ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3033.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3033/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. k. d. P., o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu pro Plzeň - jih pod sp. zn. 7 C 210/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2007, č. j. 11 Co 33/2007-243, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitostí blíže identifikovaných ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí. Odvolací soud pokládal závěry soudu prvního stupně jak co do zjištěného skutkového stavu, tak i co do právního hodnocení, za správné. Žalobce se domáhal vydání předmětných nemovitostí na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 87/1991 Sb.“), s tím, že je oprávněnou osobou dle ust. §3 odst. 4 písm. a) citovaného zákona. Oprávněná osoba dle ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Ing. K. S. zemřel v roce 1984 a jedinou dědičkou byla jeho manželka R. S., která zemřela 7. 2. 1989. Jediným závětním dědicem R. S. byl žalobce (synovec zůstavitelky), který s Ing. K. S. nebyl v žádném příbuzenském vztahu. Žalobce tedy není dědicem ze závěti po oprávněné osobě – Ing. K. S. Dědičkou po této osobě byla R. S., manželka. Je tedy vyloučeno použití ust. §3 odst. 4 písm. a) i písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalobce není ze stejných důvodů ani dědicem ze závěti, který nabyl část dědictví po Ing. K. S. Nárok v tomto konkrétním případě svědčil manželce Ing. K. S., a to jak podle ust. §3 odst. 4 písm. a), tak i písm. c) citovaného zákona, neboť byla jedinou zákonnou i závětní dědičkou, toto právo však již nemohlo přejít na žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, neboť je přesvědčen, že je oprávněnou osobou dle ust. §3 odst. 4 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb. Vůlí Ing. K. S. bylo, aby „veškerý majetek získal právě žalobce a manželce jej odkázal pouze pro případ, že by zemřela dříve než on“. Výklad, jehož soud užil v souzeném sporu, zužuje okruh oprávněných osob v rozporu s citovaným zákonem a jeho smyslem. Takový restriktivní výklad je v naprostém rozporu se samotným duchem a účelem zákonů o restituci majetku odňatého komunistickým režimem. Ze závěti Ing. K. S. navíc vyplývá, že zůstavitel s dovolatelem zcela jasně počítal jako s přímým dědicem, i když alternativně. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž v první řadě vyjádřil pochybnost o včasnosti podání dovolání žalobcem ve smyslu ust. §240 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí s tvrzením žalobce, že by výklad soudu prvního stupně i soudu odvolacího byl restriktivní. Soudy zvolená interpretace má oporu i v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. Dovolání žalobce považuje za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu. Navrhuje tedy, aby dovolací soud dovolání žalobce v celém rozsahu zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V rozhodnutí odvolacího soudu řešená a dovolatelem zpochybněná právní otázka však výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla již tato otázka vyřešena a soud odvolací i soud prvního stupně rozhodovaly v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Zásadní právní otázkou řešenou v souzeném sporu je, zda lze dovolatele (žalobce) považovat za osobu oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel uplatňoval své domnělé právo na vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně dle tohoto zákona, přičemž vystupoval jakožto oprávněná osoba dle ust. §3 odst. 4 písm. a).
Ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., stanoví: „Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 nebo osoba, která na věc uvedenou v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo, byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto pořadí:
a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví,
b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6, je oprávněn pouze k této věci,
c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §5 odst. 2, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci, a zemřel-li některý z nich, jeho děti,
d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6,
e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.
Odvolací soud dovodil, že dovolatel není oprávněnou osobou dle písm. a) tohoto zákonného ustanovení, neboť jedinou přímou dědičkou po Ing. K. S., jenž byl osobou, která na věc uvedenou v odstavci druhém §3 měla nárok uvedený v tomtéž odstavci, byla R. S., manželka Ing. K. S. R. S. pak byla jedinou osobou oprávněnou dle §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Zemřela však ještě předtím, než mohla své právo uplatnit (v r. 1989) a toto oprávnění již nemohlo přejít na žalobce (jejího synovce), neboť ten nebyl přímým závětním dědicem Ing. K. S. a ani nebyl v žádném příbuzenském poměru s touto osobou. Žalobce tak nespadá pod žádnou zákonem vymezenou definici osoby oprávněné, a proto mu nemohl být nárok na vydání předmětných nemovitostí soudem přiznán. Výklad odvolacího soudu je v plném souladu s ustálenou judikaturou soudů v obdobných věcech.
Z obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu plyne, že výčet osob oprávněných v ust. §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., je výčtem taxativním, který nelze rozšiřovat podpůrně či analogicky s využitím jiného předpisu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 1454/2004). Jazykovým výkladem ustanovení §3 odst. 4 písm. a) citovaného zákona pak lze jednoznačně dovodit, že toto ustanovení má na mysli pouze takového dědice ze závěti, jenž nabyl celé dědictví, a to přímo po osobě uvedené v návětí odstavce čtvrtého na základě závěti této osoby, která byla předložena v rámci dědického řízení. Nelze pak za osobu oprávněnou považovat takovou fyzickou osobu, která své oprávnění odvozuje od svého právního předchůdce, jenž by byl osobou oprávněnou dle ust. §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., kdyby se byl dožil dne účinnosti tohoto zákona. Tomuto výkladu nasvědčuje i judikatura Nejvyššího soudu, zejména pak rozsudek ze dne 30. dubna 2004, sp. zn. 28 Cdo 172/2003, v němž se uvádí: „Jen zemřela-li oprávněná osoba podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou uplatněn nárok, stávají se její nároky předmětem dědictví po ní a do jejích práv mohou další oprávněné osoby vstoupit jako dědicové oprávněné osoby.“ Tento výklad vychází z již dříve publikovaného Stanoviska Nejvyššího soudu ČR („K výkladu některých ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 92/1991 Sb. i zákona č. 229/1991 Sb. v praxi soudů“) ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8, pod č. 34/1993.
V souzeném sporu by osobou oprávněnou dle §3 zákona č. 87/1991 Sb. mohla být pouze R. S., která však zemřela dříve, než mohla svůj nárok uplatnit. Její potencionální oprávnění se pak nemohlo stát předmětem dědictví po ní a nemohlo tak přejít na dovolatele. Ze závěti Ing. K. S. je zcela zřejmé, že zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek manželce, R. S. Pouze pro případ, že by jeho manželka nebyla naživu v době jeho úmrtí, odkázal veškerý svůj majetek dovolateli. Protože však R. S. v době jeho smrti naživu byla, nabyla celé dědictví ona, nikoliv dovolatel. Dovolací soud tedy plně souhlasí se závěry odvolacího soudu, neboť dovolatele nelze skutečně považovat za osobu oprávněnou dle zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud tak v souladu s výše uvedenými závěry konstatuje, že v dovolatelem napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledal otázku po právní stránce zásadního významu.
Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu