ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4617.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4617/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky J. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 8.1.2007, sp.zn. 30 Co 208/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 18 C 291/2004 (žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. A. T., 2. M. V., a 3. M. T., zastoupeným advokátem, o zrušení rozsudku Okresního soudu v Liberci z 13.9.1949, č.j. C XIV 192/49, rozhodnutí o přídělu Fondu národní obnovy Praha – ONV Liberec z 10.1.1950, č.j. R-261-217-Li, o zrušení vlastnictví žalovaných k dále uvedeným nemovitostem a o určení, že žalobkyně je oprávněnou dědičkou po svém strýci O. M. a tím i vlastníkem domu čp. 217 se stavební parcelou č. 927 a pozemkem parc. č. 928 v katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. 243 pro toto katastrální území u K. ú. v L., a o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 19.1.1993, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 16.1.2005, č.j. 18 C 291/2004-73. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především rozhodnuto (výrokem označeným I.), že „se odmítá žaloba o zrušení rozsudku (Okresního soudu v Liberci z 13.9.1949, č.j.
C XIV 192/49), rozhodnutí o přídělu (FNO Praha – ONV Liberec z 10.1.1950, č.j.
R-261-217-Li), o zrušení vlastnictví a žaloba určovací proti žalované A. T.“ Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (označeným II.) byla zamítnuta žaloba proti žalované M. T. o vydání pozemku parc. č. 928 (o výměře 617 m2) v katastrálním území D. a byla rovněž zamítnuta žaloba proti žalovaným M. T. a M. V. o vydání domu čp. 217 a pozemku parc. č. 927 v katastrálním území D. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované M. T. a žalovanému M. V. náklady řízení částkou 3.838,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 8.1.2007, sp.zn. 30 Co 208/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 16.11.2005, č.j. 18 C 291/2004-70, potvrzen ve výroku (označeném II.) žalobu zamítajícím a ve výroku (označeném III.) o nákladech řízení. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovaným M. T. a M. V. náklady řízení odvolacího částkou 5.801,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve výroku (označeném I.) odmítajícím žalobu vůči žalované A. T. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že odmítnutí žaloby žalobkyně J. K. proti žalované A. T. bylo soudem prvního stupně správně odůvodněno ustanovením §43 občanského soudního řádu vzhledem k neodstraněným vadám návrhu na zahájení řízení ze strany žalobkyně vůči žalované A. T.
Ohledně žaloby žalobkyně J. K. proti žalovaným M. T. a M. V. odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uváděl, že ze žaloby žalobkyně vůči těmto dvěma žalovaným je zřejmé, že se žalobkyně domáhá, aby žalovaným M. T. a M. V. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 217 a pozemku parc. č. 927 v katastrálním území D.
Odvolací soud poukazoval na zjištění, učiněná v řízení před soudy obou stupňů, že ohledně domu čp. 217 a pozemků parc. č. 245 a 247/5 v katastrálním území v D. uzavřela dne 6.12.1946 K. M. (manželka V. M., který byl dědem žalobkyně J. K.) darovací smlouvu s O. M. (synem uvedeného V. M.). Dárkyně K. M. byla sice osobou německé národnosti a německou státní příslušnicí, ale byla manželkou čs. státního občana a byla držitelkou prozatímního osvědčení o čs. státním občanství, vydaným Okresním národním výborem v L. 15.7.1946 (č. C 3422/46/3677). Později však došlo k vydání rozsudku Okresního soudu v Liberci z 13.9.1949, č.j. C XIV 192/49-7, jímž bylo vlastnické právo O. M. „vymazáno“ ze zápisu v pozemkové knihy, kde byl zapsán jako vlastník na základě uvedené darovací smlouvy ze 6.12.1946. Dne 10.1.1950 pak vydal Osídlovací úřad a Fond národní obnovy v Praze rozhodnutí o přídělu domu čp. 217 v D. s pozemky parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. a do pozemkové knihy bylo vloženo vlastnické právo R. P., přičemž v knihovní vložce pozemkové knihy pro katastrální území D. bylo zaznamenáno, že uvedené nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poukazoval na to, že zrušení uváděných rozhodnutí (jak se toho žalobkyně domáhala) tu bylo možné jen podle restitučních předpisů. Tyto předpisy ovšem stanovily poměrně krátké lhůty k tomu, aby oprávněné osoby mohly své nároky v zákonné lhůtě uplatnit u soudu. Soud prvního stupně i odvolací soud byly v daném případě toho názoru, že tu k písemné výzvě k vydání nemovitých věcí vůči R. P. došlo až 18.10.1993, tedy ve srovnání s ustanovením §5 zákona č. 87/1991 Sb. opožděně.
Odvolací soud shledal správnou i argumentaci soudu prvního stupně v tom smyslu, že na běh lhůt podle zákona č. 87/1991 Sb. v této právní věci neměla vliv novelizace zákona č. 87/1991 Sb., která byla provedena zákonem č. 116/1994 Sb., protože tu nešlo o diskriminaci fyzických osob, postižených takto již za války (respektive již po 29.9.1938, pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce), neboť v tomto případě došlo k uzavření darovací smlouvy mezi K. M.
a O. M. až 6.12.1946.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto a s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 197/1996 Sb. ohledně výše účtovaných nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 26.2.2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 19.3.2007 předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu; u Okresního soudu v Liberci bylo dne 6.8.2007 podáno doplnění uvedeného dovolání, sepsané advokátem, po výzvě soudu k doplnění dovolání, zaslaném dovolatelce usnesením Okresního soudu v Liberci z 30.4.2007, č.j. 18 C 291/2004-111.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 8.1.2007 (sp.zn. 30 Co 208/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka zdůrazňovala, že rozhodně nesouhlasí s posouzením této právní věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně), a to jak co do posouzení toho, zda je v daném případě oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
(ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), tak i co do posouzení dodržení lhůty k podání žaloby (ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.) o vydání nemovitosti v tomto občanském soudním řízení.
Dovolatelka poukazovala zejména na to, že „k odnětí majetku tu došlo až
po roce 1948, a to na podkladě rozsudku Okresního soudu v Liberci z 13.9.1949 (sp.zn. C XIV 192/49), kterým byla prohlášena za neplatnou darovací smlouva ze 6.12.1946 (uzavřená mezi K. a O. M.). Dovolatelka dovozovala, že byla-li uváděným rozsudkem soudu prohlášena smlouva za neplatnou, pak se tak stalo zpětně s účinky ex tunc, a tudíž vlastnický vztah, bez ohledu na intabulační princip, se takto vrátil před okamžik, kdy k uzavření smlouvy došlo. Z tohoto pohledu nutno hodnotit i postavení oprávněných osob ve smyslu novely zákona č. 87/1991 Sb. (provedené zákonem č. 116/1994 Sb.)“. Dovolatelka tedy z toho dále dovozovala, že „z pohledu citovaného zákona, jenž vymezil nový okruh oprávněných osob a zároveň stanovil nové lhůty k uplatnění nároků, pak byla její žaloba podána před uplynutím lhůty stanovené v novelizovaném zákoně č. 87/1991 Sb.“.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 14 C 291/2004 Okresního soudu v Liberci), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím z 8.1.2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, právní otázku, která by byla rozhodováno rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu z 8.1.2007 (Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp.zn. 30 Co 208/2006) v daném případě vyplývalo, že tento soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a podle ustanovení §5 odst. 2 a 4 téhož zákona. Zabýval se hlavně tím, zda žalobkyni lze v témto případě považovat za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
a zda ze strany žalobkyně byl nárok podle tohoto zákona uplatněn včas ve lhůtě
(ve lhůtách) tímto zákonem stanovené.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je občanem České republiky.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §1 odst. zákona
č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově- právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti vycházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášenými za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Bylo-li v den přechodu věci na stát oprávněných osob uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. více, je oprávněnou osobou kterákoliv z nich.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990; srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) spočívá ve vydání věci, byl-li následek majetkových a jiných křivd důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V žalobě, podané v této právní věci u soudu 19.1.1993, žádala žalobkyně J. K.
o navrácení majetku po V. M. (jejím dědovi) a K. M. (manželce V. M.), zemřelých v roce 1949 a v roce 1954, z majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. v roce 1950, a to domu čp. 217 a pozemků parc. č. 245 a parc. č. 247/5 v katastrálním území v D. K tomuto majetku bylo, jak žalobkyně uváděla, v roce 1950 na základě rozhodnutí o přídělu ze strany Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 10.1.1950 vloženo právo vlastnické do pozemkové knihy pro R. P., právního předchůdce žalovaných A. T., M. T. a M. V.
Podání žaloby v této právní věci (sp.zn. 18 C 291/2004 Okresního soudu v Liberci) až dne 19.1.1993 žalobkyně ve svém dovolání z 30.7.2007 vysvětlovala tím, že zákon č. 116/1994 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 87/1991 Sb., „vymezil nový okruh oprávněných osob a zároveň stanovil nové lhůty“ a tato nová úprava se podle názoru dovolatelky na ni vztahuje.
Tato tvrzení žalobkyně, která uvádí i ve svém dovolání, byla posouzena v řízení před soudy obou stupňů (s poukazem na výsledky řízení před těmito soudy probíhajícího) odlišně od právního názoru žalobkyně, a to tak, že „na běh lhůt v této projednávané právní věci nemá vliv novelizace zákona č. 87/1991 Sb., která byla provedena zákonem č. 116/1994 Sb., neboť tu nešlo o diskriminaci fyzických osob poškozených již za války (po 29.9.1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce), „když vlastnické právo k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, získala K. M. (manželka V. M., který byl dědem žalobkyně) v roce 1929 a darovací smlouvu s O. M. (synem jejího manžela) uzavřela až 6.12.1946. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že dne 19.1.1993, kdy byla podána žaloba žalobkyně v této právní věci (vedené nyní pod sp.zn. 18 C 291/2004 Okresního soudu v Liberci), lhůta k podání žaloby podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. již uplynula.
Uvedené právní závěry odvolacího soudu, které nebyly námitkami dovolatelky, obsaženými v jejím dovolání, objektivně (a nikoli jen subjektivně) zpochybněny, nebylo možně přesvědčivě posoudit jako odporující slovnímu znění, obsahu a účelu uvedených ustanovení §3 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; nebylo tedy možné dospět k závěru, že odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Při úvaze o tom, zda tu odvolací soud případně řešil některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu
(s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), bylo třeba mít na zřeteli např. to, co bylo uvedeno ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, P1.ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů), že totiž konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb.
a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v předpisech restituční povahy); poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Protože tedy odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a ani právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, nebyly u dovolání dovolatelky dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného, neboť nešlo o dovolání, jež by bylo přípustné podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících taxativně případy přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu