ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3268.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3268/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. František Ištvánka v právní věci žalobců a) Ing. I. K., a b) Ing. A. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 198.496,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 333/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, č. j. 12 Co 653/2005-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání v částce 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem výše označeným potvrdil svým výrokem I. zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2005, č. j. 5 C 333/99-52, ve věci samé. Tímto výrokem byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil solidárně oběma žalobcům částku 198.496,50,- Kč. Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení tak, že žalobce solidárně zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému před soudem prvního stupně ve výši 34.599,- Kč (měnící výrok) a před odvolacím soudem ve výši 44.355,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, v jejímž rámci dovozovala (nejprve sama) žalobkyně a) svou aktivní věcnou legitimaci z existence manželství s žalobcem b) - aniž došlo ke zrušení či zúžení jejich společného jmění. Pro její aktivní legitimaci mělo svědčit i vkládání společných prostředků manželů do sdružení až do 18. 7. 2001. Hovoří-li se o sdružení, pak smlouvu o tomto sdružení (podle §829 a násl. o. z.) neměla uzavřít žalobkyně a), ale pouze žalobce b) Ing. K. s žalovaným A. H. Listina o smlouvě byla datována dnem 27. 12. 1991 a účastníci sdružení se ústně dohodli na ukončení jeho činnosti dnem 1. 4. 1995. Podle žalobních tvrzení dosud nebylo sdružení vypořádáno a žalovaný měl z tohoto titulu zaplatit právě částku 198.496,50,- Kč. Již soud prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud převzal, však zjistil, že smlouvu o sdružení žalovaný nepodepsal. Z tohoto důvodu zpochybnil obsah smlouvy o sdružení, včetně toho, že nebylo náležitě prokázáno podnikání Ing. K. a J. H. co do vzájemné koordinace činností. Odvolací soud pak sice měl za to, že se jmenovaní sdružili, ale jeho právní posouzení věci vycházelo především z §841 o. z. - o vypořádání sdružení při jeho rozpuštění a v souvislosti s ním vznesené námitce promlčení žalovaným. Žalobce Ing. K., ač partner J. H. ve sdružení, se totiž stal účastníkem řízení až na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 14.12.2004, kterým bylo podle §92 odst. 1 o. s. ř. připuštěno, aby k řízení přistoupil (usnesení nabylo právní moc 31. 3. 2005). Podle §101 o. z. ovšem platí v této situaci obecná tříletá promlčecí doba a pokud k zániku sdružení mezi posledně jmenovanými došlo 1. 4. 1995, pak tato doba uplynula dne 1. 4. 1998. Vzhledem k pozdnímu přistoupení druhého z účastníků sdružení do řízení (viz. předchozí data) tedy byl nárok na vypořádání ze smlouvy o sdružení, jako nárok nepochybně majetkový, promlčen a žalobci nemohli být úspěšní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Dovodili v něm přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci a pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání, které především obšírně rekapituluje průběh řízení po skutkové i právní stránce, žalobci zdůrazňují existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně a). V tomto směru zejména poukazují na datum 18. 7. 2001 jako den, do něhož žalobce b) hradil dluhy vzniklé z činnosti sdružení ze společných prostředků žalobců. Do podnikání žalobce b) a žalovaného byly tedy vloženy finanční prostředky obou žalujících manželů a za ně bylo nakoupeno zboží a zařízení prodejen, v nichž se činnost sdružení realizovala. Dovolatelé v těchto souvislostech poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 311/2000. Dovolatelé též tvrdí, že odvolací soud měl náležitě posoudit námitku promlčení vznesenou žalovaným z hlediska ustanovení §3 odst. 1 o. z. o rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Konečně pak považují za vadu řízení, že v souvislosti se smlouvou o sdružení nebyla vzato v úvahu, že samotným žalovaným byl nabízen důkaz spisem K. banky o společném úvěru účastníků sdružení. Ze všech těchto důvodů žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí či zamítnutí. Tvrdil, že zjevně došlo k promlčení případné pohledávky žalobce b) a že se oba žalobci v dovolání snaží neoprávněně konstruovat aktivní legitimaci žalobkyně a) prostřednictvím existence společného jmění manželů (dříve BSM).
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Při shodě rozsudků nižších instancí opřeli žalobci své dovolání o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (pro zásadní právní význam napadeného rozsudku) a důvody dovolání spatřovali v ustanovení §241a odst. 2 písm. a, b/, tedy v procesní vadě a nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé však nevzali v úvahu, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zahrnuje dovolací přezkum pouze konkrétní právní otázku, vytyčenou dovolatelem. Přezkoumat je tedy možné jen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/, nikoli však v dovolání tvrzené vady procesní povahy ve smyslu dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. (usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004).
Určujícími právními otázkami (citace výše označeného rozsudku NS je zcela nepřípadná) tak zůstaly aktivní věcná legitimace žalobkyně a) a posouzení jejího nároku z hlediska žalovaným vznesené námitky promlčení.
Sdružení Ing. K. a J. H. bylo rozpuštěno dohodou účastníků ve smyslu §841 o. z. Byla-li žalobkyně Ing. K. třetí osobou, jejíž finanční prostředky měly být též do činnosti sdružení vloženy, pak se její právní vztah k žalovanému řídil ustanovením §835 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení jsou účastníci sdružení odpovědni vůči třetím osobám ze závazků sdružení společně a nerozdílně.
Žalobkyně a) tedy vzhledem k solidaritě odpovědných účastníků sdružení mohla žalovat samostatně J. H. jako jednoho z dvou účastníků sdružení. Poněvadž ale požadovala uspokojení majetkového nároku, podléhal tento nárok promlčení podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§100 odst. 2 o. z.).
Podle §101 o. z. je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem byl – ve vztahu k uplatněnému nároku – nepochybně den 1. 4. 1995, kdy došlo k rozpuštění sdružení. Subjektivní možnost uplatnění nároku (právo „mohlo být vykonáno“) tu existovala pro žalobkyni a) tím spíše, že již v žalobě tvrdila, že byla členkou sdružení a že se dne 1. 4. 1995 řešily otázky spojené s vypořádáním členství v rozpuštěném sdružení. Běh promlčecí doby tedy žalobkyni a) skončil dnem 1. 4. 1998 a pokud podala žalobu s účinky zahájení řízení až dne 31. 3. 1999, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby; námitka promlčení byla ze strany žalovaného oprávněná. Zároveň ani dovolací soud neshledává jakýkoli důvod pro aplikaci §3 odst. 1 o. z. ve vztahu ke vznesené námitce promlčení (eventuální zneužití práva).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázky správně. Těmto otázkám nelze přiznat ani judikatorní přesah ve smyslu ostatních alternativ přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 3 o. s. ř.), neboť ke kontradikci rozhodování v rámci nižších instancí či NS nedochází a řešení nastolených právních otázek je spojeno s prostou aplikací shora vypočtených ustanovení o. z., subsumovaných pod jedinečný skutkový základ věci (srov. usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS, sv. 2, C 203).
Dovolání žalobců proto již z hlediska přípustnosti nenaplnilo znaky §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku) a Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Žalovanému náležela podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhrada nákladů tohoto řízení. Odměna jeho zástupce se řídila vyhláškou č. 484/2000 Sb. již ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyhl. č. 277/2006 Sb., čl. II), neboť dovolání bylo podáno 6. 10. 2006. Tedy ze sporné částky činila podle §3 bodu 4. cit. vyhl. odměna 41.050, Kč, která však musela být krácena na polovinu a snížena na limit 20.000,- Kč (§14 odst. 1, §15 cit. vyhl.). Poté muselo dojít – pro jediný úkon v dovolacím řízení – k dalšímu krácení o polovinu (§18 odst. 1 cit. vyhl.), tedy na 10.000,- Kč. S přičtením režijního paušálu 300,- Kč tedy představovala odměna částku 10.300,- Kč; po zohlednění 19% DPH pak výsledná suma činila 12.257,- Kč, jak shora ve výroku II. uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu