ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3466.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3466/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, za účasti 1/ P. f. Č. r., 2/ L. Č. r., s. p., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům a o zrušení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 194/2004, o dovolání účastníka označeného 2/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006 , č. j. 28 Co 356/2006-319, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Účastník 2/ L. Č. r., s. p., je povinen nahradit žalobci náklady řízení o dovolání v částce 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Ve vztazích mezi ostatními účastníky řízení nevzniklo žádnému právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl - v níže uvedeném rozsahu meritorních výroků I. a III. nižší instance – potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 11. 2004, č. j. 7 C 194/2004-166.
Oproti vymezení pozemků, jak je obsahoval rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval odvolací soud podle vlastních závěrů pouze v rozsahu, v jakém byl prvostupňový rozsudek odvoláním účastníka 2/ napaden. Již před soudem prvního stupně bylo tedy pravomocně rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem pozemků v k.ú. Š. L. parc. č. 88, 90, 99/2, 99/3, 101, 175/2 (I.); stejně tak bylo rozhodnuto, že je žalobce vlastníkem pozemků parc. č. 69, 73, 174/1, 174/2, všechny v tomtéž k.ú. ve zjednodušené evidenci (II.). Ohledně všech takto vypočtených pozemků bylo též zrušeno a soudním rozhodnutím nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu P. ze dne 21. 6. 2004 (blíže viz citovaný rozsudek) o jejich nevydání (III.).
Předmětem rozhodnutí odvolacího soudu zůstaly pozemky parc č. 99/4, 100, 102 v k.ú. Š. L.; napadený vyhovující výrok o jejich vlastnictví žalobcem odvolací soud svým výrokem I. potvrdil a rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen též výrokem II. rozsudku odvolacího soudu stran zrušení a nahrazení negativního správního rozhodnutí o vydání těchto pozemků výrokem soudu.
Odvolací soud dále nákladovými výroky III., IV. přiznal žalobci proti účastníku 2/ právo na náhradu nákladů řízení před první instancí ve výši 5.075,- Kč a před odvolací instancí ve výši 10.150,- Kč; jiné částky nebyly z titulu náhrady nákladů řízení mezi účastníky přiznány.
2. Právní závěry odvolací instance, vycházející z prvostupňových skutkových zjištění, byly determinovány závaznými právními názory Nejvyššího soudu, vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 16. 3. 2006, č. j. 28 Cdo 1706/2005-293; tímto rozsudkem byl v rozsahu již z bodu 1. patrného zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2005 a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud proto zahrne právní důvody rozsudku odvolacího soudu do rámce svého vlastního (následujícího v části II.) přezkumu právních aspektů věci.
Předesílá se jen, že předmětem žaloby byl nárok žalobce, kvalifikovaný podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Žalobce usiloval po neúspěchu svých restitučních požadavků před pozemkovým úřadem, aby soudy rozhodovaly o jeho žalobě v řízení podle části páté o. s. ř. (§9 odst. 4, 6 zákona o půdě, §244 a násl. o. s. ř.).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu účastník 2/ dovoláním, k němuž připojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
V tomto dovolání rekapituloval dovolatel dosavadní průběh řízení a dovodil, že je dána přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Tento zásadní právní význam spatřoval již v kontradikci mezi právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím rozsudku v této věci (viz výše) a odlišným právním názorem, jež měl být vysloven v rozsudku téhož soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 28 Cdo 1917/2005-357.
Dovolatel dále namítal, že potenciální dědic pozemků JUDr. M. E. L. (právní předchůdce žalobce) nevyužil právních možností daných mu dekretem č. 12/1945 Sb.; tak mohl dosáhnout vynětí věcí z konfiskace. Dále se v dovolání brojí proti posouzení problematiky tzv. ležící pozůstalosti vyššími instancemi. Poukazuje se též na (ze sčítání v roce 1930 dovozovanou) německou národnost v roce 1938 zemřelého F. Z. L. Kromě toho se tvrdí, že ke konfiskaci docházelo podle ustálené judikatury ex tunc; zpochybňují se tedy účinky konfiskační vyhlášky ONV v S. ze dne 19. 4. 1948 (neměla založit restituční titul). Dovolatel, též s odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/98 a II. ÚS 126/02, žádal, aby byl napadený rozsudek odvolací instance zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání se opakovaně písemně vyjádřil žalobce. Ten zpochybnil obsah dovolání, zejména pokud jde o problematiku ležící pozůstalosti a judikaturu k ní se vážící. Analyzoval podle něj relevantní judikaturu Ústavního soudu s tím, že byla buď užita správně, nebo nezavazuje obecné soudy k právnímu posouzení věci pro žalobce nepříznivému. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle žalobce správně posoudil status právního předchůdce žalobce M. E. L.; v důsledku toho se stal žalobce oprávněnou osobou v restituci, v níž je restituční titul dán. Žalobce žádal, aby bylo dovolání odmítnuto či zamítnuto.
K dovolání se vyjádřil také účastník ad 1/. Ten považoval argumentaci účastníka 2/ za správnou a jeho dovolání za důvodné.
II.
5. Nejvyšší soud zjišťuje, že dovolání podal účastník 2/, zastoupený advokátem, v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod svým obsahem odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci.
Dovolací soud se však nejprve musel zabývat tím, zda je dovolání přípustné. Vzhledem k výsledné konformitě rozsudků obou nižších instancí mohla být dána přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
6. Dovolací soud ještě před posouzením přípustnosti dovolání předesílá, že neshledává důvod jakkoli zasáhnout do též napadeného potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu o tom, že se – zároveň částečně zrušené – rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o relevantních pozemcích (viz 1.) nahrazuje rozsudkem soudu. Zrušovací část se sice jeví jako vyslovená ultra vires, ale výrok o nahrazení odpovídá §250j o. s. ř. a formulace žalobního petitu a rozsudků obou instancí též o určení vlastnictví, která je co do věcného řešení rozhodující, odpovídá konstantní judikatuře NS (podrobněji viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 915/2006).
7. Dovolatelovy námitky o rozporu již předchozího rozsudku NS v této věci (sp.zn. 28 Cdo 1706/2005) s rozsudkem téhož senátu sp. zn. 28 Cdo 1917/2005 nejsou přiléhavé.
Předpokladem rozdílného právního posouzení mj. je, že obě porovnávané věci vykazují obdobný – přinejmenším v podstatných skutečnostech – skutkový základ, z něhož se pak vyvozují odlišné právní závěry. U zde porovnávaných rozsudků to však nelze oprávněně tvrdit.
Rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, na který bude ještě v tomto odůvodnění navázáno, vycházel v této restituční věci z podstatné skutečnosti v relaci k předmětným pozemkům: totiž z konfiskační vyhlášky ONV v S. ze dne 19. 4. 1948, kterou byl teprve konfiskační proces vůči pozemkům dovršen (k tomu blíže srov. R 15, 16/94). Teprve tímto rozhodnutím, jež spadá do rozhodného období a je tudíž podle konstantní judikatury zneužitím totalitní moci, nastoupily vůči nemovitostem v plné míře účinky konfiskace podle již citovaného dekretu presidenta republiky – nikoli ex tunc vydáním dekretu č. 12, jak tvrdí dovolatel (nešlo o znárodnění) – a je tedy dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě.
Základem právního posouzení věci sp. zn. 28 Cdo 1917/2005 však byla jiná skutková zjištění.
Ještě soud prvního stupně, jenž žalobě v posledně citované věci vyhověl, vyšel z existence konfiskační vyhlášky (zřejmě souhrnné) ze dne 14. 4. 1948, podstatné pro závěr o restitučním titulu. Odvolací soud však ve svém měnícím rozsudku zmiňuje už jen (pravděpodobně dílčí) konfiskační vyhlášky ze dnů 26. 2. a 29. 8. 1947 a z dat jejich vydání dovozuje, že ke konfiskaci nemovitostí došlo přede dnem 25. 2. 1948, tedy před začátkem rozhodného restitučního období. Dovolací soud pak, vázán skutkovým základem věci zjištěným odvolacím soudem, na jedné straně při svém právním posouzení věci nezmiňuje dokonce žádné datum konfiskačního aktu (ani před ani po 25. 2. 1948), na straně druhé však dovozuje, že oprávněná osoba v restituci již nemůže použít určovací žalobu (§80 písm. c/ o. s. ř., po hmotněprávní stránce §126 odst. 1 o. z.), „mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.“
Je snad jasné, že takto kontradikce dvou meritorních rozhodnutí nevyhlíží.
8. Jako obiter dictum dovolací soud neuznává námitky, jež byly v řízení před nižšími instancemi vzneseny proti účinnosti konfiskační vyhlášky ze dne 19. 4. 1948 – ta údajně neměla být řádně doručena všem zúčastněným osobám. Lze jen připomenout, že 1) bylo dědictví po F. Z. L. ve stádiu hereditas iacens, 2) došlo k oznámení konfiskace veřejnou vyhláškou v intencích tehdejšího relevantního předpisu a 3) případné nedostatky doručování nemohou jít k tíži restituenta; důkazní břemeno nese, při eventualitě non liquet, protistrana (obvykle stát nebo instituce povinná k vydání věci). Podrobněji viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 147/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 38, č. 167.
9. Přes shora popsané právní otázky, na jejichž správném řešení je napadený rozsudek založen, připouští Nejvyšší soud dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Důvodem je judikatorní novost právních otázek, spočívajících v tom, které osobě (osobám) byla konfiskována ležící pozůstalost a subsidiárně i v tom, zda skutečnosti nastalé na straně právního předchůdce žalobce mohly mít vliv na jeho status oprávněné osoby.
10. Samotný fakt, že šlo o ležící pozůstalost, nebránil účasti této fiktivní právní konstrukce v konfiskačním řízení (R 50/2001). Podstatnější je však otázka, která fyzická osoba byla podle tehdejší právní úpravy oprávněna tuto pozůstalost reprezentovat. Jak vyplývá z Komentáře k o. z. o. autorů Roučka, Sedláčka a kol. (díl III.) zejména k §§547 a 819, do okamžiku přijetí dědictví dědickou přihláškou se na pozůstalost hledí „jako kdyby dosud byla v držení zemřelého“. Poté, až do odevzdání dědictví oprávněnému dědici, „dědic představuje zůstavitele“ a oba se vůči třetím osobám „považují za osobu jedinou“. Práva a povinnosti svázané s pozůstalostí ovšem ještě dědici (dědicům) nenáležejí; k tomu dochází až v důsledku odevzdání dědictví.
Tato interpretační východiska tehdejší právní úpravy opravňují k závěru, že státem byla konfiskována ležící pozůstalost, která, byť personifikována skrze výkladovou fikci (v postavení adekvátním právnické osobě), představovala především majetek zůstavený F. Z. L.; není možné uzavřít, že došlo ke konfiskaci majetku dědiců po něm (tím spíše, že jejich osudy byly komplikované, viz dále).
11. Judikatura Ústavního soudu nezpochybňuje tyto právní závěry. Na rozdíl od nálezů Ústavního soudu letmo zmíněných dovolatelem považuje Nejvyšší soud za významný především nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 114. Tento nález předpokládá, že se za situace, kdy byla konfiskována ležící pozůstalost, stávají tehdejší dědicové nynějšími oprávněnými osobami – restituenty. Při analýze výkladu užitého v nálezu lze namítnout, že se po tehdejším dědici nyní požaduje, aby prokázal podání dědické přihlášky. Posledně zmíněný úkon však nelze konstruovat, navíc při vědomí speciální sukcese oprávněných osob v restituci, jako obecnou podmínku nabytí statusu oprávněné osoby. Po stěžovatelce byl v citovaném nálezu žádán průkaz dědické přihlášky proto, že nespadala do okruhu tehdejších zákonných dědiců ani neměla příbuzenský poměr k zůstaviteli jako potenciální restituentka, a zkoumalo se tudíž, zda jí mohl svědčit jiný dědický titul (závěť, viz §4 zákona o půdě). V nyní posuzované věci však byl otec žalobce M. E. L. přímým příbuzným a osobou náležející k zákonným dědicům svého zemřelého otce F. Z. L.
12. Po smrti F. Z. L. v roce 1938 se k dědictví přihlásily jeho dcery, sourozenci M. E. L. Ty však, jak je patrné ze spisu, v pozdějším období, především vzhledem ke svým příbuzenským vazbám do německé Říše, nepřicházely v úvahu pro odevzdání dědictví. Jediným, kdo mohl reálně dědit, byl po skončení II. světové války M. E. L.
Ten však pracoval již od počátku tzv. druhé republiky na konci roku 1938 a poté po dobu německé okupace v čs. exilové vládě v L. Tam přijal od 8. 6. 1942 velvyslanecký status a svou misi v L. ukončil až dne 1. 2. 1947, tedy již v době, kdy byly činěny konkrétní kroky ke konfiskaci majetku L. (dekret č. 12/1945 Sb. ostatně nabyl účinnost již 23. 6. 1945).
Za tohoto stavu nelze nyní přičítat M. E. L. k tíži tehdejší nepodání dědické přihlášky. Lze naopak konstatovat, že v době završeného odnětí věcí státem v roce 1948 byl v úvahu přicházejícím dědicem po F. Z. L.. Byl však především – a to nutno ve vztahu k restituci zdůraznit – potenciální oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě jako syn osoby, jejíž věci přešly na stát. Zemřel-li před vydáním restitučního předpisu, pak jeho právním nástupcem se stal jeho syn – nynější žalobce.
13. Pro věc určující právní otázky byly proto odvolacím soudem, při jeho vědomí vázanosti předchozím právním názorem Nejvyššího soudu, vyřešeny správně. Dovolací důvod konkretizovaný dovolatelem, spočívající v obecné rovině v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci nižší instancí, tedy není naplněn.
Dovolací soud proto dovolání účastníka 2/ podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítá.
14. Podle §243b odst. 5 věty první a §224 odst. 1 o. s. ř. náleží úspěšnému žalobci vůči dovolateli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady vynaložila strana žalující v podobě jednoho úkonu právní služby, spočívajícího v písemném vyjádření k dovolání. Další doplňující vyjádření již dovolací soud nepovažuje za nezbytné úkony k uplatnění či bránění práva v intencích §142 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací řízení bylo zahájeno již po 1. 9. 2006. Za úkon tedy náleží podle aktuálního znění vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba odměny ve výši 5.000,- Kč, snížená o 50% za jediný úkon v dovolacím řízení (§11, §18 odst. 1 cit. vyhl.). K částce 2.500, Kč je poté nutné přičíst 300,- Kč režijního paušálu.
Mezi ostatními účastníky řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu