ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3496.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3496/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra o dovolání dovolatelů: a) M. Ch., a b) M. N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 4. 4. 2001, sp. zn. 8 Co 89/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 263/2003 (žalobců M. Ch. a M. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu financí, a 2. městu O., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 10. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 29. 9. 2006, čj. 16 C 263/2003-212. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že zůstavitel J. N. (zemřelý) byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem (z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 334/2, parc. č. 335/2, parc. č. 347/6, parc. č. 348/13, parc. č. 348/15, st. parc. č. 311 s domem čp. 262, parc. č. 334/7, parc. č. 413/8, parc. č. 413/9, parc. č. 404/10, st. parc. č. 450 se stodolou, parc. č. 348/16, parc. č. 354/10 a parc. č. 205/20 v katastrálním území L. (obec O.), okres K. Bylo také rozhodnuto, že se nepřiznává náhrada nákladů řízení mezi žalobci M. Ch. a M. N. a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí ČR, jakož i mezi žalobci a žalovaným městem O.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 4. 4. 2007, sp. zn. 8 Co 89/2007. Tímto rozsudek odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karviné z 29. 9. 2006, čj. 16 C 263/2003-212, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně správná skutková zjištění, avšak nesprávně „přistoupil v tomto řízení na interpretaci restitučních předpisů“, s čímž se odvolací soud neztotožnil, ale přesto „výsledek tohoto sporu zůstal i v řízení před odvolacím soudem nezměněn“.
Odvolací soud poukazoval na zjištění, učiněná v tomto řízení, že totiž žalobci jsou právními nástupci původního vlastníka v žalobě uvedených nemovitostí J. N., který zemřel v roce 1965, jemuž byl výměrem bývalého Okresního národního výboru ve F. z 24. 5. 1946, čj. VII/a-245, zkonfiskován (jako osobě německé národnosti) majetek podle dekretu č. 108/1945 Sb.; konfiskace sama byla realizována v roce 1949. J. N. bylo dne 23. 8. 1946 vydáno Okresním národním výborem ve F. osvědčení o československém státním občanství
a Ministerstvo vnitra mu vydalo podle ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 33/1945 Sb. osvědčení o národní spolehlivosti (pod č. A 4604-1917-1948-5/2). Ministerstvo vnitra však potom dne 14. 9. 1948 rozhodlo (pod čj. 2 4604-1917-1948-5/2) o zrušení platnosti tohoto osvědčení o národní spolehlivosti J. N. Ten pak byl 10. 1. 1949 zatčen a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1951, sp. zn. To V 65/50, odsouzen podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. J. N. byl soudně rehabilitován v roce 1990 podle zákona č. 119/1990 Sb. (usnesením Krajského soudu v Ostravě z 30. 8. 1990, sp. zn. 2 Rt 19/90).
Odvolací soud při posuzování určovací žaloby žalobců poukazoval na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, a dospěl k výslednému závěru, že v daném případě lhůty stanovené restitučními předpisy pro možnost uplatnění nároků podle nich již uběhly a žalobou na určení vlastnického práva tu nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; v daném případě tu rovněž není dán u žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva (právního vztahu) ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Z uvedených důvodů odvolací soud přes rozdílné právní posouzení věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a s poukazem i na to, že žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v odvolacím řízení náklady nevznikly a žalované město O. se náhrady nákladů řízení vzdalo.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 15. 5. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karviné v pondělí dne 16. 7. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože mají za to, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že uplatňují dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že jejich naléhavý právní zájem na určení toho, že k okamžiku smrti jejich právního předchůdce J. N., zemřelého, existovalo jeho vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobců, je dán právním nástupnictvím žalobců a požadovaný rozsudek soudu o určení tohoto práva by mohl být podkladem pro dodatečné projednání dědictví.
Podle názoru dovolatelů spočívá podstata celého daného případu v posouzení předběžné otázky, kterou tu je „neoprávněná a nezákonná konfiskace majetku zůstavitele J. N., která byla provedena v roce 1949 podle dekretu č. 108/1945 Sb.“. Nezákonnost a nesprávnost konfiskace žalobci dovozovali jednak z rehabilitace J. N., a tedy ze zrušení soudního rozhodnutí vydaného v trestní věci, a jednak ze skutečnosti, že k 23. 8. 1946 bylo J. N. vydáno osvědčení z 22. 2. 1946 (č. A 4604-45) o národní spolehlivosti; že těchto skutečností, jakož i z toho, že zápis o vlastnictví uvedeného majetku byl zapsán v pozemkové knize ještě před 1. 1. 1950, tedy v době, kdy tento zápis měl ještě konstitutivní charakter, a že v daném případě teprve dodatečně bylo do konfiskačního výměru z roku 1946 dopsáno, že je podkladem pro zápis do pozemkové knihy, a to až v roce 1950. Dovolatelé ještě dodávali, že nesprávně bylo v tomto řízení posuzováno německé státní občanství J. N. na základě tzv. „V.“ (která zakládala německé státní občanství jen na odvolání a nešlo o státní občanství definitivní).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 263/2003 Okresního soudu v Karviné), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 4. 2007 (sp. zn. 8 Co 89/2007 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci (v níž soudy obou stupňů posuzovaly žalobu o určení, zda tu majetkové právo či právní vztah je dán bez ohledu na skutečnost provedené konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb.) se odvolací soud zabýval závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení vlastnického práva (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce vlastníka, především jeho dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2000 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných přepisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 1. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát získal ke dni přijetí tohoto zákona a který v období do konce roku 1989 nabyl; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících právních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, byl podán výklad i k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu z hlediska preventivní povahy určovací žaloby a z hlediska naléhavého právního zájmu na určení práva (právního vztahu): „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dán ani naléhavý právní zájem na jejím podání“.
S ohledem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Josef Rakovský,v. r.
předseda senátu