ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.2029.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2029/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci návrhu JUDr. M. K., na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady úpadkyně S. – o. c. a. s., vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 104/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2002, č. j. 14 Cmo 140/2002 - 73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského osudu v Plzni ze dne 9. ledna 2002, č. j. 48 Cm 104/2001 - 32, kterým tento soud zamítl žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí mimořádné valné hromady žalované ze dne 1. března 2001 (výrok I.) a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že podle ustanovení §183 odst. 1 a §131 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) se může (také) člen představenstva domáhat, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, nebyla-li řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, nejdéle však do jednoho roku od konání valné hromady, zaniká.
Odvolací soud dále uzavřel, že z výzvy adresované žalobkyni dne 1. března 2001 (založeného na č. l. 18 spisu) a dopisu žalobkyně ze dne 4. března 2001 (založeného na č. l. 20 – 22 spisu) vyplývá, že zápis ze sporné valné hromady žalobkyně obdržela ještě v den jejího konání. O konání valné hromady se tedy dozvěděla 1. března 2001 a tříměsíční prekluzivní lhůta podle §131 odst. 1 obch. zák. uplynula v pátek 1. června 2001. Téhož dne právo na vyslovení neplatnosti usnesení sporné valné hromady v důsledku prekluze zaniklo. Žalobou, která došla soudu 4. června 2001, tak bylo uplatněno již neexistující právo.
Odvolací soud rovněž uvedl, že na tomto závěru nemohlo nic změnit ani tvrzení žalobkyně, které se poprvé objevuje v jejím podání poslaném odvolacímu soudu faxem v den jednání – 25. září 2002, že žalobu podala 1. června 2001 vedle doporučeného dopisu i faxem. Toto tvrzení neprokázala. Potvrzení pošty o podání faxu dne 1. června 2001 se podle odvolacího soudu váže k jiné doporučené zásilce (R 035858), nikoli k žalobě podané pod R 035857, jak plyne z obálky založené na č. l. 3 spisu. Z uvedených důvodů odvolací soud podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti, odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. a co do dovolacího důvodu namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů „spočívají na nesprávném právním posouzení ve vztahu ke skutkovému stavu věci“. Dovolatelka argumentuje tím, že tvrzení soudů obou stupňů, že došlo k prekluzi tvrzeného práva, není pravdivé a opodstatněné; trvá na tom, že žaloba o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 1. března 2001 byla podána včas – v tříměsíční lhůtě, tedy1. června 2001, když žaloba ze dne 31. května 2001 byla společně se žalobou na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady C. O. s. r. o. zaslána faxem z pošty v S. a Krajského soudu v Plzni došly obě žaloby faxovým podáním dne 1. června 2001 v 15.17 – 15.20 hodin, a týž den byly doporučenými dopisy pod R 035857 a R 035858 odeslány z pošty v S. Krajskému soudu v Plzni, kam přišly dne 4. června 2001. Poukazuje na skutečnost, že šetřením bylo zjištěno, že obě faxová podání byla založena ve spise druhém – sp. zn. 105/2001 a bylo tedy chybou soudu, že dvě faxová podání zcela rozdílná – dvě žaloby – byla založena pouze do jednoho spisu. Dovolatelka má za to, že hmotněprávní lhůta tak byla dodržena, její právo na vyslovení neplatnosti usnesení sporné valné hromady konané dne 1. března 2001 prekluzí nezaniklo a bylo uplatněno včas.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 27. listopadu 2006, doručeným soudu prvního stupně dne 6. prosince 2006, vzala dovolatelka dovolání „v části napadající výrok týkající se přiznání náhrady škody a zadostiučinění“ zpět.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku usnesení soudu prvního stupně a výroku usnesení soudu odvolacího, je usnesení odvolacího soudu ve věci samé usnesením potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně je prvým rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Dovolacími námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o opožděnosti žaloby, ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž napadá skutková zjištění, z nichž soud při formulaci tohoto závěru vyšel. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že již soud prvního stupně žalobu zamítl pro její opožděnost, čemuž dovolatelka v odvolání neodporovala. Teprve až v podání zaslaném odvolacímu soudu faxem v den jednání – tedy 25. září 2002, uvádí, že návrh podala vedle doporučeného dopisu dne 1. června 2001 i faxem, což však neprokázala a až v dovolání tvrdí, že její faxové podání bylo založeno ve spise sp. zn 105/2001 (správně 42 Cm 105/2001). Ke skutkovému tvrzení uplatněnému nově až v dovolacím řízení přitom Nejvyšší soud přihlédnout nesmí (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Závěr o nepřípustnosti dovolání by nedoznal změny ani kdyby dovolatelkou uplatněné procesní pochybení soudu při žurnalizaci faxového podání bylo poměřováno úpravou zmatečnostních vad řízení (srov. zejména §229 odst. 3 o. s. ř.). Ty totiž nejsou způsobilým dovolacím důvodem a k jejich prověřování slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným [a tudíž přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dovolání žalobkyně, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.]. K částečnému zpětvzetí dovolání dovolací soud nepřihlédl, když dovolatelka ani po výzvě soudu prvního stupně ze dne 19. ledna 2007, č. j. 48 Cm 104/2001 – 215, doručené jí dne 24. ledna 2007, neupřesnila, jakou část vzala zpět a na jaké části dovolání nadále trvá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu