ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4342.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4342/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí, zastoupené advokátkou, a 2) T. a.s., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 8 C 443/92, o dovolání žalované 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 3. 2007, č.j. 36 Co 187/2006-550, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 3. 2007, č.j. 36 Co 187/2006-550, rozhodl, že v souzené věci bude pokračovat na místo prvního žalovaného (L. vzduchotechnických závodů, a.s.) s Českou republikou – Ministerstvem financí. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně H. K. bezúspěšně dne 5. 3. 1991 vyzvala L. vzduchotechnické závody, státní podnik (dále jen „LVZ, s.p.“), a dne 22. 5. 1991 Dřevozpracující závody F., státní podnik (dále jen „DZ F., s.p.“), k vydání označených nemovitostí [§5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“)], načež dne 25. 3. 1992 svůj nárok uplatnila v soudním řízení. Oba státní podniky byly následně privatizovány, a to DZ F., s.p., na základě schváleného privatizačního projektu č. 814 formou vložení majetku do akciové společnosti Dřevozpracující závod F., a.s. (nyní vystupující pod obchodní firmou T. a.s.), a LVZ, s.p., na základě schváleného privatizačního projektu č. 2597 formou vložení majetku do akciové společnosti veřejnou soutěží a bezúplatným převodem majetku, kdy novým nabyvatelem se staly (mimo jiné) L. vzduchotechnické závody, a.s. (nyní LVZ, a.s.); jediným zakladatelem obou akciových společností byl Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“), na něhož přešel majetek obou podniků podle §11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. 12. 1992 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). V předchozím řízení došlo ze strany soudu k neodůvodněné záměně právních forem obou žalovaných na akciové společnosti, neboť restituční nárok byl právní předchůdkyní žalobkyně uplatněn vůči DZ F., s.p., a LVZ, s.p., které nárokované nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držely, a v dalším průběhu řízení nedošlo ke změně označení povinných osob žalobkyní ani k procesnímu nástupnictví na straně žalovaných. DZ F., s.p., byl v procesu privatizace zrušen a „jeho majetek přešel na Fond“, nebyl však vymazán z obchodního rejstříku (§68 odst. 1 obchodního zákoníku), nadále právně existuje a tudíž s ním bude v dalším průběhu řízení jednáno; naproti tomu LVZ, s.p., byl po zrušení ke dni 31. 8. 1995 z obchodního rejstříku vymazán. Nárokované nemovitosti jsou v současné době v držení nástupnických akciových společností. Soud dospěl k závěru, že byl-li restituční nárok řádně uplatněn (a současně nebyl pravomocně zamítnut), dopadá na nárokovaný majetek tzv. blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a tento majetek nemohl být předmětem privatizace podle citovaného zákona. Privatizační projekty č. 814 a č. 2597 jsou proto v částech, v nichž byly nárokované nemovitosti v privatizaci převáděny, neplatné. Tyto nemovitosti přešly spolu s ostatním privatizovaným majetkem ex lege (§11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb.) na Fond, neboť blokační ustanovení takovému přechodu (na rozdíl od následných převodů na akciové společnosti) nebránilo. V případě zrušeného a následně zaniklého LVZ, s.p., tedy přešel veškerý jeho majetek v rámci privatizace na Fond, avšak pro neplatnost následných převodů již nikoli na nástupnické akciové společnosti; Fond se tak stal právním nástupcem zaniklého státního podniku. Následně působnost Fondu přešla podle zákona č. 178/2005 Sb. na Ministerstvo financí.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že – posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu o jejím právním nástupnictví za LVZ, s.p., tj. že se stala „nositelem povinnosti, o niž v řízení samém jde.“ Ve sporu o vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. je pasivně legitimován ten subjekt, který ke dni jeho účinnosti nárokovaný majetek držel, což je v tomto případě LVZ, s.p. Došlo-li přes tzv. blokační ustanovení zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 92/1991 Sb. k privatizaci žalobou dotčeného majetku, nemůže tím být automaticky založeno právní nástupnictví nového nabyvatele namísto povinné osoby, resp. „soud vůbec neměl takové právní nástupnictví připustit.“ Nadále proto mělo být jednáno s původní povinnou osobou (LVZ, s.p.), kterou by v důsledku trvání tohoto sporu podle §15 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění účinném do 30. 6. 1997, „nebylo možné zrušit … aniž by bylo rozhodnuto o nástupnickém subjektu.“ Dovolatelka se zřetelem k prioritě restitučních nároků připouští, že v důsledku privatizace přešel podle §11 zákona č. 92/1991 Sb. tímto nárokem dotčený majetek na Fond, nicméně „toto ustanovení se netýká restitučních nároků, které jsou sice na majetek uplatněny, ale váží se k subjektu – původní povinné osobě, a nikoli k majetku samému.“ Uzavírá, že právním nástupcem zaniklého státního podniku by měl být jeho zřizovatel, tj. Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, případně Česká republika, již by v tomto řízení zastupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Navrhuje, aby dovoláním napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolání bylo „odmítnuto“.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaná 1), zastoupena advokátkou, podala dovolání včas, dovolání splňuje formální i obsahové náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o.s.ř.) a je podle §239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Dovolací námitky směřují ke zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že procesním nástupcem zaniklého LVZ, s.p., je v daném restitučním řízení Česká republika – Ministerstvo financí (jakožto právní nástupce Fondu), jelikož majetek původní povinné osoby LVZ, s.p., nemohl být z důvodu blokačních ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. převeden na jiné subjekty (privatizován) a na základě schváleného privatizačního projektu pouze přešel (spolu s veškerými právy a závazky) ex lege na Fond.
Podle §107 odst. 1 věty první a třetí o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle §107 odst. 3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkou
a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka však neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990,
b) cizích států.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Podle §11 zákona č. 92/1991 Sb. v souladu se schváleným privatizačním projektem podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku (odst. 1). Je-li zakladatelem podniku orgán státní správy republiky nebo obec, přechází privatizovaný majetek dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku na Fond národního majetku České republiky anebo na Fond národního majetku Slovenské republiky, které zřídí zákony národních rad (odst. 3).
Podle §1 zákona č. 178/2005 Sb. dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se zrušuje Fond (odst. 1). Veškerý majetek Fondu přechází dnem zrušení Fondu (1. 1. 2006) na stát. Dnem zrušení Fondu vstupuje stát do všech práv a povinností Fondu z právních vztahů, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, jejichž účastníkem byl Fond (odst. 2).
Podle §2 zákona č. 178/2005 Sb. působnost Fondu přechází na Ministerstvo financí. Ministerstvu přísluší hospodaření s majetkem, který na stát přešel podle §1 odst. 2. V právních vztazích, do nichž vstoupil stát podle §1 odst. 2, jedná jménem státu ministerstvo.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila restituční nárok vůči (mimo jiné) LVZ, s.p., a DZ F., s.p., tedy dvěma subjektům s právní formou státní podnik (s.p.). V průběhu řízení (aniž by právní předchůdkyně žalobkyně označení žalovaných jakkoli měnila a aniž by došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalovaných), soud prvního stupně žalované označil jako akciové společnosti (a.s.) a soudy všech stupňů s těmito subjekty jako se žalovanými nadále jednaly. Odvolací soud seznal, že jako žalovaní měly v řízení vystupovat označené státní podniky, neboť jako povinné osoby (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) ke dni zahájení řízení nárokované nemovitosti skutečně držely. Jelikož LVZ, s.p., zanikl k 1. 5. 1995 výmazem z obchodního rejstříku (tj. ztratil způsobilost být účastníkem řízení), odvolací soud rozhodl podle §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. o procesním nástupnictví České republiky – Ministerstva financí.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 47, sv. 17, vyplývá, že byl-li vůči státnímu podniku jako povinné osobě (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) ještě před rozhodnutím o jeho privatizaci uplatněn nárok na vydání majetku, který byl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991) v jeho držení, přešel nárokovaný majetek podle §11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb. na Fond. V důsledku univerzální sukcese Fond vstoupil do veškerých práv a povinností zrušeného státního podniku včetně povinnosti vydat oprávněné osobě majetek dotčený restitučním nárokem. Zatímco přechod vlastnictví z dřívějšího státního podniku na Fond podle citovaných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. nenastává v důsledku právního úkonu, a nelze jej tudíž považovat za neplatný, další dispozice s majetkem Fondu (na nějž byl vznesen restituční nárok), tj. jeho převod na nově zakládané akciové společnosti je vyloučen s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona. K týmž závěrům se kloní i rozhodovací praxe dovolacího soudu – srov. např. rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 23 Cdo 384/2000, rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod C 3773, sv. 33.
Výše uvedené závěry se uplatní i v posuzované věci. Původní povinná osoba LVZ, s.p., vůči níž byl dne 25. 3. 1992 uplatněn nárok na vydání nemovitostí, byla na základě schváleného privatizačního projektu ke dni 31. 8. 1995 zrušena bez likvidace (a k témuž dni zanikla výmazem z obchodního rejstříku), přičemž veškerý její majetek, práva a závazky (včetně povinnosti vydat nárokované nemovitosti oprávněné osobě) přešly podle §11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb. na Fond; blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. následně zabránilo vkladu restitučním nárokem dotčeného majetku do L. vzduchotechnických závodů, a.s. (s nímž by podle §15 odst. 1 zákona na jeho nabyvatele přešla i jiná související práva a závazky), jejímž zakladatelem se stal právě Fond. Poté dnem zrušení Fondu přešel jeho majetek, jakož i veškerá jeho práva a povinnosti, na Českou republiku (§1 odst. 2 zákona č. 178/2005 Sb.), jejímž jménem v těchto právních vztazích jedná Ministerstvo financí (§2 věta třetí zákona č. 178/2005 Sb.).
Žalovaná 1) v dovolání namítá, že restituční nárok se váže k původní povinné osobě a nikoli k majetku, vůči němuž byl uplatněn, a vyjadřuje pochybnost o tom, že „se stala nositelem povinnosti (podle hmotného práva), o niž v řízení samém jde“, tj. o tom, že jí svědčí pasivní věcná legitimace k uzavření dohody o vydání nemovitostí. Otázka pasivní věcné legitimace (již dovolatelka nesprávně zaměňuje se svým procesním nástupnictvím ve sporu) však není pro rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví určující a napadeným rozhodnutím ani nebyla řešena; soud je povinen se jí zabývat až v rámci rozhodnutí o věci samé.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud pokládá napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Jelikož v dovolání nebyly namítány vady řízení a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nezbylo mu, než dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v konečném rozhodnutí ve věci samé proto soud zohlední i náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu