ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4607.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4607/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně M. i., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované V. a k. K., a. s., zastoupené advokátkou, o zaplacení 1.526.090,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 188/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 5. 2007, č. j. 59 Co 307/2006-418, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 5. 2007, sp. zn. 59 Co 307/2006-418, potvrdil odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Kroměříži (soud prvního stupně) ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 12 C 188/2002-384, v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.526.090,- Kč s úroky z prodlení, v části o zaplacení 6.585.910,- Kč s úroky z prodlení a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce město H. uzavřel se žalovanou dne 26. 3. 2001 „Smlouvu o nájmu nemovitostí“ (dále jen „nájemní smlouva“), jíž žalované přenechal na období od 2. 4. 2001 do 30. 6. 2005 k provozování, užívání a údržbě ve smlouvě blíže specifikované nemovitosti tvořící „čerpací stanici odpadních vod H.“, za což se žalovaná zavázala hradit čtvrtletní nájemné ve výši 624.000,- Kč. Kupní smlouvou ze dne 13. 11. 2003 převedl původní žalobce vlastnictví k pronajatým nemovitostem na W. N., a. s., s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 20. 11. 2003. Následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 8. 2004 město H. postoupilo žalobkyni pohledávku za žalovanou za užívání nemovitostí v období od 2. 4. 2001 do 20. 11. 2003 v celkové výši 6.585.910,- Kč. Soud prvního stupně podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) umožnil vstup žalobkyně do řízení namísto původního žalobce a současně připustil rozšíření žaloby na 8.112.000,- Kč s úroky z prodlení z čtvrtletně hrazených plateb nájemného za období od 11. 3. 2004 do 11. 9. 2004. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že právní účinky uzavřené nájemní smlouvy splněním rozvazovací podmínky ex nunc zanikly; podle jeho úvahy nájemní smlouva pro opožděné přijetí návrhu původním žalobcem a následným odstoupením od tohoto návrhu žalovanou vůbec nebyla uzavřena. Za „nepřezkoumatelný“ dále považoval závěr, že žalobkyně adekvátně nereagovala na poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně v úvahu přicházející kvalifikace uplatňované částky jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ačkoli žalobkyně tvrdila všechny rozhodné skutečnosti o užívání věci žalovanou, předložila listinné důkazy a navrhla svědecké výpovědi, soud prvního stupně, aniž by toto své počínání náležitě odůvodnil, právo na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni nepřiznal. Nesprávnou aplikací §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (když vzhledem k možnosti jiné právní kvalifikace uplatněného nároku měl podle odvolacího soudu žalobkyni poučit podle §118a odst. 2 o. s. ř.) tak zatížil řízení vadou, jež vedla k jeho nesprávnému rozhodnutí; tuto vadu však nebylo možné v odvolacím řízení napravit. Přesto odvolací soud v části o zaplacení 1.526.090,- Kč s příslušenstvím (odpovídající úhradě za užívání nemovitostí v období po 20. 11. 2003) zamítnutí žalobního návrhu potvrdil, neboť shledal, že žalobkyně nebyla v tomto rozsahu aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku, jelikož tento nárok „byl postoupen na třetí subjekt“; ve zbývající části však napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v potvrzujícím výroku ve věci samé dovoláním, jehož přípustnost shledává „podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu“, která blíže nekonkretizuje, a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že není aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku na úhradu za užívání nemovitostí žalovanou po 20. 11. 2003 ve výši 1.526.090,- Kč s příslušenstvím. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyní tvrzena a k důkazu předložena „Smlouva o postoupení pohledávky“ uzavřená dne 1. 6. 2004 mezi W. N., a. s., a žalobkyní, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek W. N., a. s., za žalovanou vyplývajících z užívání přečerpávací stanice. Přesto odvolací soud „ve svém rozhodnutí zohlednil pouze smlouvu o postoupení ze dne 30. srpna 2004, a již nikoli ze dne 1. června 2004“. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc „vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaná ve svém vyjádření ponechává posouzení důvodnosti dovolání úvaze dovolacího soudu. Nesouhlasí však s procesním postupem, jehož se domáhá dovolatelka; namítá, že „rozhodnutí o případném prokázání postoupení pohledávek a prokázání aktivní legitimace žalobce (rozuměj žalobkyně) v částce 1.526.000,- Kč s přísl.“ nelze pokládat za výrok související s „výrokem prvostupňového soudu“, pročež nemůže být v odvolacím soudem potvrzeném rozsahu zrušen i rozsudek prvostupňový.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu; brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu (který je pro napadený výrok rozhodnutí určující), že není aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku na úhradu za užívání nemovitostí žalovanou po 20. 11. 2003 ve výši 1.526.090,- Kč s příslušenstvím, avšak ani z obsahu dovolání nevyplývá, v čem (po právní stránce) nesprávnost tohoto závěru spatřuje. Uplatňuje výlučně námitky skutkové povahy směřující vůči (odvolacím soudem převzatým) zjištěním soudu prvního stupně (resp. jejich absenci) vztahujícím se ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené dne 1. 6. 2004 mezi W. N., a. s., a žalobkyní a jejich „zohlednění“ soudem při posuzovaní aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění přezkoumávané části nároku. Tyto námitky, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., však – jak již bylo řečeno – za situace, kdy je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.
Lze proto uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Žalobkyně sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky nelze za účelné považovat, jelikož toto vyjádření se přípustností ani uplatněným dovolacím důvodem věcně nezabývá, a tudíž je pro rozhodnutí dovolacího soudu zcela bez významu. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu