ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.2737.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2737/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) V. Z., a 2) V. Z., oběma zastoupeným advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v O. pod sp. zn. 23 Cm 101/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 23. února 2006, č.j. 4 Cmo 286/2004-85, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 23. února 2006, č.j. 4 Cmo 286/2004-85, potvrdil rozsudek ze dne 21. května 2004, č.j. 23 Cm 101/2003-49, jímž Krajský soud v O. ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. července 2003, č.j. 23 Sm 261/2003-10.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že „v poučení směnečného platebního rozkazu nebylo uvedeno, že mají možnost si v této lhůtě požádat o přidělení právního zástupce soudem“, pročež v třídenní lhůtě nepodali veškeré námitky, které by, v případě přidělení právního zástupce, podali, a jimiž by se soud musel zabývat a v této souvislosti „připustit návrhy na doplnění dokazování“.
Dále polemizují se závěry odvolacího soudu, podle kterých: 1) neprokázali „předložení směnky k proplacení“, 2) směnka mohla být vyplněna kdykoli po 28. červnu 2001 a 3) směnka nebyla „novými majiteli“ nabyta ve zlém úmyslu. Konečně dovolatelé odkazují na ujednání obsažené v dohodě o vyplňovacím právu, podle kterého „není možno jakkoli obchodovat, převádět nevyplněnou blankosměnku“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud „pro porušení práva na spravedlivý a rovný proces a z důvodu nesprávného právního posouzení věci“ rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Dovolání nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelů není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Totéž platí o tzv. zmatečnostních vadách, k nimž sice u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, jejichž existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř založit nemůže (viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Po právní stránce zásadně významným pak rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani závěry ohledně neunesení důkazního břemene, (ne)předložení směnky a zákazu převodu blankosměnky. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na závěry formulované v rozhodnutích ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 62, ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006, ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2007, pod číslem 151, ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 146 a ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, s nimiž je dovoláními napadené rozhodnutí v souladu.
Jelikož dovolání žalovaných nejsou přípustná ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu