ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4519.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4519/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů. 1. JUDr. J. S., a 2. E. S.-S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 3. 2007, sp. zn. 24 Co 601/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 86/95 (žalobců JUDr. J. S. a E. S.-S., zastoupených advokátem, proti žalovanému H. R., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 2. 2. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Semilech z 27. 6. 2006, č. j. 5 C 86/95-353. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců JUDr. J. S. a E. S.- S., aby žalovanému H. R. bylo uloženo vydat žalobcům dům čp. 247 a pozemky parc. č. 387 a parc. č. 1037/8 v katastrálním území H., zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 3 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro L. kraj, katastrální pracoviště S. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení každý z nich 11.572,- Kč. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Semilech na náhradu jím placených nákladů řízení v této právní věci 20.471,- Kč.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 21. 3. 2007, sp. zn. 24 Co 601/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Semilech z 27. 6. 2006, č. j. 5 C 86/95-353, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit rovným dílem žalovanému 8.92,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců není opodstatněné; podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl k úplným a správným skutkovým zjištěním a zásadně nepochybil ani při právním posouzení věci.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo prokázáno, že rodiče žalovaného H. R. – Z. a H. R. nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, od státu (jenž získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.), a to v roce 1961 na základě trhové smlouvy uzavřené s Čs. státem, a za tyto nemovitosti (dům čp. 247 a pozemkem parc. č. 387 v katastrálním území H.) zaplatili cenu podstatně vyšší než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Uvedená smlouva z roku 1961 o nabytí domové nemovitosti nebyla tehdy schválena nadřízeným orgánem prodávající organizace, ale účastníci smlouvy se jí cítili být vázáni a nabyvatelé Z. a H. R. si počínali jako vlastníci nemovitostí a započali s opravou domu; hodnota investic, jež tu byly jimi vynaloženy, přesáhly 10.000,- Kč (o této částce uvažoval i tehdejší Okresní národní výbor S.). Právním titulem nabytí vlastnictví k uváděným nemovitostem rodiči žalovaného od státu se pak stala až kupní smlouva, uzavřená 8. 2. 1965. Podle výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, odvolací soud dovozoval, že tu šlo o úplatný převod nemovitostí z národního majetku za běžnou cenu podle platných cenových předpisů (ve smyslu ustanovení §21 odst. 4 vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku), stanovenou podle odborného odhadu kompetentního orgánu; převod nemovitostí byl též schválen nadřízeným orgánem (Okresním národním výborem v S.) ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 vyhlášky č. 117/1964 Sb. a uzavřená smlouva z 8. 2. 1965 byla rovněž registrována (dne 15. 6. 1965) bývalým státním notářstvím. Odvolací soud měl za to, že „nebylo prokázáno, že sjednaná kupní cena odporovala tehdy platné vyhlášce č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví“; v soudním řízení znalcem zjištěný cenový rozdíl“ lze pokládat za kvantitativně nepatrný a nepodstatný“; „při konečném stanovení ceny bylo přihlédnuto k nákladům, které na opravu a údržbu domu nabyvatelé (Z. a H. R.) vynaložili, takže o tyto náklady byla převádějící organizací (Místním národním výborem v H.) kupní cena snížena a s touto výší kupní cena souhlasil i nadřízený orgán (Okresní národní výbor v S.).“ Nebylo také v soudním řízení prokázáno, uváděl dále odvolací soud, že by rodiče žalovaného při nabytí vlastnictví k nemovitostem byly nějak privilegováni; prodej domu čp. 247 v H. vešel v uvedeném místě v obecnou známost, ale někteří z původních zájemců o koupi domu (za požadovanou cenu) ztratili zájem pro nedobrý stavebně technický stav domové nemovitosti a jiní zájemci nebyli s to akceptovat ostatní podmínky prodávajícího (např. zaplacení kupní ceny najednou a nikoli ve splátkách); rodiče žalovaného nepatřili mezi osoby tehdejším režimem privilegované; dům nutně potřebovali rodiče žalovaného k bydlení a proto neměli nic proti tomu, že dům byl dokonce zatížen užívacím právem ve prospěch jiné osoby. Dospěl proto odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že „rodiče žalovaného nenabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění“.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 5. 5. 2007 žalobci JUDr. J. S. (který v řízení před soudy obou stupňů zastupoval i žalobkyni E. S.-S.) a dovolání ze strany dovolatelů, zastoupených advokátem, bylo podáno dne 5. 7. 2007 u Okresního soudu v Semilech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatele navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 21. 3. 2007 (sp. zn. 24 Co 601/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že dovolatelé uplatňují jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že v něm byla řešena právní otázka, zda právní předchůdci žalovaného nenabyli v daném případě nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), když jim „byly započteny údajné náklady na opravu a údržbu domové nemovitosti, o něž byla snížena kupní cena za dům v době jeho prodeje ze strany státu, dále nebylo přihlédnuto ke skutečnému stáří domu, stavu opotřebení domu a k jeho venkovním úpravám“; také v úvahu brané podezdění základů domu čp. 247 v H. nebylo právními předchůdci žalovaného provedeno, jak tvrdili žalobci.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 86/95 Okresního soudu v Semilech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatelů, a dále osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
V žalobě, podané v této právní věci, bylo totiž tvrzeno, že na původní majitelku nemovitostí M. S. (matku žalobců JUDr. J. S. a E. S.- S.) „byl jako na bývalou podnikatelku činěn nátlak, aby své nemovitosti v H. darovala státu na úhradu nedoplatků“ a že poté tyto nemovitosti koupil od státu otec žalovaného H. R., přičemž tu byla snaha nabyvatele maximálně zvýhodnit při nabytí nemovitosti“ koupí za neadekvátní cenu.
Odvolací soud uváděl ve svém rozhodnutí, že dospěl (shodě se soudem prvního stupně) na základě výpovědí svědků (zejména Z. R., E. F. a J. K.) a také na základě posudku znalce J. P. k těmto závěrům: 1. Nebylo prokázáno, že by ve smlouvě z 8. 2. 1965 sjednaná kupní cena odporovala tehdy platným cenovým předpisům – vyhlášce č. 73/1964 Sb. 2. Nebylo také prokázáno, že by rodiče žalovaného při nabytí vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, byli nějak privilegovaní a protiprávně zvýhodněni.
Odvolací soud tedy posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), které se nepochybně této právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. Aplikace a výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ze strany odvolacího soudu v tomto sporu neodporovaly slovnímu znění, obsahu a smyslu tohoto zákonného ustanovení; nedošlo k ním ze strany soudů obou stupňů bez opory v provedeném dokazování.
Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. V tomto publikovaném rozhodnutí bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není anebo jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá, přičemž musí jít o zjištění právně významné. Byl tu také v uvedeném uveřejněném rozhodnutí zaujat právní závěr, že ani vadná nebo neúplná skutková zjištěná v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu, upravujících taxativně dovolací důvody, a že také dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které soudům náleží k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů.
Z těchto uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a z těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelů, kteří v tomto dovolání uplatňovali v podstatě námitky týkající se neúplnosti skutkových zjištění bez opory v provedeném dokazování, jakož i nesprávnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jmenovitě ohledně doložení žalovanými tvrzených nákladů vynaložených nabyvateli Z. a H. R. na opravu a údržbu kupovaného domu v době před uzavřením kupní smlouvy z 8. 2. 1965 s přihlížením i k tomu, co o takových nákladech ze strany nabyvatelů nemovitosti uváděla dříve platná směrnice Ministerstva financí č. 314/17-756/64, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, týkající se prodeje rodinných domků z národního majetku občanům (srov. k tomu i rozhodnutí uveřejněné již pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
Za uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 3. 2007 (sp. zn. 24 Co 601/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), nebo že by řešilo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu