ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.675.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 675/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) L. A. P., b) S. L. P., a c) O. M. Ch. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 3. 10. 2006, sp. zn. 19 Co 531/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 232/95 (žalobkyň: L. A. P., S. L. P. a O. M. Ch. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu L., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24. 10. 1995, byl v této právní věci uplatněn žalobní návrh na vydání konkrétně uvedených nemovitostí v katastrálním území L. ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) s tím, že majetek tu přešel na tát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žaloba byla podána proti žalovanému městu L., protože tomuto městu bylo vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo k nemovitostem uváděným v podané žalobě (z 24. 10. 1995), a to na základě rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 30. 12. 1949, č. j. V III 311/49.
O této žalobě bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 30. 5. 2006, č. j. 11 C 232/95-466. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň se žalobním návrhem, aby žalovanému městu bylo uloženo vydat každé ze žalobkyň jednu ideální třetinu nemovitostí, a to objektu bydlení č. 378, pozemků parc. č. 994 (o výměře 245 m2), parc. č. 1106 (o výměře 45 m2) a parc. č. 133/1 (o výměře 2197 m2) v katastrálním území L., zapsaných na listu vlastnictví č. 1001 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště Ú. nad O. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení, ani stát nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 3. 10. 2006, sp. zn. 19 Co 531/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 30. 5. 2006, č. j. 11 C 232/95-466, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a rovněž jeho právní posouzení věci bylo učiněno správně.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle výsledků provedeného dokazování byl W. P., původní vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, osobou německé národnosti; byl čs. státním občanem (v roce 1939 emigroval do K., kde získal naturalizací k. státní občanství), ale v roce 1945 čs. státního občanství pozbyl, a to ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. Z tohoto důvodu nemohl původní vlastník W. P., ale ani žalobkyně jako jeho právní nástupkyně, být oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 13. 10. 2006 doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 5. 12. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky namítaly především nesprávné posouzení podstatné otázky celého řízení v této právní věci, kterou je doložení závěru soudů obou stupňů, že původní žalobce W. P. (který zemřel v průběhu řízení ) pozbyl svého československého státního občanství podle ustanovení §1 odst. 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., a to jen z toho důvodu, že byl osobou německé národnosti. Dovolatelky poukazovaly na to, že dekret č. 33/1945 Sb. neobsahuje definici pojmu čs. občana německé nebo maďarské národnosti, takže tento pojem je třeba vyložit tak, jak je to uvedeno v §6 dekretu č. 5/1945 Sb. nebo v §2 dekretu č. 12/1945 Sb., tj. že „za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovat osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti, nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů anebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti“. Původní žalobce W. P. se nikdy při nějakém sčítání obyvatelstva od roku 1929 nepřihlásil k německé ani maďarské národnosti, ani se nestal členem národních skupin nebo útvarů anebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. Členství tohoto druhu by bývalo W. P. tehdy ani nebylo umožněno, protože podle německých rasových předpisů byl považován za osobu židovského původu a „celá rodina P. byla v průběhu druhé světové války diskriminována ze strany německých úřadů a Gestapo konfiskovalo i ten majetek W. P., který je předmětem tohoto soudního sporu“ (sp. zn. 11 C 232/95 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí).
Dovolatelky dále poukazovaly na skutečnosti, které byly v průběhu řízení u soudů obou stupňů doloženy a mají význam pro prokázání důvodnosti tvrzení žalobkyň o státním občanství původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, W. P.: 1. Z potvrzení Národního archivu z 18. 5. 2006, zn. NA 1720/2006 (které je třeba posuzovat ve smyslu ustanovení §134 občanského soudního řádu jako veřejnou litinu) jednoznačně vyplývá, že W. P. se sčítání lidu v roce 1930 v L. nezúčastnil a podle právní úpravy obsažené ve vládním nařízení č. 84/1930 Sb. se jinde než ve svém bydlišti v L. zúčastnit nemohl. 2. V řízení o dědictví po zůstaviteli W. P., vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 20 D 1699/2003, byl W. P. (zemřelý v Paříži) posuzován jako český státní občan, když se uvedený soud zabýval otázkou zkoumání pravomoci českého soudu k projednání dědictví po W. P. V tomto dědickém řízení soud žalobkyním přiznal odpovídající restituční podíly, které jsou nyní předmětem tohoto soudního sporu mezi žalobkyněmi a žalovaným Městem L.; restituční nároky nelze, podle názoru dovolatelek, „považovat za věcná práva, ale za závazková práva“. Podle názoru dovolatelek nelze v soudním sporu, v němž jsou dědicové restitučních nároků novými žalobci, znovu přezkoumávat oprávněnost restitučních nároků po zemřelém restituentovi, když tyto nároky existovaly v době jeho smrti, jak to bylo konstatováno v řízení o dědictví. Soudy obou stupňů v daném případě však v tomto soudním sporu nepostupovaly podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 3. Restituční nárok dovolatelek je také předmětem dědické daně a dovolatelky byly již také Finančním úřadem v Ú. nad O. vyzvány k jejímu zaplacení.
Přípustnost dovolání dovolatelek v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 232/95 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 3. 10. 2006 (sp. zn. 19 Co 531/20006 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci posoudil odvolací soud nárok žalobkyň zejména podle ustanovení §3 odst. 1 a ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.
V §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že zemře-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, v pořadí uvedeném pod písm. c) děti zemřelé osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., všichni rovným dílem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 117 /251/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: „Oprávněné osoby uvedené v ustanovení §3 odst. 2 (nyní odst. 4) zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v §3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou uplatněn nárok anebo už byla s ní uzavřena dohoda o vydání věci ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., stávají se nároky z této dohody předmětem dědictví po ní a do jejích práv mohou osoby uvedené v §3 odst. 2 (nyní odst. 4) vstoupit jen jako dědicové oprávněné osoby.
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na další případy neuvedené (taxativně) v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č.k 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. se zmírnění následků majetkových křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990; srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), spočívá ve vydání věcí nebo v poskytnutí finanční náhrady, byly-li křivdy důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Také např. v dekretech č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. se uvedené sankce (konfiskace) vztahovaly na osoby národnosti německé nebo maďarské.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05 (uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů), bylo v odůvodnění stanoviska uveden i právní názor, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989. Bylo tu také uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v předpisech restituční povahy, což v zákoně č. 87/1991 Sb. připuštěno není).
Dovolatelky, jak uváděl odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 10. 2006 (sp. zn. 19 Co 531/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), netvrdily ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že „některý z důvodů, jež byly v průběhu řízení před soudem prvního stupně provedeny, měl vést k jinému skutkovému poznatku, než jaký z něho soud prvního stupně vyvodil“. Také ve svém dovolání uplatňovaly dovolatelky zejména námitky týkající se nesprávného skutkového zjištění ohledně státního občanství původního vlastníka W. P. a ohledně nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů. Dovolací soud k tomu ovšem měl na zřeteli to, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu spisu vyplývá. Byl v tomto citovaném rozhodnutí uveden také právní názor, že v občanském soudním řízení nejsou vadná nebo nesprávná skutková zjištění sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu upravujících taxativně důvody dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu).
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (jejich slovnímu znění, obsahu a účelu), jakož i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů i k uveřejněným právním závěrům Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozsudek odvolacího soudu z 3. 10. 2006 (sp. zn. 19 Co 531/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když odvolací soud ve svém rozsudku řešil nikoli otázku použití nesprávného právního předpisu na projednávanou právní věc, nýbrž otázku zjištění skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů jako podkladu pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně projednávané právní věci týkala a v průběhu řízení bylo na ně poukazováno jak ze strany žalobkyně, tak i ze strany žalovaného města.
Nebyly tedy u dovolání dovolatelek shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, řešilo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a ani otázku, která by byly řešena v rozporu s hmotným právem.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b dost. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného vzhledem k taxativní úpravě občanského soudního řádu ohledně předpokladů přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím dovolacího soudu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému městu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu