ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3259.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3259/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované R. K., zastoupené advokátem, o 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 189/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9.2.2006, č.j. 29 Co 209/2005-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9.2.2006, č.j. 29 Co 209/2005-100, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10.11.2004, č.j. 19 C 189/2001-87, ve výrocích II., III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10.11.2004, č.j.
19 C 189/2001-87, a to v odvoláními stran napadených výrocích II. a III. Těmito výroky soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 45.000,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od 29.2.2000 do zaplacení (II.), a zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15.087,50,- Kč k rukám jeho zástupkyně (III.). Kromě svého potvrzujícího výroku pak uložil odvolací soud žalované, aby nahradila žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 11.400,- Kč, opět k rukám jeho zástupkyně.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž byla předmětem řízení žaloba
o zaplacení nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor. Tato smlouva byla sjednána (v konečném znění) mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemnicí. Žalobce požadoval dlužné nájemné za měsíce prosinec 1999 a dále za leden
a únor 2000. Měsíční nájem tedy činil 15.000,- Kč. Nebytové prostory byly v celém objektu domu v ulici S. 13, L., a šlo o restaurační provozovnu O. Odvolací soud dovodil, že v případě nájmu nemovitosti jako celku, a to když obsahuje pouze nebytové prostory, je režim nájemního vztahu podřízen ustanovením §663 a násl. o. z. Nikoli tedy zákonu č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť ten by se vztahoval jen na nájem nebytových prostor tvořících část nemovitosti. Odvolací soud tedy shledal, že žalované vznikla podle §671 odst. 1 o. z. povinnost platit nájemné podle nájemní smlouvy, přičemž výše zmíněné nájemné žalovaná dluží. Za základ nájemního vztahu vzal odvolací soud smlouvu mezi účastníky ze dne 1.8.1998, kterou sjednal žalobce již pouze se žalovanou (předchozími nájemci byli též L. H. a Z. K.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Označila tento rozsudek za rozhodnutí splňující podmínku přípustnosti dovolání pro svůj zásadní význam po právní stránce. Podle žalované byly naplněny dovolací důvody, spočívající jak v procesní vadě rozsudku, tak i v nesprávném právním posouzení věci, a konečně
i v převzetí skutkového zjištění, jež nemělo v podstatné části oporu v předchozím dokazování. Dovolatelka ve svém podání brojila takřka proti všem právním aspektům posouzení věci odvolacím soudem. Uvedla však zejména, že nesouhlasí s těmi právními závěry odvolací instance, podle kterých byla nájemní smlouva posouzena podle občanského zákoníku. Smlouva se měla řídit právním režimem zákona č. 116/1990 Sb. Dovolatelka dále tvrdila, že neobstojí ani průběžné změny v osobách nájemců, jak k nim došlo v roce 1998. Již první smlouva ze dne 8.2.1998 obsahuje ustanovení čl. VII., že může být měněna pouze písemně. Také změny v osobách nájemců tedy měly být provedeny samostatnými písemnými dodatky. Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že ustanovení §663 a násl. o. z. nepožadují obligatorní písemnou formu nájemní smlouvy, pak i z toho vyplynula nesprávnost posouzení nájemních smluv. Nelze také opomenout, že předchozí nájemce Z. K. předal žalované nebytové prostory až dne 12.9.1998. Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a že je splněna podmínka povinného zastoupení advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvody se z obecného hlediska opírají o §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí ohledně výroku o zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím – aniž by došlo k předchozímu zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci odvolacím soudem se závazným právním názorem – mohlo být dovolání přípustné pouze pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. má rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam tehdy, jsou-li naplněny předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Tyto předpoklady spočívají v řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud předesílá, že při tomto druhu přípustnosti dovolání nebyl vázán veškerými vylíčenými dovolacími důvody, ale pouze těmi tvrzeními, která obsahovala konkrétní právní otázku, jejíž určující význam pro napadený rozsudek mohl posoudit. Konkrétně to znamenalo, že přezkoumána nemohla být tvrzení odpovídající dovolacím důvodům podle §241a odst. 2a, 3 o. s. ř., ale pouze právní otázka, jež byla nastolena v souvislosti s tvrzeným nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (viz usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, a další judikáty).
Dovolání je však přípustné i důvodné.
V roce 1998 byly za účelem nájmu domu na S. 13 v L. (restaurace) sjednány celkem tři smlouvy ve dnech (dvakrát) 8.2.1998 a poté 1.8.1998. Na dvou z nich, zejména na relevantní smlouvě z 1.8.1998, participovala vůči žalobci žalovaná jako nájemnice. Odvolací soud v zásadě správně uzavřel, že vzhledem k nájmu celého objektu s restaurací se nájemní vztah řídí – převážnou měrou – ustanoveními
§663 a násl. o. z., tedy obecnými ustanoveními o nájemní smlouvě. V relaci ke všem náležitostem smlouvy mezi účastníky však nevzal v úvahu tehdy platný text zákona č. 116/1990 Sb., konkrétně jeho §3 odst. 2, a též odpovídající judikaturu.
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, učinil závěry shrnuté v následující právní větu: Byly-li v budově místnosti určené k provozování obchodu či služeb, musel být dán předchozí souhlas městského (obecního) úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. i v případě, že budova byla pronajata jako celek; to však nic nemění na právním režimu takového nájmu, jenž se neřídí ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž občanského zákoníku, včetně jeho §671 a násl. o nájemném.
Již z rozsudku soudu prvního stupně (str. 3) se podává, že k nájemní smlouvě mezi účastníky z 1.8.1998 nebyl vyžádán souhlas obecního úřadu podle §3 odst. 2 cit. zákona, ačkoli byl tento souhlas ještě před novelou č. 302/1999 Sb. zákona o nájmu
a podnájmu nebytových prostor podmínkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor. Soud prvního stupně sice v dalším textu odůvodnění poukázal na rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 718/2003, jenž spolu s dalšími tehdejšími rozsudky senátu 28 Cdo tento nedostatek toleroval, nicméně tento rozsudek byl překonán rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu, uveřejněným pod sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 ve zmíněné Sbírce pod
R 7/2005. V rozsudku velkého senátu není připuštěna jakákoli tolerance nedostatku souhlasu obecního úřadu a zdůrazňuje se absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené bez předchozího souhlasu tohoto úřadu.
Odvolací soud v nyní posuzované věci převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ani na jeho právních závěrech ve zmiňovaném ohledu nic podstatného nezměnil. Lze mu tedy přisvědčit ohledně výchozího právního režimu nájemní smlouvy mezi účastníky, kterým nepochybně jsou zejména §§663, 671 o. z. Absentuje ovšem předchozí souhlas obecního úřadu podle tehdejšího platného znění §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., a z toho vyplývá právní závěr, že nájemní smlouva z 1.8.1998, jak byla mezi žalobcem a žalovanou sjednána, je neplatná (totéž se týká obou smluv předchozích).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.), čímž se stalo dovolání žalované přípustným. Došlo také k nesprávnému právnímu posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., a tím byl naplněn relevantní dovolací důvod. Obojího pochybení se dopustil též soud prvního stupně.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky obou nižších instancí; ve vztahu k odvolacímu soudu došlo ke zrušení celého rozsudku včetně nákladového výroku, z rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen výrok I. ohledně zastavení řízení v částce 15.000,- Kč s příslušenstvím. V tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243 b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
K tomuto dalšímu řízení je třeba podotknout, že v případě uplatnění nároku na peněžité plnění, jenž vychází ze smlouvy o nájmu a dluhu na nájemném, není při neplatnosti nájemní smlouvy změnou skutkového stavu, posoudí-li soud žalobcův nárok podle norem o plnění z bezdůvodného obohacení (R 78/2004). Bude tedy na soudu prvního stupně, aby kromě rekapitulace období, v němž byly nebytové prostory žalovanou užívány, stanovil i v úvahu přicházející výši bezdůvodného obohacení na straně žalované; žalobce ostatně již současně se žalobou uváděl, že jeho nárok může být takto posouzen.
V dalším průběhu řízení rozhodne soud prvního stupně též o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu