ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.966.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 966/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Ch., inženýrsko-dodavatelská organizace B., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2006, sp. zn. 44 Co 186/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 83/92 (žalobkyně E. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ch., inženýrsko-dodavatelské organizaci, s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 21. 2. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 19. 1. 2006, č. j. 17 C 83/92-644. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Ch., státnímu podniku,uloženo uzavřít se žalobkyní E. Š. dohodu o vydání domu čp. 1104/17 a pozemku parc. č. 3240 (o výměře 661 m2) v katastrálním území Č. P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1839 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B. Žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 24.450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státnímu podniku bylo rovněž uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 99.312,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2006, sp. zn. 44 Co 186/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení částkou 6.675, Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem svědka prof. F. K. a provedením důkazu listinou (přípisem zástupce žalobkyně JUDr. K. Městskému soudu v Brně z 18. 2. 2000) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Odvolací soud měl (shodně se soudem prvního stupně) za to, že žalobkyně splňuje zákonné předpoklady oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb; je původní vlastnicí nemovitostí uvedených v její žalobě a je státní občanskou ČR; její nemovitosti přešly na stát na základě darovací smlouvy z 19. 1. 1983 (srov. §6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.) a také řádně a včas vyzvala žalovaného k vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, držel ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným podnikem zůstalo sporné, zda žalobkyně darovala nemovitosti státu v tísni (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.) a zda darovaná stavební nemovitost (dům čp. 1104 v katastrálním území Č. P.) ztratila po jejím nabytí státem v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Odvolací soud byl na základě v řízení provedeného dokazování toho názoru, že žalobkyně prokázala existenci tísně na její straně při uzavírání darovací smlouvy z 19. 1. 1983 vůči státu. Poukazoval odvolací soud v této souvislosti na to, že žalobkyně poté, co začátkem roku 1982 zjistila, že v horních patrech uvedeného domu se objevují trhliny, začala se zajímat o opravu této nemovitosti a žádala bytový odbor tehdejšího obvodního národního výboru o vystěhování nájemníků bydlících v horních poschodích nemovitosti, aby tak mohla být provedena rekonstrukce nemovitosti, ale tato žádost byla odmítnuta. Když byla žalobkyně seznámena s posudkem znalce Ing. K. o havarijním stavu domové nemovitosti a o nutnosti celkové rekonstrukce domu, žádala opětovně o vystěhování nájemníků z nemovitosti, ale i tato žádost byla odmítnuta. Odvolací soud dovozoval, že za této situace mohla žalobkyně podlehnout psychickému nátlaku a přikročila posléze k nabídce daru státu dne 6. 11. 1982; žalobkyně počátkem roku 1983 nemohla zajistit bytovou náhradu pro nájemníky z domu (k tomu byl povolán tehdejší obvodní národní výbor ve smyslu dříve platného ustanovení §39 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Odvolací soud měl proto za to, že tyto skutečnosti naplňují v daném případě na straně žalobkyně stav tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o otázku, zda dům čp. 1104 v katastrálním území Č. P. ztratil po nabytí státem v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter (e smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku, vypracovaného Ústavem soudního inženýrství v B., který danou problematiku řešil komplexně a v doplnění se zabýval námitkami, vznesenými ze strany žalovaného. Podle závěrů uvedeného posudku ani jeden z prvků dlouhodobé životnosti stavby (tj. základy, zdivo, stropy, schody, krov) nebyl u uvedené domové nemovitosti obměněn či změněn ve více než ½ objemu svých konstrukcí; nešlo tu také o použití nového prvku dlouhodobé životnosti – užití tzv. předpinacích jednotek, které jen prodlužují životnost ostatních (narušených) prvků stavby, ale toto užití nemá povahu prvku dlouhodobé životnosti. Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že podmínky pro nevydání nemovitosti ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nejsou v tomto případě dány.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu potvrdil jako věcně správný (včetně výroků o nákladech řízení) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 12. 12. 2006 advokátu, který žalovaný státní podnik (v likvidaci) zastupoval, a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno na poště dne 20. 12. 2006 k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho odvolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že se v něm odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval „otázkou absence věcné působnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“ v daném případě, když totiž podle názoru dovolatele se uváděný zákon na tento případ nevztahuje, protože tu nejsou splněny podmínky k tomu, aby uvedený zákon mohl být uplatněn. Žalobkyni tu nevznikla uzavřením darovací smlouvy žádná majetková křivda; darovaná domová nemovitost byla v havarijním stavu a organizace, která pak nemovitost spravovala, ji opravovala z vlastních prostředků, když původní vlastnice nemohla takové nákladné opravy z finančního hlediska zajistit. V žádném případě tu nešlo o občanskoprávní úkon (darování), které by bylo učiněno v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů. Havarijní stav domu byl způsoben výlučně působením fyzikálního vlivu na nemovitost (pohybem podloží pod domem a kolísáním hladiny podzemní vody); bylo nutno v tomto případě v poměrně krátké lhůtě 5 až 6 týdnů (kvůli hrozbě zřícení celé stavby) vynaložit značné finanční prostředky, které původní vlastnice neměla. Dovolatel je tedy toho názoru, že „aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ je protiprávní, neboť celá záležitost nespadá pod předmět úpravy uvedeného zákona“.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného podniku poukazovala na výsledky zjištění v průběhu řízení před soudy obou stupňů a měla za to, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo v daném případě možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 82/92 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by dovolací soud svým rozsudkem z 20. 11. 2006 (sp. zn. 44 Co 186/2006 Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §8 odst. 1 téhož zákona.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990; srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) přešla na stát smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou v tísni.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají oprávněné osobě stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
O zásadní přestavbě staveb ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (srov. str. 121 /255/ stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem); je třeba mít zejména ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální a někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila“.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů) byl v odůvodnění stanoviska zaujat i právní názor, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v občanském soudním řízení projevil již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování a měl-li tento nesprávný postup zejména za následek odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem (např. při chybném předvolávání účastníka řízení k jednání před soudem). Takový postup v daném případě z obsahu soudního spisu nevyplýval.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází při nesprávném posouzení věci ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo naopak nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být samy o sobě neúplnosti skutkového zjištění, ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Vzhledem k těmto citovaným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. (jejich obsahu, slovnímu znění a účelu) a k uváděným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů i ze stanoviska Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 11. 2006 (sp. zn. 44 Co 186/2006 Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou otázku právní v rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani svým rozsudkem z 20. 11. 2006 právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících taxativně případy přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze této dlouhodobě projednávané právní věci, jakož i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího ve stručnosti převážně to, co již bylo ze strany žalobkyně vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu