ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.1350.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1350/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně N. – V.s t. p., s. r. o. v likvidaci, zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému JUDr. A. H., advokátkou, o zaplacení částky 663.326,99 Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 169/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č.j. 5 Cmo 468/2005-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 28. dubna 2005, č.j. 49 Cm 169/2003-44, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. února 2003, č.j. 61 Sm 7/2003-8 a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 4.470,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I §1, §7 a §32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - uzavřel, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto shora uvedeným směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), „obstojí“ z hlediska všech žalovaným zpochybněných obsahových náležitostí, tj. jak co do směnečné sumy, tak označení směnečníka. Současně zdůraznil, že „rukojemská doložka byla ve směnce vyznačena již od počátku a podpis žalovaného, který on sám uznává za pravý, byl k této doložce připojen“. Jelikož ve vztahu k avalistům ze shora uvedených ustanovení „plyne, že materiální vady podpisu, mezi něž patří i vada spočívající v padělání, nemají vliv na povinnosti ostatních dlužníků ze směnky“ a „příjemce je podepsán nejméně formálně správně, nemůže se tedy ani rukojmí případných materiálních vad podpisu příjemce směnky dovolávat“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a o. s. ř., namítaje, že soudy nižších stupňů nezjistily řádně skutkový stav a zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily. Přitom akcentuje, že soudy nezkoumaly, zda „pravý podpis žalovaného se vztahuje k akceptantovi nebo avalovi“ a odmítly provést důkaz písmoznaleckým posudkem. Konečně popisuje podobu sporné směnky a polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se: a/ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrada akcentující neprovedení dovolatelem navrženého důkazu a b/ nesprávného hodnocení důkazů a z toho plynoucího nesprávně zjištěného skutkového stavu. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledal ani rozporným s hmotným právem (čl. I §1, §7 a §32 odst. 2 směnečného zákona), dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř., odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu