ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4840.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4840/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky J. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 30. 4. 2007, sp. zn. 36 Co 686/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 637/2000 (žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. A. T., 2. M. V., a 3. M. T., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 4. 5. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 11. 9. 2003, čj. 18 C 637/2000-89. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně J. K. o určení, že je vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927 (o výměře 202 m2) a parc. č. 928 (o výměře 617 m2) v katastrálním území D. (obec L.), zapsaných na listu vlastnictví č. 243 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu v L. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci z 30. 4. 2007, sp. zn. 36 Co 686/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 11. 9. 2003, čj. 18 C 637/2000-89, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným, neboť soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, správně zjistil skutkový stav a jeho rozsudek je věcně správný.
Odvolací soud poukazoval na to, že u Okresního soudu v Liberci, pod sp. zn.
18 C 637/2000, probíhalo rovněž občanské soudní řízení, v němž se žalobkyně J. K. domáhala určení, že je oprávněnou dědičkou po svém strýci O. M. (zemřelém v roce 1978) a v důsledku toho je vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L. Tato žaloba žalobkyně byla soudem prvního stupně zamítnuta, což bylo potvrzeno i rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci s odůvodněním, že na situaci v tomto případě, když došlo ke konfiskaci uvedeného nemovitého majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to v období po 25. 2. 1948, měla žalobkyně možnost v zákonem stanovených lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, reagovat výzvou k vydání nemovitostí v době do 1. 10. 1991 a v případě nevyhovění této výzvy ze strany povinné osoby pak i žalobou u soudu do 1. 4. 1992, což však žalobkyně učinila až opožděně (výzvou z 18. 10. 1993 a žalobou u soudu až 19. 1. 1993), takže zákonem stanovená prekluzívní lhůta proběhla bezvýsledně a nárok žalobkyně tu zanikl.
Odvolací soud měl k dispozici také pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 8. 1. 2007, sp. zn. 30 Co 208/2006 (vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 291/2004), jímž byl potvrzen co do zamítnutí žaloby žalobkyně J. K. proti žalovaným A. T., M. T. a M. V., rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 16. 11. 2005, čj. 18 C 291/2004-70, kterým bylo rozhodnuto o žalobních návrzích žalobkyně na „zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Liberci z 13. 9. 1949, čj. C XIV 192/49, dále rozhodnutí o přídělu Fondu národní obnovy – ONV v L. z 10. 1. 1950, čj. R 261-217-Li, jakož i na zrušení vlastnictví žalovaných k domu čp. 217
a k pozemkům parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L., a také na určení, že žalobkyně J. K. je oprávněnou dědičkou po svém strýci O. M. a tím i vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L. a také na vydání těchto nemovitostí“.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že v této právní věci (sp. zn. 18 C 637/2000 Okresního soudu v Liberci) se „na základě téhož skutkového stavu domáhá“ žalobkyně J. K. určení, že je vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927
a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L. Žalobkyně v tomto smyslu vyslovovala názor, že majetku v daném případě pozbyla „politickou perzekucí, která nastala po mocenských změnách v únoru 1948, kdy byla vyslovena (Okresním soudem v Liberci dne 13. 9. 1949) neplatnost darovací smlouvy ze 6. 12. 1946 (mezi dárkyní K. M. a obdarovaným O. M., jehož dědičkou žalobkyně J. K. je) a došlo k aktu konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb.“; tato rozhodnutí pokládá žalobkyně za neplatná. Odvolací soud však (shodně i s názorem soudu prvního stupně) je toho názoru, že náprava tu mohla být zjednána jen podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nikoli žalobou o ochranu vlastnického práva podle občanského zákoníku, ani žalobou o určení práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. V tomto smyslu poukazoval odvolací soud zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, z jehož právních závěrů odvolací soud vycházel.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. 5. 2007 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno v pondělí dne 30. 7. 2007 u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1
(s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala na to, že v tomto řízení soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobkyně svůj nárok neuplatnila ve lhůtách, které restituční předpis (zákon č. 87/1991 Sb.) obsahoval, což však neodpovídá skutečnosti. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že vzhledem k tomu, že v tomto případě restituční řízení nebylo u soudu prvního stupně ani řádně zahájeno (v této v souvislosti poukazovala na spisy sp. zn. 10 Nc 204/93 Okresního soudu v Liberci), potom došlo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 16. 4. 2004, sp. zn. 36 Co 686/2003, k přerušení řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 637/2000, a to až do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 Nc 204/93 (později se změněným označením 12 Nc 204/93) a dále pak vedeném pod sp. zn. 18 C 291/2004, takže neměla jinou možnost „jak má právo uplatnit, a tudíž v žádném případě jí nemůže být k tíži přičítáno, že určovací žalobou tu nemůže zvrátit vzniklé vlastnické vztahy“. Dovolatelka má proto za to, že jí „původně podaná žaloba nebyla řádně a včas projednána a tudíž se jí nedostalo ze strany obecných soudů ochrany, kterou jí měl restituční předpis zajistit“. Nešlo tu tedy o to, že by se vydání nemovitostí nedomáhala podle restitučních předpisů, jak měl za to odvolací soud. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti podané žaloby v této právní věci, ale i otázku podání žaloby v řízení o nároku podle restitučního předpisu.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu z 30. 4. 2007 (sp. zn. 36 Co 386/2003 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci (v níž se žalobkyně žalobou, podanou u soudu 4. 5. 2000
/v průběhu řízení nezměněnou/, domáhala určení toho, že je vlastnicí domu čp. 217
a pozemků parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L., které přešly na stát v období 1949 – 1950), se soudy obou stupňů musely zabývat i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, tedy v právním předpise restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (podle restitučních předpisů, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990),
a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (anebo i bezúspěšně uplatnila) nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948
a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučního předpisu je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát získal ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb.
a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (dekaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věc nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud v tomto případě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání – uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tedy možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle citovaných ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu