ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2970.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2970/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 6. 2006, sp. zn. 28 Co 228/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 164/99 (žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. D. D., a 2. N. P., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě v této právní věci bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze 4. 8. 2005, č. j. 6 C 1641/99-315. Timto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání rekreační chaty č. 244, stavební parcely č. 429 a zahrady parc. č. 796/10 v katastrálním území O. (obec Z.), okres P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované D. D. 500,- Kč a žalované N. P. 500,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit státu (na účet Okresního soudu Praha – západ) 10. 353,70 Kč na náklady placené v tomto řízení také do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 27. 6. 2006, sp. zn. 28 Co 228/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích odvoláním žalobce napadených, a to v vztahu žalobce a žalované D. D.; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud především poukazoval na dosavadní průběh řízení v této právní věci. V průběhu tohoto řízení rozhodl nejprve Okresní soud Praha – západ rozsudkem z 3. 2. 1994 tak, že žalobu žalobce proti žalovaným J. P., N. P. a D. D. zamítl; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 17. 11. 1994, sp. zn. 14 Co 394/94. Uváděný rozsudek Krajského soudu v Praze byl však zrušen nálezem Ústavního soudu ČR z 12. 10. 1995, III. ÚS 55/95. Ústavní soud shledal opodstatněnými námitky žalobce J. M., že k podepsání smlouvy o nabytí sporného nemovitého majetku došlo před převedením majetku do správy bývalého Okresního národního výboru P., takže tento národní výbor nebyl oprávněn smlouvu uzavřít; Ústavní soud ČR byl proto toho názoru, že je třeba se touto námitkou žalobce zabývat.
V dalším průběhu řízení Krajský soud v Praze rozsudkem z 13. 5. 1997, sp. zn. 26 Co 378/96, znovu rozhodl o odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 3. 2. 1994 a opětovně rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, protože pro provedeném zjištění skutkového stavu věci dospěl k závěru, že postupem správních orgánů tu nedošlo k porušení tehdy platných právních předpisů. Tento další rozsudek odvolacího soudu byl však zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1831/97; zrušen byl i rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 3. 2. 1994. Odvolací soud konstatoval, že v rozsudku dovolacího soudu bylo vytknuto, že soudy obou stupňů zaujaly nesprávné posouzení charakteru směrnic o prozatímní správě národního majetku, které platily v době, kdy došlo k uzavření smlouvy, kterou nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na právní předchůdce žalované D. D.; dovolací soud měl především za to, že odvolací soud pochybil při aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud směrnice uveřejněné pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí v částce 5/1964 (které se vztahovaly i na prodej chat z národního majetku) pokládal nikoli za závazný předpis v tom smyslu, že nemusely být při prodeji chaty z národního majetku respektovány; jejich nerespektování mohlo totiž znamenat protiprávní zvýhodnění nabyvatele ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení tedy soudy obou stupňů vycházely z právního názoru dovolacího soudu, že i při prodeji rekreačních chat z národního majetku fyzickým osobám měla být respektována již zmíněná směrnice z 2. 4. 1964, č. j. 314/17.750/04, uveřejněná pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964. Odvolací soud v tomto smyslu poukazoval na to, že z této směrnice vyplývala zejména povinnost organizace, realizující převod nemovitosti, nabídnout přednostně koupení nemovitosti jejímu uživateli (nájemci nebo jiné osobě, která nemovitost užívá z některého odvozeného právní důvodu). V daném případě však šlo o chatu, která nebyla dostavěna a nebyla ještě kolaudována; nemohla být tedy užívána ani k rekreaci, natož k bydlení. V tomto smyslu v daném případě žádný uživatel chaty tu v právním smyslu nebyl, takže nebylo vůči komu splnit nabídkovou povinnost vůči uživateli nemovitosti ve smyslu zmíněné směrnice Ministerstva financí z roku 1964.
Dovolací soud ve svém rozsudku z 25. 8. 1999 (2 Cdon 1831/97 Nejvyššího soudu) však také zaujal právní názor (shodný s názorem odvolacího soudu), že v daném případě hospodářskou smlouvou ze 7. 3. 1973 byla převedena správa národního majetku ohledně předmětných nemovitostí na Okresní národní výbor P. ke dni 7. 2. 1973, takže kupní smlouva, kterou uvedený národní výbor uzavřel s právními předchůdci žalované D. D. dne 5. 3. 1973, byla platná; podle ustanovení §347 odst. 5 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) totiž přecházela správa nemovitého mejetku již dnem stanoveným ve smlouvě. Odvolací soud proto z tohoto názoru, zaujatého dovolacím soudem, v dalším průběhu řízení vycházel.
Také pokud šlo o ocenění chaty, o niž šlo v tomto řízení, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že totiž ocenění provedené posudkem znalce Ing. Beneše bylo správně provedeno podle cen stanovených ve vyhlášce č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudu řádu jako rozhodnutí věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 1. 8. 2006 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu Praha – západ dne 29. 9. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §219 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 6. 2006 (sp. zn. 28 Co 228/2006 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že přes to, že řízení v této právní věci trvá již 15 roků a zabývaly se posouzením věci již soudy obou stupňů, dovolací soud i Ústavní soudu ČR, nebylo tu soudy obou stupňů v jejich posléze vydaných rozhodnutích ze 4. 8. 2005 (č. j. 6 C 1641/99 – 315 Okresního soudu Praha – západ) a z 27. 6. 2006 (sp. zn. 28 Co 2006 Krajského soudu v Praze) opětovně rozhodnuto v souladu se zákonem; nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu se týká, podle názoru dovolatele, jak otázky dodržení postupu při prodeji nemovitosti i předpisů pro tento prodej, platných v době, kdy byl žalobce zbaven vlastnictví k nemovitosti, dále otázky platnosti smlouvy o převodu předmětných nemovitostí na předchůdce žalovaných a posléze i otázky ceny těchto nemovitostí.
Pokud jde o otázku platnosti kupní smlouvy z 5. 3. 1973, je i v tomto stadiu řízení odůvodňována soudy obou stupňů jen odkazem na možnost převodu správy majetku podle §347 odst. 5 hospodářského zákoníku, tj. na možnost převodu správy majetku se zpětnou účinností (ode dne předcházejícího uzavření hospodářské smlouvy). Podle názoru dovolatele nebyla tu však zdůvodněna otázka, že je tu uvedená smlouva platná i podle občanskoprávních předpisů, když byla uzavřena v době, kdy vůbec nebylo zřejmé, zda bude smlouva uzavřena, respektive kdy ještě neexistovala ani smlouva o správě majetku.
Podle názoru dovolatele nebyla soudy obou stupňů správně posouzena ani otázka dodržení směrnic Ministerstva financí z 2. 4. 1964, č. j. 314/17.750/04, pokud šlo o učinění nabídky prodeje nemovitosti uživateli této nemovitosti, k čemuž v daném případě, podle názoru odvolacího soudu nemohlo dojít, když totiž odvolací soud měl nesprávně za to, že za uživatele nemovitosti by tu mohl být považován jen nájemce nebo osoba užívající nemovitost z odvozeného právního důvodu, a to navíc jen nemovitost právně existující, tedy nemovitost zkolaudovanou. Takové soudem dovozované podmínky však směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí nestanoví a z ničeho nelze dovodit, že by je měla na zřeteli.
Také ohledně ceny domové nemovitosti, o kterou jde v tomto řízení, pokládal dovolatel za nesprávné, že odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. B. a nikoli podle posudku znalce J. L., který správně hodnotil nemovitost podle cen platných k 5. 3. 1973, a to jako montovanou chatu; i odpisy nedokončenosti stavby se tu mohly vztahovat pouze na montovanou část stavby a odpovídá tu odpisování nedokončenosti z celé spodní části stavby, když totiž z nezastavěného materiálu provádět odpisy nelze. Odvolací soud však za základ ocenění vzal výlučně posudek znalce Ing. B., přestože tento posudek je neurčitý, a obsahuje dokonce závěr, že tu „ocenění bylo možné provést nejméně osmi různými způsoby“; tento posudek nepřípadně také odkazuje na normy pro tzv. obecné budovy, přičemž o takovou budovu tu rozhodně nešlo.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 dost. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má tu po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání dovolatele tu nelze posoudit (jak měl naopak za to dovolatel) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. V daném případě vydání rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze 4. 8. 2005, č. j. 6 C 1641/99-315 (potvrzenému pak rozsudkem Krajského soudu v Praze z 27. 6. 2006, sp. zn. 28 Co 228/2006) nepředcházelo vydání dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak (tj. vyhověním žalobce) a teprve potom by došlo k zamítnut žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu. I předchozí rozsudek soudu prvního stupně z 3. 2. 1994 byl tu rozsudkem zamítavým, potvrzeným pak i rozsudkem Krajského soudu v Praze z 13. 5. 1997.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 1641/99 Okresního soudu Praha – západ), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 27. 6. 2006 (sp. zn. 28 Co 228/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou povinnými osobami podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích, též fyzické osoby, jenž nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
V daném případě aplikace a dílčí výklad citovaného ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nespočívaly jen na úvaze odvolacího soudu či soudu prvního stupně, nýbrž byly předmětem posouzení i dovolacím soudem v jeho rozsudku z 25. 8. 1999 (2 Cdon 1831/97 Nejvyššího soudu) a dokonce Ústavního soudu ČR v nálezu z 12. 10. 1995 (III. ÚS 55/95). Z právních závěrů obsažených v tomto zrušovacím rozsudku i v tomto zrušovacím nálezu soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vycházely, neodchýlily se od nich a doplnění dokazování bylo provedeno v intencích těchto uvedených rozhodnutí dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR. Odlišnost od právních závěrů, obsažených v těchto zrušovacích rozhodnutích, nebylo možno přesvědčivě shledat v žádné z právních otázek, na které dovolatel kladl důraz ve svém dovolání z 28. 9. 2006, tj. v otázce platnosti smlouvy z 5. 3. 1973 o převodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, ze státu na právní předchůdce žalovaných, dále v otázce posouzení postupu a dodržování předpisů ohledně převodu věcí z národního majetku na fyzické osoby a posléze i v otázce sjednání ceny nemovitostí za převod chaty č. 244 v katastrálním území O. (obec Z.).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., jmenovitě s ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona), popřípadě, že by v tomto rozhodnutí napadeném dovoláním dovolatele, byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 27. 6. 2006 (sp. zn. 28 Co 228/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele z 28. 9. 2006, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu