ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4829.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4829/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advfokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 29. 8. 2007, sp. zn. 7 Co 1736/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 1/2007 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. M. P., zastoupenému advokátem, a 2. I. A., zastoupenému rovněž advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, za vedlejší účasti v řízení České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů řízení o dovolání právo.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 2. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích z 22. 5. 2007, č. j. 5 C 1/2007-352. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba s žalobním návrhem, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že ve vlastnictví pozůstalosti po JUDr. A. S. jsou pozemky parc. č. 330/2 (o výměře 582 m2), parc. č. 144/2 (o výměře 2.138 m2), parc. č. 157/1 (o výměře 194 m2), parc. č. 157/2 (o výměře 1.208 m2), pozemek parc. č. 162/4 (o výměře 2.611 m2), parc. č. 1613/2 (o výměře 176 m2) a budova čp. 203 na pozemku parc. č. 330/2 v katastrálním území Prachatice, zapsané na listu vlastnictví č. 10001, jakož i pozemek parc. č. 330/3 v katastrálním území P., zapsané na listu vlastnictví 3831 u Katastrálního úřadu pro J., katastrální pracoviště P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu P. na náhradu nákladů řízení 24.871,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 29. 8. 2007, sp. zn. 7 Co 1736/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Prachaticích z 22. 5. 2007, č. j. 5 C 1/2007-352, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 32.753,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným; odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav a učinil z něj i správné právní závěry.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Žalobkyni v tomto sporu šlo o to, aby byl přezkoumán zákon č. 143/1997 Sb., o převodu vlastnictví hlubocké větve S. na zemi Českou, neboť žalobkyně má za to, že tento zákona „je v hrubém rozporu s tehdy platnou čs. Ústavou, s nynějším ústavním pořádkem, s Listinou základních práv a svobod a s Evropskou konvencí o lidských právech“. Odvolací soud však zaujal ten právní názor, že obecnému soudu nenáleží posuzovat platnost či neplatnost zákona a určovat svým rozhodnutím neplatnost zákona; z ustanovení zákona musí soud vycházet a nelze tu v rozporu s ním řešit otázku, zda žalobkyní uváděný majetek, postižený zákonem č. 143/1947 Sb., patřil nebo nepatřil do pozůstalosti JUDr. A. S. Žalobkyni jde o nápravu tvrzené majetkové křivdy, jíž se nedotýkaly ani restituční právní předpisy. Podle důsledků vyplývajících ze zákona č. 143/1947 Sb. zůstavitel JUDr. A. S. ke dni své smrti (27. 2. 1950) nevlastnil nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně.
Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §226 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 12. 9. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 11. 10. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Prachaticích, tedy ve lhůtě stavené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky v této právní věci byla řešena v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní „právní otázka uplatnění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. s přihlédnutím k působnosti zákona č. 143/1947 Sb.“, a že „odvolací soud řešil tuto právní problematiku v rozporu s hmotným právem“.
Dovolatelka uváděla, že „usiluje o vrácení neoprávněně zabaveného majetku hlubocké větve rodu S. od počátku devadesátých let minulého století“; během této doby docházelo při vyřizování tohoto případu ze strany orgánů státní správy k nejrůznějším formám nesprávného úředního postupu. Dovolatelka dále uváděla, že „teprve v roce 2001 jí bylo umožněno nahlédnout do konfiskačních spisů.“ Zjistila tu zejména, že ke konfiskaci nemovitostí, uváděných v její žalobě, došlo již podle dekretu č. 12/1945 Sb. a nikoli až přikazovací normou – zákonem č. 143/1947 Sb., což nebylo v dosavadních správních a soudních řízeních v tomto případě známo.
Vyhláškou č. 05 bývalého Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze 4. 10. 1945 byl Dr. A. S. označen za osobu německé národnosti. Tato vyhlášky byla s poučením o opravných prostředcích doručena prokázanému právnímu zástupci Dr. F. B. (advokátu) v P. přípisem z 5. 10. 1945, který podal opravný prostředek, když i dne 16. 10. 1945 požádal o udělení výjimky z konfiskace podle §1 odst. 2 a 3 dekretu č. 12/1945 Sb.; o tomto opravném prostředku však nebylo dosud rozhodnuto. Správní orgány nečekaly na vyřízení opravného prostředku a provedly konfiskaci okamžitě, a to nejen ohledně zemědělského majetku, ale i zařízení budov, uměleckých sbírek, sbírky hudebních nástrojů, archiválií z archivů apod.
Uvedenou konfiskací přešel konfiskovaný majetek, jak uváděla dovolatelka ve svém dovolání, s okamžitou platností ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. ze zákona a zpětně (ex lege a ex tunc) do vlastnictví státu. Dovolatelka je však toho názoru, že „nic nebrání rozhodnutí o opravném prostředku, podaném v roce 1945 proti vyhlášce o konfiskaci majetku Dr. S. (který je právním předchůdcem žalobkyně), zvláště když „v případě pochybností ustanovení §1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. striktně vyžadovalo nezbytnost rozhodnutí o výjimce z konfiskace (u osob národnosti německé a maďarské)“. V tomto případě tedy musí být, podle názoru dovolatelky, i nyní posouzeno, zda bylo možné konfiskovat tentýž majetek dvakrát. Bez toho nelze dovodit závěr, který tu zaujaly soudy obou stupňů, že totiž ke konfiskaci majetku JUDr. A. S., došlo údajně až na základě zákona č. 143/1947 Sb. Podle názoru dovolatelky byl majetek Dr. A. S. konfiskován již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a podle zákona č. 143/1947 Sb. byla tu pouze převedena část majetku z jednoho státního subjektu na druhý. Dovolatelka dovozovala, že z uvedeného důvodu je tu „třeba na zákon č. 143/1947 Sb., jako na vyvlastňovací normu, pohlížet jako na právní předpis neúčinný, za jehož vydáním byla pouze snaha právně „legalizovat“ již samu nezákonnou konfiskaci majetku JUDr. A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb.“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 1/2007 Okresního soudu v Prachaticích), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Žalobkyně se domáhala v této právní věci svou žalobou určení, že nemovitosti, uváděné v její žalobě, jsou vlastnictvím pozůstalosti po JUDr. A. S. Při tom šlo o majetek, který připadl státu posléze na základě zákona č. 143/1947 Sb.
V řízení o této žalobě žalobkyně se musely soudy obou stupňů zabývat řešením závažné právní otázky, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými restitučními předpisy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutí ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věc nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, byl zaujat i výkladový závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (o jehož aplikaci šlo i v této právní věci): „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směruje dovolání dovolatelky (která i ve svém dovolání z 10. 10. 2007 sama uváděla k doložení tvrzeného vlastnického práva své přesvědčení, že tu majetek „byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb.“ a nikoli odňat na základě zákona č. 143/1947 Sb.) a v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právní závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již shora uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení citovaných ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu