ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4736.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4736/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) J. B., a b) B. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 345/2006 z 11. 6. 2007, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 46/92 (žalobců J. B. a B. B., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů zastoupeni JUDr. R. K., proti žalovanému Statutárnímu městu B., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 28. 1. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 20. 7. 2006, čj. 17 C 46/92-130. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců se žalobním návrhem, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc. č. 328/1 (zahrady o výměře 231 m2) a pozemku parc. č. 322 (zahrady o výměře 110 m2), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště B. Žalovanému nebyla přiznána vůči žalobcům náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 11. 6. 2007, sp. zn. 17 Co 345/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a to v obou jeho výrocích (ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným; podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně v této právní věci dostatečně a náležitě skutkový stav a vyvodil z něj rovněž správné právní závěry; soud prvního stupně „pochybil pouze v tom směru, že ve výroku svého rozhodnutí sice určitým způsobem specifikoval dohodu, jejíhož uzavření se žalobci svou žalobou domáhali, nicméně ve výroku rozsudku, žalobu zamítajícím, necitoval doslovné znění žalobci navrhované dohody“.
Odvolací soud uváděl ohledně žalobců, že se jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, domáhali uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání v žalobě uvedených nemovitostí, které od nich byly vykoupeny Čs. státem – Dopravně inženýrskou organizací města B. za účelem výstavby komunikace (přivaděče na přehradu II.) v roce 1977 (smlouvou z 23. 2. 1977) a v roce 1978 (smlouvou z 21. 2. 1978). Žalobci vyzvali dne 24. 9. 1991 o vydání rodinného domu čp. 440 v B., a přilehlých pozemků parc. č. 321, 322 a 328 a tato výzva byla učiněna vůči Službám města B., státnímu podniku (v likvidaci), proti němuž byla pak dne 28. 1. 1992 podána žalobci žaloba o uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 328/1 a parc. č. 322 v Katastrálním území K. (obec B.). V řízení o této žalobě (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 46/92) žalobci dne 31. 3. 1993 navrhli, aby soud připustil, aby do řízení na straně žalované vstoupil jako další účastník Čs. stát – M. B.; usnesením Městského soudu v Brně z 5. 12. 1994, čj. 17 C 46/92-23, soud připustil, aby do řízení vstoupila žalovaná „Česká republika, zastoupená Magistrátem města B.“. Statutární město B. vstoupilo do tohoto řízení na základě návrhu žalobců ze dne 16. 10. 2001 a ze dne 2. 10. 2002. Městský soud v Brně usnesením z 29. 11. 2004, čj. 17 C 46/92-116 (které nabylo právní moci dne 22. 11. 2004) připustil, aby z řízení vystoupila žalovaná Česká republika a na její místo vstoupilo do řízení jako žalované Statutární město B., které se stalo vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem měl však odvolací soud za to, že nyní žalované Statutární město B. „není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť sporné nemovitosti nedrželo ke dni nabytí účinnosti uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. ke dni 1. 4. 1991“. Odvolací soud zdůrazňoval, že „do této doby předmětné nemovitosti držel Čs. stát – město B., který tak byl povinnou osobou k vydání těchto nemovitostí“. Odvolací soud dále dovozoval: „Proti státu – Magistrátu města B. byla žaloba žalobců podána u soudu prvního stupně 31. 3. 1993, tedy zjevně po uplynutí zákonné lhůty vyplývající z ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., která končila dnem 1. 4. 1992. Byla tedy žaloba v zákonné lhůtě podána proti žalovanému tehdy označenému jako Služby města B., státní podnik v likvidaci, který nebyl povinnou osobou k vydání těchto nemovitostí, neboť tento subjekt nedržel sporné nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vzhledem k tomu, že tato lhůta k uplatnění nároků vyplývajících z ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou propadnou, tvrzený nárok žalobců je z toho důvodu prekludována. Už sama tato skutečnost je důvodem pro zamítnutí žaloby v této právní věci a nebylo již zapotřebí zkoumat, zda je naplněna některá z restitučních podstat vyplývajících z ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud ovšem soud prvního stupně tak učinil a zabýval se otázkami, zda smlouvy z 23. 2. 1977 a z 21. 2. 1978, na jejichž základě přešly předmětné nemovitosti na stát, byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, pak se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tyto smlouvy nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek“. Odvolací soud k tomu pouze dodával, že je zapotřebí přihlédnout k vedlejšímu ujednání účastníků uvedených smluv, totiž že vedle ceny za převáděné nemovitosti, která byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy,
a kterou žalobci obdrželi od státu za převáděné nemovitosti, dostali také od státu přidělen byt, v němž dosud bydlí, a to i poté, co jim byl rodinný dům se stavební parcelou vrácen; je tedy zjevné, že ekvivalentnost vzájemných plnění účastníků smluv nebyla porušena.
Byl proto odvolací soud toho názoru, že je na místě potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobců, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům (k rukám zmocněnce, který je na základě plné moci zastupoval v řízení před soudy obou stupňů) bylo podáno dne
24. 9. 2007 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především namítali nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že jejich žaloba nebyla podána v zákonné prekluzívní lhůtě do 1. 4. 1992. Poukazovali na to, že žalobní návrh podali příslušnému soudu 27. 1. 1992. V žalobě byl z důvodu dochovaných podkladů a evidencí žalovaný označen jako „služby města B. – státní podnik v likvidaci“. Teprve po zjištění přesných podkladů rozhodl k návrhu žalobců Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. 12. 1994, čj. 17 C 46/92-23, tak, že připustil, aby do řízení vstoupila jako žalovaná Česká republika, zastoupená Magistrátem města B. V dalším průběhu řízení pak bylo výrokem usnesení Městského soudu v Brně z 29. 11. 2004, čj. 17 C 46/92-116, připuštěno, aby z řízení vystoupila žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a na její místo vstoupilo Statutární město B. Dále pak usnesením Městského soudu v Brně z 20. 7. 2006, čj. 17 C 46/92-125, byla připuštěna žalobci navrhovaná změna žaloby, týkajících se povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně pozemků parc. č. 328/1 a parc. č. 322 v katastrálním území K. Z uvedeného tedy dovolatelé dovozují, že v daném případě jako oprávněné osoby vyzvali k vydání věci a uplatnili restituční nárok u toho subjektu,
o němž na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně se domnívali, že věc v rozhodnou dobu drží a že je tedy povinnou osobou; dovolatelé jsou přesvědčení, že žalobci učiněné podání tu mělo účinky řádně uplatněného nároku.
Stejně tak dovolatelé pokládají za nesprávný právní závěr odvolacího soudu jeho závěr o tom, že smlouvy, na jejichž základě byly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, převedeny na stát, nebyly ze strany žalobců uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Podle názoru dovolatelů tu nebyly odvolacím soudem vzaty do úvahy závažné skutečnosti, rozhodné pro správné právní posouzení věci. Smlouvy o převodu nemovitostí tu byly uzavřeny z důvodu výstavby komunikace (dálničního přívodiče). Výstavba této komunikace však posléze nebyla provedena přes pozemky, o něž jde v tomto řízení; dovolatelé z toho vyvozují závěr, že tedy tyto pozemky byly získány státem bez právního důvodu. Žalobci, kteří by jinak pozemky na stát nepřevedli, dovozovali, že takto byli donuceni k převodu nemovitostí pod nátlakem a za nápadně nevýhodných podmínek, pod pohrůžkou vyvlastnění, a bez poskytnutí přiměřené náhrady. Co do nápadně nevýhodných podmínek uvedeného převodu nemovitostí, dovolatelé poukazovali zejména na to, že žalobce J. B. byl a je invalidní a dům čp. 440 v B. měl uzpůsoben k co nejsnadnějším podmínkám jeho způsobu života (zejména ztížené možnosti pohybu); poskytnutí náhradního bytu v bytové jednotce v domě bez výtahu znamenalo pro žalobce J. B. značné znevýhodnění v porovnání s předsmluvním stavem.
Podle názoru dovolatelů byl v rozhodnutí odvolacího soudu vykládán i pojem tísně v daném případě nesprávně a zúženě; pojem tísně tu bylo třeba interpretovat v širších souvislostech, a to i v závislosti na politickém nátlaku z let 1944 – 1989. Nebylo také přihlíženo k tomu, že pozemky, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, jsou jiným způsobem nepřístupné (v zástavbě), takže de facto pro žalované město za velmi ztížených podmínek přístupnosti; nebyla tak respektována relativní neoddělenost pozemků v dané konkrétní situaci.
Žalované Statutární město B. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uvádělo, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. K otázce vadného označení žalovaného v této právní věci ze strany žalobců („Služby města B.“) poukazovalo žalované město na to, že v době podání žaloby žalobců u soudu (kam došla 28. 1. 1992) byl již v evidenci nemovitostí veden jako vlastník pozemků, o něž jde v tomto řízení, Čs. stát – Obvodní národní výbor B. II; tomuto subjektu ostatně žalobci před podáním žaloby adresovali výzvu k vydání věcí (ze dne 25. 4. 1991) a v korespondenci s tímto subjektem uváděli, že povinnou osobou, pokud jde o pozemky parc. č. 322 a parc. č. 328/1 v katastrálním území K., je Čs. stát – M. B. (Úřad města B.). Přistoupení Čs. státu do tohoto řízení však žalobci navrhli až podáním z 26. 3. 1993; prekluzívní lhůta podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. tu tedy žalobcům vůči žalovanému městu uplynula marně. K otázce, zda smlouvy z roku 1977 a 1978
o převodu nemovitostí byly v daném případě převádějícími uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, žalovaný poznamenával, že žádné důkazy, dokládající jejich tvrzení o donucení a nátlaku. Kupní cena sjednaná v uvedených smlouvách byla cenou tehdy nejvýše přípustnou, prodávající byli odškodněni i za drobné stavby, oplocení a porosty na pozemích; nebyla tu porušena ekvivalentnost vzájemných plnění; prodávajícím byl přidělen náhradní byt.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 46/92 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 6. 2007 (sp. zn. 17 Co 345/2006 Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud v uvedeném rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém uvedeném rozhodnutí z 11. 6. 2007, napadeném dovoláním dovolatelů, posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl (viz strana 5 a 6 rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 345/2006), jednak podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ale také podle ustanovení §6 odst. 1 téhož zákona
o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby k vydání věci podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy (uvedené v §6 odst. 1 písm. a/ až k/ zákona č. 87/1991 Sb.), kdy věc v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990; viz §1 odst. 1 téhož zákona) přešla na stát; jde tu i o případ, kdy věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat nárok podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální a někdy
i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat jen v subjektivním cítění dotčené osoby. Zde jde o nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností jednotlivého případu.
U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly tuto osobu v porovnání s předsmluvním stavem“.
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí
(s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování námitek dovolatelů (co do úplnosti zjišťování skutkového stavu věci a co do správnosti hodnocení dokazování) v daném případě proti tomu, jak soudy obou stupňů postupovaly při zjišťování „okolností konkrétního případu“ v tomto sporu, bylo třeba mít na zřeteli také právní závěry, vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže naopak nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. V tomto uveřejněném rozhodnutí bylo ještě i zdůrazněno, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených taxativně v občanském soudním řádu; vyloženo tu bylo také, že ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu) nemohou být dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu.
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. a občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případně, nebylo možné přesvědčivě dospět k hodnotícímu závěru, že tu odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil právní otázky (předložené k řešení žalobou žalobců) v rozporu s hmotným právem (jmenovitě
a hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), ani právní otázky, které by dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím z 11. 6. 2007 (sp. zn. 17 Co 345/2006 Krajského soudu v Brně) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících důvody přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaným městem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co žalované město uvádělo již před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu