ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3121.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3121/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti vydat pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 229/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 58 Co 356/2006-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 58 Co 356/2006-74, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 7. 2006, č. j. 27 C 229/2005-58, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen převést do vlastnictví žalobce pozemky blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smluv, uzavřených mezi fyzickými osobami, které byly původně oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), a to formou smluv o postoupení pohledávek. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený, jak to dokládají shora citované smlouvy o postoupení pohledávky.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaného pod č. 531/2005 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 o půdě zákona a článek VI zákona č. 253/2003 Sb. s odůvodněním, že je třeba odlišit osobu oprávněnou a osobu tzv. postupníka, na kterou nárok vůči Pozemkovému fondu na náhradu za nevydané pozemky přešel tzv. cesí. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání náhradního pozemku zanikl prekluzí ke dni 31. 12. 2005, přičemž ke stavění prekluzívní lhůty uplatněním nároku u soudu nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku zániku nároku na převod náhradního pozemku v důsledku novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 253/2003 Sb. (tzv. restituční tečka) v rozporu s hmotným právem, s ústavními předpisy a mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že novela zákona o půdě odňala žalobci postavení oprávněné osoby, resp. způsobila zánik jeho práva na vydání náhradních pozemků. Namítal, že část třetí zákona č. 253/2003 Sb. je v rozporu s mezinárodními dohodami. Dále tvrdil, že závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky postupníků vzniklé před 6. 8. 2003. Konstatoval, že postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele pohledávky, avšak obsah závazkového vztahu zůstává zcela nedotknut, neexistuje tedy žádné zákonné oprávnění dovozovat z postoupení restitučního nároku jiné důsledky, než z postoupení kterékoliv jiné pohledávky. Poukazoval na skutečnost, že restituční nároky, které nabyl od původní oprávněné osoby, získal již 29. 11. 2002, proto si nemohl být vědom, že jeho právo domáhat se splnění dluhu po žalovaném bude následně právními předpisy omezeno. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.
Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007 a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob“.
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu