ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.2759.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2759/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. T. H., CSc., advokátem, proti žalovanému Ing. K. H., jako správci konkursní podstaty úpadkyně L. P., s. r. o., zastoupenému JUDr. A. J., advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 269/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007, č. j. 23 Co 537/2006 - 85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného JUDr. A. J.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 3 C 269/2005-60, zamítl Okresní soud Praha východ žalobu, kterou se žalobce (J. K.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně L. P., s. r. o.) určení, že je vlastníkem označených nemovitostí (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Žalobce (jako prodávající) uzavřel s pozdější úpadkyní (jako kupující) dne 2. června 2003 kupní smlouvu (dále též jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, za dohodnutou kupní cenu ve výši 30 miliónů Kč. Kupní cena měla být uhrazena do 31. srpna 2003, nejpozději však (ve splátkách) do 31. prosince 2003. Vlastnické právo mělo přejít na kupující vkladem do katastru nemovitostí.
2/ Pozdější úpadkyně dohodnutou kupní cenu nezaplatila.
3/ Usnesením ze dne 20. dubna 2005 prohlásil Krajský soud v Praze konkurs na majetek úpadkyně.
4/ Žalovaný nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadkyně
5/ Dopisem datovaným 20. června 2005 a adresovaným úpadkyni (zaslaným dále na vědomí společníkům úpadkyně, Krajskému soudu v Praze a správci konkursní podstaty úpadkyně) odstoupil žalobce od kupní smlouvy.
Důvod k zamítnutí žaloby pak shledal v tom, že adresátem odstoupení nebyl správce konkursní podstaty úpadkyně, na kterého v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), přešlo prohlášením konkursu právo nakládat s majetkem konkursní podstaty, a dále (bez ohledu na adresáta odstoupení) v tom, že poté, co žalobce ze smlouvy plnil zcela, nebyly splněny podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy podle ustanovení §14 odst. 3 ZKV.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 26. ledna 2007 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně jak v závěru týkajícím se adresáta odstoupení, tak v závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro aplikaci §14 odst. 3 ZKV. Dodal, že zákon o konkursu a vyrovnání je normou, jejímž prvotním cílem a smyslem je ochrana těch úpadcových věřitelů, kteří své pohledávky řádně přihlásili do konkursu. Tato ochrana spočívá především v tom, aby tyto pohledávky byly uspokojeny v maximální možné míře, čehož lze dosáhnout pouze snahou o co největší ochranu zbývajícího úpadcova majetku (konkursní podstaty). Ustanovení §14 odst. 3 (nyní odst. 4) ZKV je proto koncipováno tak, aby především umožňovalo správci konkursní podstaty vyvázat úpadce ze smluv, které dosud nebyly naplněny, takže na jejich základě by teprve musel správce konkursní podstaty plnit a snižovat tak objem majetku v konkursní podstatě.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel podrobuje kritice závěr soudů nižších stupňů, že odstoupení od kupní smlouvy, jež uskutečnil poté, co se dozvěděl o prohlášení konkursu, je právně neúčinné, neboť je adresoval jednatelce úpadkyně (a nikoli správci konkursní podstaty úpadkyně), poukazuje na to, že odstoupení zároveň oznámil správci konkursní podstaty: dovozuje, že jelikož v oznámení, s nímž měl správce konkursní podstaty možnost se seznámit, projevil vůli od smlouvy odstoupit, má tento právní úkon účinky odstoupení od smlouvy.
Nesouhlasí rovněž se závěrem soudů o neúčinnosti odstoupení proto, že nejsou splněny podmínky uvedené v §14 odst. 3 (nyní odst. 4) ZKV. Usuzuje, že není-li smlouva splněna zcela oběma stranami, je třeba ji mít smlouvu za splněnou pouze částečně, byť jednou ze stran by byla splněna zcela; podmínky pro aplikaci ustanovení §14 odst. 3 ZKV jsou proto dány. Výklad podaný soudy odporuje dle dovolatele právní teorii, dle které je závazkový vztah vzniklý na základě kupní smlouvy vztahem synallagmatickým, tedy vztahem, kde je plnění navzájem podmíněné.
Zákon podle dovolatele řeší (v §14 odst. 4 ZKV) dva případy, ve kterých je možné od smlouvy odstoupit, tedy, když není smlouva splněna ani úpadcem ani druhým účastníkem, nebo byla splněna jen částečně. Částečné splnění závazku (smlouvy) lze podle dovolatele chápat buď tak, že: 1/ jedna ze stran již plnila část toho, co plnit měla a druhá strana neplnila vůbec nebo plnila pouze část toho, co jí bylo uloženo plnit, anebo tak, že: 2/ jedna ze stran splnila vše, co měla plnit a druhá strana neplnila vůbec nebo jen část toho, co měla splnit.
Dovolatel pokládá za správný druhý výklad, s tím, že zákon hovoří o smlouvě jako celku a není možné, aby uvedené ustanovení nebylo naplněno v případě, kdy zcela byla splněna jen jedna část celé smlouvy - tím, že jako prodávající splnil kupujícímu, který od něj plnění přijal a měl plnit svou část závazku (zaplatit kupní cenu). Po výklad ustanovení §14 ZKV v tom duchu, že i když jedna ze stran splnila zcela, jde o plnění částečné, hovoří podle dovolatele i samotná konstrukce věty (potud dovolatel klade otázku, proč by zákonodárce v jedné větě upravoval situaci, kdy smlouva byla splněna částečně proč zcela jednoduše nestanovil, že odstoupit od smlouvy je možné, pokud nebyla splněna vůbec anebo byla splněna jen částečně). Pro použití teleologického výkladu je podle dovolatel důležité položit si otázku, proč existuje určité ustanovení zákona a jaký je jeho účel. Připouští, že lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že účelem zkoumaného ustanovení je vyvázat úpadce ze smluv, které dosud nebyly naplněny a na jejichž základě by správce konkursní podstaty teprve musel plnit a snižovat tak objem majetku v konkursní podstatě, tento výklad je však podle jeho názoru nutno doplnit o možnost druhé smluvní strany vyvázat se ze smluv, ze kterých jí má být úpadcem teprve plněno, je-li nepochybné že dlužník (úpadce) toho již nebude schopen.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje především dovolání odmítnout, s tím, že otázky plynoucí z dosavadního řízení již byly judikaturou vyřešeny (výklad projevu vůle potažmo výklad ustanovení §14 odst. 3 /nyní odst. 4/ ZKV). Úvahy o synallagmatické povaze kupní smlouvy má žalované za bezpředmětné; dovolateli též vytýká, že pojem „část závazku“ vykládá jednou jako část závazku jednoho subjektu a podruhé jako celý závazek jednoho subjektu ze synallagmatické smlouvy.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší soud neshledal, jelikož otázku předkládanou mu k řešení dovolatelem, na které napadené rozhodnutí samostatně spočívá (jejíž řešení je samostatným důvodem zamítnutí žaloby), totiž otázku výkladu ustanovení §14 odst. 3 (nyní odst. 4) ZKV zodpověděl ve shodě s napadeným rozhodnutím v rozsudcích ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006 a ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, na něž v podrobnostech odkazuje a které jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu.
V označených věcech neměl Nejvyšší soud pochyb o tom, že kupní smlouva je smlouvou synallagmatickou, tedy smlouvou o vzájemném plnění. Vysvětlil dále, že ve skutkové rovině přicházejí obecně v úvahu následující situace: 1/ smlouva nebyla (ani zčásti) splněna žádnou smluvní stranou; 2/ smlouva byla splněna jen částečně oběma smluvními stranami, popř. ji jedna smluvní strana splnila částečně a druhá vůbec; 3/ smlouva byla splněna (zcela) jen jednou smluvní stranou, přičemž druhá strana neplnila vůbec nebo jen zčásti. K tomu dodal, že první dva z výše uvedených případů bez jakýchkoli pochybností požadavku kladenému zkoumaným ustanovením pro odstoupení od smlouvy vyhovují a dotčené ustanovení je v tomto směru jednoznačné a nečiní žádné výkladové obtíže.
U třetího z popsaných případů (o nějž jde i v poměrech dané věci, když podle soudů nižších stupňů žalobce /prodávající/ povinnost pro něj vyplývající z kupní smlouvy splnil zcela /převedl vlastnické právo na úpadkyni/ a úpadkyně /kupující/ nesplnila závazek k úhradě kupní ceny vůbec), pak s přihlédnutím k jazykovému, logickému, teleologickému i historickému výkladu dotčeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud v obou označených rozhodnutích uzavřel, že odstoupení od smlouvy podle ustanovení §14 odst. 3 ZKV (že původně šlo o §14 odst. 2 ZKV a nyní jde o §14 odst. 4 ZKV nemá pro věc význam) je možné jen tehdy, jestliže v době prohlášení konkursu smlouvu
o vzájemném plnění vůbec nebo zčásti nesplnily obě smluvní strany.
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 1170/2006 Nejvyšší soud dále doplnil, že úprava obsažená v §14 odst. 3 ZKV nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu.
Důvod korigovat výše označené závěry neshledal Nejvyšší soud ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§2343a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Podle §5 písm. b/, ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny za dovolací řízení o žalobě o určení vlastnictví nemovitostí 10.000,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 5.000,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů pak činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 1.007,- Kč) tak činí částka přiznaná žalovanému k tíži žalobce 6.307,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 12. prosince 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu