. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno (výrokem označeným I.), že J. V., byl ke dni svého úmrtí podílovým spoluvlastníkem ideální 1/10 nemovitostí – obytného domu čp. 445 v P., Klatovská 12 (objektu bydlení), s pozemky nyní označenými jako stavební parcela 10048/1 (o výměře 651 m2) a zastavěná plocha č. 10048/3 (o výměře 72 m2), bez stavby, vedených na listu vlastnictví č. 8 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. – m., a spoluvlastníkem 1/10 nemovitostí – pozemků nyní označených jako zastavěná plocha parc. č. 10049/2 (o výměře 59 m2) a zahrada parc. č. 10049/1 (o výměře 421 m2), vedených na listu vlastnictví č. 9473 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. – m. Dalším výrokem (označeným II.) téhož rozsudku bylo určeno, že Š. (S.) V., byla ke dni svého úmrtí podílovým spoluvlastníkem ideálních 11/30 nemovitostí – obytného domu čp. 445 v P., Klatovská 12 (objektu bydlení) s pozemky označenými nyní jako stavební parcela č. 10048/1 (o výměře 651 m2) a zastavěná plocha č. 10048/3 (o výměře 72 m2), bez stavby, vedených na listu vlastnictví č. 8 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. – m., a spoluvlastnicí ideálních 11/30 nemovitostí – pozemků označených nyní jako zastavěná plocha parc. č. 10049/2 (o výměře 50 m2) a zahrada parc. č. 10049/1 (o výměře 421 m2), vedených na listu vlastnictví č. 9473 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. – m. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 68.451,75 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 4. 5. 2006, sp. zn. 14 Co 163/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích označených I. a II. změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o určení spoluvlastnictví J. V. a Š. (S.) V. k podílům 1/10 a 11/30 na nemovitostech zapsaných na listech vlastnictví č. 8 a č. 9473 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. – m. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že a) mezi žalovanou Českou republikou – Ú. pro z. s. ve v. m. a žalobci nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, b) žalobcům bylo uloženo nahradit žalovanému P. O. na náklady řízení před soudem prvního stupně 36.504,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a c) žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému P. O. na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.079,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo třeba považovat za důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v předchozím usnesení odvolacího soudu z 12. 4. 2005 (sp. zn. 14 Co 34/2005 Krajského soudu v Plzni) byl zaujat názor, že žalobci měli na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když se domáhali určení, že jejich právní předchůdci byli ke dni svého úmrtí spoluvlastníky žalobci uváděných nemovitostí; toto určení se vztahovalo ke dni smrti zůstavitelů a na okolnosti nastalé později nemá toto určení vliv; po smrti zůstavitelů mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (jiných osob). Odvolací soud byl proto toho názoru, že tu žalovaní v tomto řízení nemohou být vázáni tím, co bylo uvedeno v rozhodnutí, vydaném v řízení o dědictví po právních předchůdcích žalobců – tj. po J. V. a Š. (S.) V.
Odvolací soud však ve svém nynějším rozhodnutí poukazoval na právní závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, st. 21/05, podle něhož restituční zákon v podstatě legalizoval vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními. Tím současně bylo vyloučeno uplatnit právo k majetku, postiženému těmito opatřeními, podle obecných předpisů, pokud zmírnění nebo náprava takové majetkové újmy není stanovena předpisy restitučními. Pokud jde o majetkové křivdy vzniklé z uplatňování dekretu č. 108/1945 Sb. (jak je tomu i v daném případě), potom tvrzení o vadách v konfiskačním řízení není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva na stát tu není správní akt, nýbrž dekret č. 108/1945 Sb. Není tu také rozhodné, že tu došlo později k převedení nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, v části ideálních 8/30 na stát hospodářskou smlouvou z 24. 5. 1977, č.Rp-E 3026/Hu.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a žalobu žalobců o požadovaném určení zamítl, neboť dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobců již nebyli ke dni svého úmrtí vlastníky nemovitostí, uváděných žalobci.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 14. 6. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu Plzeň – město dne 9. 8. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé poukazovali na to, že jejich prarodiče J. a Š. V. nabyli v roce 1927 jednu ideální pětinu domu čp. 445 v P., Klatovská 12, s pozemky parc. č. 10048 a parc. č. 10049. Tento nemovitý majetek byl manželům V. odebrán za války pro jejich židovský původ a rozhodnutími z 13. 10. 1941 a ze 17. 4. 1942 přešel do vlastnictví bývalé Velkoněmecké říše. Manželé V. odešli v souvislosti s okupací Československa nacistickým Německem v roce 1939 do zahraničí, kde pak oba i zemřeli – J. V. 13. 5. 1963 a Š. V. 21. 6. 1990. Výměrem bývalého Jednotného národního výboru v P. z 29. 9. 1953, zn. VII.2-94-Z-1811, došlo ke konfiskaci uvedených nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. a byly začleněny do „Domova“, okresního bytového komunálního podniku v P.
Na základě odevzdacích listin, vydaných v řízení o dědictví po zůstavitelích Z. F. a E. F. dne 16. 12. 1947, přešly na Š. V. čtyři ideální třicetiny nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců. Žalobci jsou syny J. V., provdané M., jediné dcery manželů V.; J. V. zemřela a podle zanechaných závětí jsou žalobci jedinými dědici Š. V.
Dovolatelé poukazovali dále na to, že se (spolu s dalším spoluvlastníkem F. W.) již domáhali vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a to žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 194/95; toto řízení skončilo zastavením řízení po zpětvzetí žaloby.
Svůj nárok na nemovitosti, uvedené v jejich žalobě, dovozují žalobci z přesvědčení, že jejich prarodiče nepozbyli vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, neboť ta část, která přešla do vlastnictví někdejší Velkoněmecké říše, neměla být konfiskována výměrem z roku 1953, když rozhodnutí o národní správě ze 14. 5. 1945 a ani výměr Jednotného národního výboru v P. z 29. 9. 1953 o konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. nebyly nikdy zúčastněným osobám doručeny. Pokud jde o zbývající 4/5 nemovitostí, nemohlo tu dojít k pozbytí vlastnického práva opuštěním věcí, neboť jako úkon opuštění nemovitosti nelze považovat pouhé faktické dlouhodobé neprojevení zájmu o ně. Šlo tu pouze o okupaci nemovitostí státem bez právního důvodu.
Dovolatelé zdůrazňovali, že mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože jedině rozhodnutí soudu o tomto určení může tu být podkladem k doprojednání dědictví po J. V. a Š. V.; oba žalobci přicházejí v úvahu jako jediní dědicové těchto svých prarodičů, jak to jednoznačně vyplývá ze závětí, předložených žalobci v tomto soudním řízení.
Pokud šlo v daném případě o konfiskaci nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb., dovolatelé poukazovali na to, že podle ustanovení §2 odst. 3 tohoto dekretu konfiskaci nepodléhal majetek, jehož v době po 29. 9. 1938 pozbyly pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce osoby, které nespadají pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že se na jejich prarodiče – manžele V. dekret č. 108/1945 Sb. nevztahoval.
Pokud šlo o údajné opuštění 8/30 nemovitostí v daném případě, mají dovolatelé za to, že tu nedošlo k platnému právnímu úkonu opuštění věci. Právní předchůdci dovolatelů tu odešli z Československa z důvodu rasové perzekuce a do Československa se již nevrátili a zůstali v zámoří. Nešlo tu o opuštěný majetek neznámého vlastníka (ve smyslu tehdy platného ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku), protože právní předchůdci dovolatelů své nemovitosti nikdy neopustili; vlastnictví podílů na nich se nezbavili nebo nevzdali.
Dovolatelé jsou toho názoru, že se jiným způsobem než určovací žalobou nemohou domáhat svých práv k vlastnictví svých právních předchůdců, kteří vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení až do své smrti nepozbyli.
Ve vyjádření žalované České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m. k dovolání dovolatelů bylo navrženo zamítnutí tohoto dovolání s poukazem na právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, st. 21/05.
Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při posuzování dovolateli tvrzené vady v tomto řízení vycházel dovolací soud ze závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž za takovou vadu, kterou bylo řízení postiženo, je třeba považovat takový nesprávný postup soudu v řízení, který se projevil v průběhu řízení (např. nesprávným předvoláním účastníků řízení k jednání u soudu, jímž došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem) a nikoli až při rozhodování soudu o věci. K vadě takového druhu v daném případě v průběhu řízení nedošlo.
O nesprávné právní posouzení věci soudem jde tehdy, jestliže soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V této právní věci byla žalobci uplatněna určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, týkající se majetku, který byl zčásti zkonfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. a zčásti přešel na stát s využitím dříve platného ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku; soudy se tu musely zabývat právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok (anebo jej i bezúspěšně uplatnila) podle předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční předpisy vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňoval nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to nebylo výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předešlého vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil, když totiž odvolací soud přihlížel (na rozdíl od soudu prvního stupně) k již citovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, zatím co soud prvního stupně rozhodoval rozsudkem vyhlášeným 22. 9. 2005. Proto nelze pokládat rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů, za spočívající na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, když odvolací soud vzal v úvahu při svém rozhodování uvedené právní závěry Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány.
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, neboť tato dovolání směřovala proti rozsudku odvolacího soudu, které bylo třeba pokládat z důvodů shora uvedených za správné rozhodnutí.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. dubna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu