ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3332.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3332/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalované R. I., zastoupené advokátkou, o 82.695,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 16/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2006, č. j. 12 Co 1030/2005-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 11.280,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil v napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla předmětná žaloba zamítnuta a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení žalované a státu. Zároveň rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně v řízení o odvolání nepřipustil další žalobkyní navržené důkazy, neboť v systému neúplné apelace by se jednalo o nepřípustné novoty, přičemž žalobkyně netvrdila, že by na její straně byl dán kterýkoliv z kvalifikovaných důvodů podle ust. §205a odst. 1 písm. a) až e) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně přitom byla v řízení před soudem prvního stupně řádně poučena dle ust. §119a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a korespondují s obsahem spisu. Taktéž právní závěry, k nimž soud prvního stupně na podkladě skutkových zjištění dospěl, jsou správné. V předmětném sporu žalobkyně zejména nesplnila jednu ze svých procesních povinností, jíž je povinnost podepřít svá tvrzení způsobilými důkazy tak, aby dostála své procesní odpovědnosti za výsledky dokazování. Stanovisko žalobkyně o přenesení důkazního břemene na žalovanou pak postrádá oporu zákona.
Dne 17. července 2006 podala proti tomuto rozsudku žalobkyně osobně dovolání, které bylo na výzvu soudu nahrazeno podáním sepsaným advokátem ze dne 18. června 2007. Žalobkyně se dovolává výslovně do všech výroků napadeného rozhodnutí, a to z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít z následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Po podrobném vylíčení již před soudy obou stupňů uplatněných skutkových okolností případu, týkajících se především nesrovnalostí ve vedení účetnictví občanského sdružení „Agentura C.“, a tvrzení o nesprávnosti rozdělení zisku tohoto sdružení mezi žalobkyni a žalovanou, napadá dovolatelka postup nalézacího soudu spočívající v opomenutí hodnocení výslechu svědka Ing. R. K., jenž vedl účetnictví sdružení. Soud prvního stupně dle dovolatelky dále vyřešil nesprávně otázku důkazního břemene, neboť bylo na žalované, aby prokázala opak důkazy podepřeného tvrzení žalobkyně, že „ze sdružení obdržela maximálně 78.000,-Kč za oba roky 2000 a 2001“. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že tvrzení uvedená v dovolání týkající se žaloby podané v roce 2003 nic nového nepřinesla a že vše bylo v soudním řízení doloženo znaleckými posudky, svědeckými výpověďmi i písemnými materiály. Bylo prokázáno, že účetního si zvolily souhlasně obě účastnice řízení a že peníze bez dokladů přebíraly obě. Na základě těchto faktů nebyl soudní znalec schopen sdělit, kolik peněz si která z účastnic ponechala, a proto v tomto ohledu zamítnutí žaloby z důvodů neunesení důkazního břemene považuje za jedině správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky, na nichž by bylo možné přípustnost založit, však dovolání nesplňuje, neboť směřuje téměř výhradně proti skutkovým zjištěním a závěrům učiněným soudy prvního a druhého stupně. Pokud dovolatelka namítá vadu řízení, je nutno v tomto ohledu odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že otázku zásadního právního významu nelze založit na argumentech uvedených v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 31). Otázka týkající se důkazního břemene pak nenaplňuje znaky zásadní právní důležitosti a významnosti, neboť byla soudy obou stupňů řešena plně v souladu s platným právem, přičemž v praxi obecných soudů není tato otázka předmětem různící se interpretace. Dovolatelka tak nevymezila žádnou právní otázku, jejíž povaha by naplňovala předpoklad uvedený v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tak nemohlo stát předmětem dovolacího přezkumu pro zásadní právní význam.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti výroku II, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.
Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.680,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §16 odst. 2, §14 odts. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 11.280,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu