ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.94.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 94/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Dipl. Ing. J. C. – M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 11. 2006, sp. zn. 26 Co 329/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 60/2005 (žalobce Dipl. Ing. J. C. – M., který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, zastoupenému advokátkou, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 21. 4. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze 17. 1. 2006, č. j. 14 C 60/2005-779. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání movitých věcí vyjmenovaných v příloze rozsudku, která je jeho nedílnou součástí (šlo o 2.906 movitých věcí a také ještě o předměty ze souboru postrojů, nádobí a kovových postříbřených věcí). Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 18. 10. 2006, sp. zn. 26 Co 329/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému Národnímu památkovému ústavu nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
V této právní věci, v níž se žalobce domáhal, aby žalovanému Národnímu památkovému ústavu bylo uloženo vydat mu i movité věci, uvedené v seznamu o 2.906 položkách a také ještě předměty ze souboru postrojů, nádobí a kovových věcí postříbřených, souvisejících se zámkem v D. (čp. 1), byl již vydán i rozsudek dovolacího soudu z 24. 2. 2005 (28 Cdo 1535/2004 Nejvyššího soudu), jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, č. j. 14 C 276/99-547. V odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu bylo i uvedeno, že v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího bude třeba postupovat podle ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu s cílem dosáhnout upřesnění a doplnění žalobního návrhu žalobce v tom smyslu, zda se domáhá podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. žalobou vůči žalovanému vydání movitých věcí (uvedených v příloze jeho žaloby), které přešly na stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) některým ze způsobů uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. „Bude-li takto v řízení postaveno na jisto, že tu jde o žalobní návrh na vydání movitých věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., přikročí soud k úplnému a všestrannému objasnění toho, že tu jde o žalobní návrh na vydání movitých věcí a zda tu jsou nebo nejsou dány zákonem stanovené a vymezené předpoklady k vydání rozhodnutí o vydání věcí (žalobcem uvedených), a to podle citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích“.
V dalším průběhu řízení vydal soud prvního stupně usnesení z 2. 6. 2005 (č. j. 14 C 60/2005-763 Okresního soudu v Příbrami), v němž uložil žalobci, aby ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu odstranil vady žaloby s tím, že jinak bude žaloba odmítnuta. Žalobce se posléze v dalším vyjádřil tak, že setrvává na žalobním návrhu (petitu) upřesněném dne 29. 11. 2000 tak, že se domáhá vydání jím v příloze žaloby uváděných movitých věcí. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil pak z celkového smyslu a kontextu uváděného vyjádření žalobce, že „požadavek na vydání věcí tu není podložen restitučním předpisem, ale obecným ustanovením §126 občanského zákoníku“. Odvolací soud pak zaujal právní závěr, že „příslušenství nesleduje osud věci hlavní a že dřívější rozhodnutí o vydání zámku (čp. 1 v D.) nezakládá nárok na vydání i mobiliáře zámku“.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 13. 11. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 4. 12. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud „po projednání podaného dovolání změnil rozsudek odvolacího soudu z 18. 10. 2006 (sp. zn. 26 Co 329/2006 Krajského soudu v Praze) takto: „Žalovaný je povinen v souladu s §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vydat žalobci soubor movitých věcí specifikovaných v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 17. 1. 2006, č. j. 14 C 60/2005-779)“. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel je toho názoru, že soudy obou stupňů nevycházely ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu z 24. 2. 2005 (28 Cdo 1535/2004 Nejvyššího soudu) a právní závěry z tohoto rozhodnutí nerespektovaly. Naopak odvolací soud poukazuje na své předchozí usnesení z 29. 9. 2000, které ovšem pro další řízení již nemělo ve srovnání s rozsudkem dovolacího soudu pro další průběh řízení stejný význam.
Dovolatel především vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že v něm nebylo přihlíženo k doplnění žaloby žalobcem z 18. 7. 2005, v němž výslovně uvedl, že „prohlašuje a trvá na žalobním návrhu na vydání věcí ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Dovolatel poukazoval na to, že v původní žalobě z 19. 4. 1999 se vyjádřil k otázce vztahu vymáhaného mobiliáře a vymáhané budovy zámku v D.; neoznačoval tento vztah jako příslušenství věci hlavní, nýbrž tak, že tu jde „jednoznačně o soubor věcí, které byly samostatně předmětem konfiskace“. Dovolatel ještě dodával, že tu „příslušenství jako takové nenáleželo Národnímu památkovému ústavu vůbec, nýbrž Literárnímu ústavu, od kterého je úspěšný restituent odkoupil za částku cca jednoho milionu“. Předmět žaloby, tj. soubor movitých věcí, nebyl v daném případě samostatně konfiskován; podle názoru žalobce se „jeho převod do vlastnictví státu uskutečnil formou okupace Státní kulturní komisí v roce 1950 a právně v roce 1990 neexistoval“. Restituční nárok restituenta byl v tomto případě uplatněn v roce 1991 podle zákona č. 87/1991 Sb. samostatně, a to formou odpovídající znění konfiskační vyhlášky, která odnímala veškerý majetek V. C. – M. jako celek.
Žalovaný Národní památkový ústav ve svém vyjádření (učiněném jeho pracovištěm střední Čechy se sídlem v P.) k dovolání dovolatele navrhoval zamítnutí tohoto dovolání dovolatele, domáhajícího se „změny rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 11. 2006, sp. zn. 26 Co 329/2006, tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci soubor movitých věcí, specifikovaný v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 17. 1. 2006, č. j. 14 C 60/2005-799“, takže jde o dovolání nedůvodné.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolacím soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 60/2005 Okresního soudu v Příbrami), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 10. 2006 (sp. zn. 26 Co 329/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V projednávané právní věci došlo už i k vydání rozsudku dovolacího soudu z 24. 2. 2005 (28 Cdo 1535/2004 Nejvyššího soudu), jehož závěry byl odvolací soud ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu vázán v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu. Podle názoru dovolacího soudu nelze mít za to, že by soudy obou stupňů se v dalším průběhu řízení výrazně odchýlily od právních závěrů, které zaujal dovolací soud ve svém uvedeném rozsudku z 24. 2. 2005. Soudy obou stupňů dosáhly v dalším řízení „upřesnění a doplnění žalobního návrhu žalobce“, jak to bylo v rozsudku dovolacího soudu vyžadováno. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nebylo v řízení před soudy obou stupňů přesvědčivě doloženo, že v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 14 C 60/205 a dříve 14 C 276/99 Okresního soudu v Příbrami) jde o nový žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému ústavu vydat žalobci soubor movitých věcí, přičemž by u tohoto nového restitučního návrhu byly splněny zákonem stanovené a vymezené předpoklady, jak jsou uvedeny zejména v ustanoveních §5 odst. 2 a 5 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů bylo také správně posouzeno, že tu nešlo o „pokračování předchozího restitučního řízení“, které bylo dříve vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 94/92, týkající se vydání zámku (čp. 1) v D., a že také tu nešlo o ochranu práva žalobce podle ustanovení §126 občanského zákoníku, tedy podle obecného předpisu, když žalobce jím tvrzený nárok uplatnil (jak to sám v odvolacím řízení i ve svém dovolání zdůrazňoval) podle předpisu restituční povahy, ovšem bez doložení opodstatněnosti takového nároku a tedy bezúspěšně.
V otázce vztahu žaloby a ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů a žaloby uplatňující nárok podle restitučních předpisů, zejména nároky, jež se týkají konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. (sám dovolatel ve svém dovolání připomíná, na straně 3 tohoto dovolání, že i jeho nárok na vydání souboru movitých věcí souvisí s provedením konfiskace /konfiskační vyhláškou/ ohledně zámku v D. podle dekretu č. 12/1945 Sb.), lze ostatně poukázat na právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů), v němž kromě hlavního výkladového závěru byl v odůvodnění stanoviska z 1. 11. 2005 také uvedeno: „Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno“ (zejména v předpisech restituční povahy).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 10. 2006 (sp. zn. 26 Co 329/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (když v této právní věci již i rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno), a to i s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány. A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud svým rozsudkem z 18. 10. 2006 neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího taxativně případy přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu z důvodu nepřípustnosti dovolání k odmítnutí dovolání dovolatele (v němž nadto v rozporu s právní úpravou rozhodování dovolacího soudu, obsaženou v §243b občanského soudního řádu bylo navrhováno, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu“ a sám uložil svým rozhodnutím povinnost podle žalobního návrhu žalobce).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému ústavu v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu