ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.1314.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1314/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně F. T. B. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. Š., zastoupenému advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ú. n. L. pod sp. zn. 23 Cm 26/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 26. září 2006, č.j. 6 Cmo 54/2006-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. října 2005, č.j. 23 Cm 26/2000-80, jímž Krajský soud v Ú. n. L. zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 19. dubna 2000, č.j. 23 Sm 25/2005-11, kterým byl, mimo jiné, žalovaný zavázán k úhradě směnečného peníze ve výši 5,000.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud - odkazuje na „zjištění a závěry soudu prvního stupně“, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000 (dále jen „nález“) - uzavřel, že „za situace, kdy bylo prokázáno, že starosta avaloval předmětnou směnku, aniž tomuto úkonu předcházelo rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady, je tento právní úkon absolutně neplatným“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc nesprávné právní posouzení věci soudy nižších stupňů.
Dovolatelka zpochybňuje závěry odvolacího soudu, podle nichž členové zastupitelstva nebyli seznámeni „s převzetím rukojemství“, a nemohli tak požádat o projednání „této věci“ obecním zastupitelstvem. S poukazem na ustanovení §36a odst. 1 písm. d) a §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, dále zdůrazňuje, že soudy v řízení neprovedly dokazování zápisy ze zasedání obecní (městské) rady a z tohoto pohledu, tj. z hlediska existence rozhodnutí obecní rady o převzetí směnečného rukojemství, se věcí nezabývaly. Konečně dovolatelka namítá, že „vzhledem ke koncentraci řízení“ nebylo možno „ke skutečnosti, zda převzetí směnečného rukojemství bylo či nebylo projednáno obecní radou“, přihlížet.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo - výklad procesní normy) nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, podle nichž soudy neprovedly důkaz „zápisy ze zasedání obecní rady“ a nesprávně se zabývaly (ne)existencí rozhodnutí obecní rady o převzetí směnečného rukojemství, a jimiž dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně absence rozhodnutí obecní rady o převzetí směnečného rukojemství. Uvedenými výhradami totiž dovolatelka uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Přitom právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (k tomu srov. např. výše zmíněný nález, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005 a ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 626/2006).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému náklady řízení. Náklady řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí, včetně 19% daně z přidané hodnoty 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. listopadu 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu