ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3394.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3394/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra o dovolání dovolatelky V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Co 6/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 45/2001 (žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, zastoupenému Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 12. 3. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 15. 5. 2006, čj. 42 C 45/2001-207 (ve znění doplňujícího rozsudku z 22. 11. 2006, čj. 4 C 45/2001-234). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně V. K. je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 1937/1 (o výměře 7047 m2) v katastrálním území K. H., jakož
i pozemku parc. č. 4154/33 (o výměře 44 m2) a pozemku parc. č. 4154/34 (o výměře 12 m2) v katastrálním území K. H., zapsaných na listu vlastnictví č. 10394 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K. H. Naopak byl zamítnut žalobní návrh žalované České republiky – Ministerstva obrany na určení, že tato žalovaná je vlastnicí týchž pozemků v katastrálním území K. H. Náhrada nákladů řízení žalobkyně ze strany žalované byla stanovena částkou 45.611,- Kč, splatnou do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také uloženo žalované České republice – Ministerstvu obrany uhradit zálohované náklady Okresnímu soudu v Kutné Hoře částkou 7.760,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva obrany proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Co 6/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 1937/1, parc. č. 4153/33 a parc. č. 4154/34 v katastrálním území K. H. Byl také změněn výrok o nákladech, zálohovaných v tomto řízení z prostředků státu, a to tak, že žalobkyně V. K. i žalovaná Česká republika – Ministerstvo obrany jsou povinni zaplatiti do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře každý částku 3.880,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dalšími výroky rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České republiky – Ministerstva obrany bylo shledáno důvodným, ale z jiných důvodů než byly uplatněny v odvolání žalované. Odvolací soud ještě uváděl, že se nemohl zabývat přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé o vzájemném návrhu žalované České republiky na určení jejího vlastnictví k pozemkům, jež jsou mezi účastníky tohoto řízení spornými, neboť v tomto rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním žalované České republiky.
Odvolací soud připomínal v řízení zjištěný skutkový údaj, že pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, se v 70. letech minulého století týkala prováděná výstavba vojenského objektu v K. H.; šlo o pozemky parc. č. 1937/1 a parc. č. 1938/2 v katastrálním území K. H., z nichž pozemek parc. č. 1937/1 patřil F. B. a J. B. a pozemek parc. č. 1938/2 patřil J. B., po níž je dědičkou žalobkyně V. K. Tyto nemovitosti přešly na stát na základě rozhodnutí o vyvlastnění, vydaného bývalým Městským národním výborem v K. H. (jeho odborem pro výstavbu) ze 7. 12. 1979, čj. 972/79, potvrzeného rozhodnutím Okresního národního výboru v K. H. – odboru výstavby a územního plánování z 13. 5. 1980, čj. VÚP 85/80. Došlo tu tedy uvedenými správními rozhodnutími k vyvlastnění pozemků, ale soud prvního stupně po zjištění, že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo řádně právním předchůdcům žalobkyně doručeno (a to nikoli do vlastních rukou, ale do rukou jejich sousedkyně jménem Č.) dospěl k závěru, že uvedená správní rozhodnutí nenabyla právní moci, takže sát převzal pozemky bez právního důvodu.
Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že za uvedených okolností náleží vlastnictví uvedených pozemků žalobkyni, nýbrž byl toho názoru, že tu jde o případ, který má na zřeteli stanovisko pléna Ústavního soudu ČR, které bylo uveřejněno sdělením č. 477/2005 Sb. Měl tedy odvolací soud za to, že se v tomto případě nelze úspěšně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, které tu zaniklo v rozhodném období podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990). Podle názoru odvolacího soudu je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), když v daném případě je v katastru nemovitostí duplicitní zápis obou účastníků řízení, a to jako vlastníků nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Avšak podanou určovací žalobou žalobkyně tu nelze dosáhnout určení vlastnického práva podle obecných předpisů, protože uplatněním těchto obecných předpisů by došlo k obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to tak, že určovací žaloba žalobkyně byla zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 2. 3. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 21. 3. 2007 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka uváděla, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala na to, že vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, získala na základě rozhodnutí, vydaného v řízení o dědictví ve dnech 18. 10. 1989 a 28. 3. 1989. Dovolatelka zdůrazňovala, že se od té doby chovala v dobré víře jako výlučný vlastník nemovitostí s tím, že „vycházela z přesvědčení, že pozemek je jen v užívání socialistické organizace“. Teprve později dovolatelka zjistila, že žalovaný stát je v katastru nemovitostí veden duplicitně rovněž jako vlastník sporných pozemků. Dovolatelka je toho názoru, že „vzhledem k uplynutí desetileté vydržecí lhůty se stala nejpozději 10 let po vydání dědického rozhodnutí výlučnou vlastnicí pozemků“. Určovací žalobu podala proto, aby byl odstraněn nesprávný duplicitní zápis o vlastnictví pozemků v katastru nemovitostí.
Dovolatelka vytýkala, že se odvolací soud zabýval tím, že její žaloba byla odůvodněna jinými tvrzeními, než ze kterých soud prvního stupně vycházel. Svou žalobu odůvodňovala skutečností vydržení vlastnického práva žalobkyní, která byla na základě rozhodnuti o dědictví i na základě zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí v dobré víře, že je vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a jako vlastnice pozemků se také vždy chovala. Dovolatelka ještě uváděla, že o tom, že s nemovitostmi, o něž jde v tomto řízení, vždy nakládala jako s vlastními, svědčí i soudu předložené listinné důkazy (kupní smlouva ze 7. 9. 1998 a kupní smlouva o zprostředkování prodeje nemovitostí ze dne 2. 5. 1995).
Ve vyjádření žalované České republiky – Ministerstva obrany k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud dospěl, podle názoru žalované, ke správnému závěru, že je třeba tuto právní věc s ohledem na její restituční stránku posuzovat výhradně podle speciální úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě) a nikoli podle obecných předpisů (občanského zákoníku a občanského soudního řádu). To platí i pro případy, v nichž došlo k převzetí věcí státem případě i bez právního důvodu.
Dovolání dovolatelky v daném případě bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka ve svém přípustném dovolání uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě bylo třeba se v řízení před soudy obou stupňů zabývat
i posouzením závažné právní otázky, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákoně o půdě), tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice, ale i jiných právních otázek a to např. i právní úpravy vydržení) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle zákona č. 229/1991 Sb.) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě
i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutí ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími by byla narušena i právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, byl zaujat i výkladový právní závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a jeho aplikaci v těchto právních věcech žalob o určení vlastnického práva a jejich vztahu k uplatňování práva podle restitučních předpisů: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž odvolací soud vycházel převážně z týchž závěrů, bylo možné posoudit jako rozhodnutí nesprávné tak, že by bylo třeba je zrušit, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Je nutno přisvědčit názoru odvolacího soudu, že i v tomto případě je třeba trvat na tom, že i v tomto případě přechodu věci na stát v rozhodném období
(25. 2. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle restitučních předpisů, k němuž došlo na základě rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, popřípadě šlo-li v důsledku vad v doručení správního rozhodnutí i o přechod věci na stát bez právního důvodu, nelze žalobou
o určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se tu účinně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obecných předpisů, upravujících ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva a upravujícím i ochranu práv ochráněného držitele věci i nabytí práva vydržením.
Za těchto uvedených okolností neshledal dovolací soud přípustné dovolání dovolatelky také dovoláním důvodným a přikročil tedy podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu obrany v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu