ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3678.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3678/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce O. s. p. o., zastoupeného advokátem, proti žalované M., s. a d. u. o. s., zastoupené advokátem, o žalobě proti rozhodnutí orgánu občanského sdružení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 8/2005, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, č. j. 15 Co 117/2007-120, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, č. j. 15 Co 117/2007-120, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 1. 2007, č. j. 19 C 8/2005-107, se zrušují.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ve věci samé.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením výše označeným zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku téhož soudu ze dne 24. 11. 2005 (č. l. 60); učinil tak proto, že řízení podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, je podle něj jednoinstanční, a není tedy z hlediska funkční příslušnosti žádný soud, jenž by mohl o odvolání rozhodnout (§104 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná se poté odvolala a Městský soud v Praze (usnesení citované výše) její odvolání odmítl jako nepřípustné podle §218 písm. c/ o. s. ř.
Žalovaná reagovala též podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud však usnesením ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 1387/07, ústavní stížnost odmítl. Důvodem bylo mj., že žalovaná nevyčerpala všechny opravné prostředky podle občanského soudního řádu – mohla totiž proti rozhodnutím řádných instancí brojit žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. (Ze spisu není patrno, že by žalovaná tuto žalobu podala, ač tak nepochybně učinit mohla.) V odůvodnění svého odmítavého usnesení Ústavní soud konstatoval jako obiter dictum, že i podle příslušného nálezu ÚS je řízení o meritu věci dvojinstanční a že straně není důvodu odepřít řádný opravný prostředek.
Kromě ústavní stížnosti podala žalovaná proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Dovozovala v něm, že dovolání je přípustné, a žádala, aby byla obě usnesení nižších instancí zrušena a věc vrácena odvolacímu soudu k projednání merita věci.
Žalobce považoval ve svém vyjádření dovolání za nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud zjišťuje, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalované lze považovat za přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, jestliže bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. (pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení).
K tomu je třeba podotknout následující: Za prvé, soud prvního stupně – zcela nestandardně – zastavil po podání odvolání odvolací řízení, nikoli však pro nedostatek procesní podmínky nastalý po vydání prvostupňového rozsudku, ale proto, že odvolací řízení podle něj nemůže být vůbec konáno; zastavil tedy de facto řízení o meritu věci. Za druhé, odvolací soud neměl za vzniklého procesního stavu rozhodnout výrokem o odmítnutí odvolání (šlo již o odvolání proti výroku o zastavení odvolacího řízení, nikoli o „prostou“ nepřípustnost odvolání), ale měl – při zaujetí takového právního názoru, jaký měl – usnesení soudu prvního stupně potvrdit.
Při takové interpretaci obsahu a důsledků rozhodnutí nižších soudů, odpovídající zákonu, pak jsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání žalované podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
K důvodnosti dovolání je záhodno předeslat, že nižší instance vycházely z nesprávného judikátu o povaze řízení podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Senát 30 Cdo Nejvyššího soudu vyšel zjevně z překonaného R 57/96 a dovodil v usnesení z 24. 4. 2002, sp. zn. 30 Cdo 275/2002, že řízení je tu jednoinstanční. Již před vydáním tohoto usnesení však nejprve Nejvyšší soud a poté Ústavní soud (viz shora) dospěly k závěru, že toto řízení není řízením přezkumným ve správním soudnictví podle §244 a násl. o. s. ř., že rozhodnutí vydaná v takovém řízení nejsou rozhodnutími vydávanými v oblasti veřejné správy a že – při aplikaci částí první a třetí o. s. ř. – je v něm přípustné odvolání, jež pak projednává krajský soud (jako funkčně příslušný). Nejvyšší soud takto rozhodl rozsudkem ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1177/96, publikovaným pod R 47/99; Ústavní soud přijal obdobné právní závěry v nálezu ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 9/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, č. 36.
Dovolání žalovaného je tedy důvodné pro procesní vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto zrušil usnesení odvolacího soudu, ale také usnesení soudu prvního stupně, neboť se oba soudy dopustily shodných pochybení ohledně posouzení charakteru řízení. Zároveň došlo k návazným procesním pochybením obou soudů – první překročil svá oprávnění podle §§208 – 210 o. s. ř., druhý nesprávně formuloval výrok odmítavého usnesení. To nutí dovolací soud k přijetí výjimky v tom směru, že se věc vrací nikoli první instanci, což by postrádalo procesní smysl, ale přímo druhé instanci k řízení o věci samé (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
K meritu věci uvádí dovolací soud jako obiter dictum, že i bývalý člen občanského sdružení je podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. po vzniku vlastní právní subjektivity aktivně legitimován, jsou-li předmětem napadaného rozhodnutí občanského sdružení mj. práva a povinnosti z jejich vypořádání (blíže Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, jehož je třeba si pro účely tohoto řízení obzvláště povšimnout).
V rámci rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se věc končí, bude ve smyslu §243b odst. 5 a §224 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu