ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1073.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1073/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) P. R., zastoupenému Mgr. M. S., advokátkou, a 2) A. A. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 6,601.314,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43/7 Cm 97/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2005, č.j. 4 Cmo 385/2003-188, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se v části, v níž směřuje proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2005, sp. zn. 4 Cmo 385/2003-188, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2005, č.j. 4 Cmo 385/2003-188, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. března 2003, č.j. 43/7 Cm 97/97-152, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 4,230.750,- Kč s 15,5 % úrokem z částky 4,230.000,- Kč od 13. března 1997 do zaplacení, přičemž vůči druhé žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti - pozemku o výměře 24.531 m2, zapsaného na listu vlastnictví pro k.ú. S., obec B., okres B., s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 2,370.564,44 Kč s 15,5 % úrokem z částky 2,170.154,04 Kč od 13. března 1997 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti uplatněného nároku vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 26. listopadu 1992 byla mezi Č. s. a. s. (dále jen „banka“) a prvním žalovaným uzavřena smlouvou o úvěru č. 147/1992 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které banka poskytla prvnímu žalovanému úvěr ve výši 4,950.000,- Kč, který byl zcela vyčerpán;
2) dne 25. listopadu 1992 byla mezi bankou a druhou žalovanou (V., s. r. o. která v průběhu dovolacího řízení změnila obchodní firmu na A. A. s. r. o.) uzavřena zástavní smlouva č. 147/1992 k zajištění pohledávky banky za prvním žalovaným vzniklé na základě smlouvy o úvěru, a to do celkové výše 9,850.000,- Kč včetně příslušenství.
3) na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru první žalovaný zaplatil 1,587.832,60 Kč, z čehož „připadlo“ 720.000,- Kč na jistinu a 867.132,60 Kč na úroky a poplatky;
4) v průběhu řízení banka smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. listopadu 1999 postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, K. b. P., s. p. ú. Ta byla následně zrušena bez likvidace k 1. září 2001, s tím, že jejím právním nástupcem se stala žalobkyně, o jejímž vstupu do řízení soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 19. března 2002, č.j. 43/7 Cm 97/97-68.
Odkazuje na ustanovení §497 a §502 obchodního zákoníku a na ustanovení §151b občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. srpna 1998), jakož i na skutková zjištění učiněná z dokladů banky ve vztahu k výši příslušenství, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 4,230.750,- Kč, sestávající z jistiny nesplaceného úvěru 4,230.000,- Kč a 750,- Kč za upomínky, přičemž v tomto rozsahu včetně 15,5 % úroku z jistiny nesplaceného úvěru za dobu od 13. března 1997 do zaplacení žalobě vyhověl, s tím, že ve vztahu ke druhé žalované je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti.
V rozsahu částky 2,370.564,44 Kč s 15,5 % úrokem z částky 2,170.154,04 Kč od 13. března 1997 do zaplacení soud prvního stupně žalobu zamítl, uzavíraje, že u obou těchto částek představujících jednak „dlužné úroky ke dne výpovědi smlouvy o úvěru“ (2,165.411,04 Kč) a kapitalizované úroky za dobu od 2. ledna 1997 do 13. března 1997 (201.160,40 Kč), jednak další poplatky (3.993,- Kč) žalobkyně neprokázala jejich „oprávněnost“. Potud ve vztahu k požadovaným úrokům akcentoval, že z předložených listin nevyplývá, z jakých částek a za jaké období žalobkyně úroky vypočetla, nehledě na to, že „docházelo k úročení úroků“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 2,165.411,- Kč s 15,5% úrokem od 13. března 1997 do zaplacení a částky 201.160,40 Kč, tento změnil tak, že žalobě i potud vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, ačkoli jako správná převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, zdůraznil, že nesdílí jeho názor o (ne)prokázání oprávněnosti žaloby ohledně požadovaných úroků v částce 201.160,40 Kč a 2,165.411,04 Kč z důvodu, že žalobkyně nebyla oprávněna připisovat dlužné úroky k jistině. V této souvislosti poukázal na smlouvu o úvěru, v níž si smluvní strany mimo jiné sjednaly, že k úhradě splátky nebo úroku z prodlení banka dohodla s prvním žalovaným, že mu na účtu poskytne krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu banky a se lhůtou splatnosti jeden měsíc. Přitom z důkazů provedených soudem prvního stupně - pokračoval odvolací soud - plyne, že prvnímu žalovanému „na tento účet byly převedeny dlužné splátky úvěru v celkové výši 4,230.000,- Kč a ke dni 2. ledna 1997 byly na tento účet převedeny dlužné úroky z účtu ve výši 2,165.411,04 Kč a dlužné poplatky 4.743,- Kč, takže zůstatek na tomto účtu činil ke dni 2. ledna 1997 6,400.154,- Kč“. „Takto poskytnutý úvěr“ byla banka oprávněna úročit úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu, přičemž v tomto směru nejde o úročení úroků, nýbrž o dohodnutý úrok z úvěru poskytnutého ke krytí přechodného nedostatku finančních prostředků pro úhradu splátky a úroku z úvěru poskytnutého smlouvou o úvěru ze dne 26. listopadu 1992. „Tento úrok z prodlení se tak stal součástí jistiny úvěru poskytnutého na úvěrovém účtu, a pokud je požadován ze zůstatku na tomto účtu úrok, jedná se o sjednanou sazbu úroku z úvěru požadovanou z takto zvýšené jistiny“. Na jistině tak první žalovaný od 2. ledna 1997 dosud dluží nejen již přisouzenou částku 4,230.750,- Kč, ale též částku 2,370.564,44 Kč.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dovoláním dotčeném změnil a žalobě i v této části vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel zejména připomíná, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru sestávající z částky 4,230.000,- Kč (nesplacená jistina úvěru), 2,165.411,04 Kč (dlužné úroky), 4.743,- Kč (dlužné poplatky) a 201.160,40 Kč (dlužné úroky za dobu od „1. ledna 1997“ - ode dne výpovědi smlouvy úvěru - do 13. března 1997), s tím, že žalobkyně dále požadovala úroky z prodlení ve výši 15,5 % z částky 6,400.154,04 Kč od 13. března 1997 do zaplacení.
Podle jeho názoru v listinách přeložených žalobkyní soudu nejsou řádně vyčísleny „předmětné nároky“, zejména pak sporná částka 2,165.411,04 Kč představující úroky z úvěru. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že úrok je řádně vyčíslen, je-li z výpočtu patrné, z jakých konkrétních částek, při použití jaké úrokové sazby a za jaké konkrétní období je úrok vypočten. Žádné takové vyčíslení úroku nebylo soudu předloženo a není ani obsahem spisu a v této souvislosti není podle dovolatele zřejmé, z jakých skutkových zjištění, respektive z jakých důkazů odvolací soud vycházel, dospěl-li k závěru, že požadovaný úrok je oprávněný a správně vyčíslený.
Posuzoval-li odvolací soud důvodnost uplatněných úroků (v rozsahu částek 2,165.411,04 Kč a 201.160,40 Kč) podle článku IV. smlouvy o úvěru, obsahujícího ujednání o poskytnutí krátkodobého úvěru s úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu banky, předmětné ujednání bylo zrušeno dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě datovaným 14. června 1995, v důsledku čehož nejpozději od uvedeného data nebylo možno tohoto ujednání o krátkodobém úvěru ve vztahu k žalovaným použít. Navíc ani toto ujednání nijak nevysvětluje, jak žalobkyně k „oběma předmětným nárokům“ dospěla, přičemž samo o sobě podkladem pro zdůvodnění výše těchto nároků být nemůže.
Dovolatel dále akcentuje, že kromě úvěru ve výši 4,950.000,- Kč mu bankou nebyl poskytnut žádný jiný úvěr a i v případě, že by podle zmíněného ujednání byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky, nešlo by o „úvěr“ nýbrž o plnění z inominátního kontraktu, z něhož by ale nárok na úrok z úvěru nevznikl. Konečně dovolatel upozorňuje, že odvolací soud vzájemně zaměňuje pojmy „úrok“ a „úrok z prodlení“ a ze všech výše uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolací argumenty za irelevantní.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání sepsaném 26. července 2005 se „s tvrzeními obsaženým v dovolání ztotožňuje a k dovolání, resp. dovolacímu návrhu, se připojuje“.
Jelikož první žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v části, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda je dovolání v této části přípustné.
V situaci, kdy žalovaní mají v řízení postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.) a je tak pro ně charakteristické, že každý z nich jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti druhého žádný vliv, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání prvního žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou odmítl.
Dovolání prvního žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a dovolatelem je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. posoudil opodstatněnost dovolací námitky, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízením rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nepochybné, že svůj právní názor založil na zjištěních učiněných z článku IV. smlouvy o úvěru č. 147/1992, podle kterého „k úhradě splátky nebo úroku v prodlení“ banka s klientem sjednává, že „mu poskytne krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu a lhůtou splatnosti jeden měsíc“. Přitom však - jak správně namítá dovolatel - pominul, že dodatkem č. 2 ve smlouvě o úvěru datovaným 14. června 1995, smluvní strany ustanovení článku IV. „dosavadního textu úvěrové smlouvy“ zrušily, s tím, že nová ujednání smlouvy o úvěru již dohodu o poskytnutí takového krátkodobého úvěru neobsahují.
Jestliže odvolací soud k výše uvedené skutečnosti, nepřihlédl, přestože šlo o skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, není pochyb o tom, že výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá tomu, co mělo být postupem podle ustanovení §133 až §135 o. s. ř. zjištěno a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak byl dovolatelem uplatněn právem.
Opodstatněnost pak nelze upřít ani další výhradě, jejímž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ani posouzení důvodnosti pohledávky v rozsahu částek 2,165.411,04 Kč a 201.160,40 Kč jako „pohledávek z krátkodobého úvěru“ nevysvětluje, jak žalobkyně k výši takových pohledávek dospěla. Argumentace odvolacího soudu v tomto směru se totiž pohybuje v kruhu, když na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalobkyně neprokázala výši těchto nároků, dospěl k závěru opačnému, a to pouze proto, že žalobkyně v takových částkách „převedla“ dluh z titulu úroků na účet, na kterém se zavázala poskytnout prvnímu žalovanému krátkodobý úvěr ke krytí přechodného nedostatku finančních prostředků na úhradu splátek jistiny a úroků. Jinými slovy odvolací soud shledal v tomto rozsahu žalobou uplatněný nárok důvodným co do výše pouze proto, že v tomto směru podle jeho názoru již nešlo o příslušenství pohledávky, nýbrž o jistinu, aniž se jakkoli vypořádal s otázkou, jaká je skutečná výše dluhu.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou je postiženo i řízení před odvolacím soudem v této věci.
Jak je zřejmé z obsahu žaloby a dalších procesních úkonů žalobkyně (její právní předchůdkyně) učiněných v řízení před soudem prvního stupně, tato se domáhala vedle jistiny nesplaceného úvěru také zaplacení „dlužných úroků ke dni výpovědi smlouvy o úvěru“ v částce 2,165.411,04 Kč a částky 201.160,40 Kč z titulu úroku za dobu od 2. ledna 1997 do 13. března 1997 (viz závěrečný návrh ze dne 11. března 2003 - č. l. 124-127 a výpis z knih Č. s. a. s. vyhotovený 13. března 1997 list č. 3 a č. 4). Vyhověl-li odvolací soud žalobou uplatněnému nároku v rozsahu výše uvedených částek z titulu úhrady jistiny krátkodobého úvěru ve smyslu článku IV. smlouvy o úvěru, aniž proto měl podklad ve skutkových tvrzeních obsažených v žalobě (a dalších procesních podáních žalobkyně), učinil tak nad rámec vymezeného předmětu řízení (k tomu srov. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněná pod čísly 21/2003 a 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jejichž závěry se uplatní i z hlediska posouzení, zda soud nepřekročil meze předmětu řízení vymezeného tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech týkajících se sporu). Z druhého z označených rozhodnutí též plyne, že uplatnila-li žalobkyně v řízení požadavek na úhradu úroků, nemohl soud, aniž by k tomu měl podklad v návrhu žalobkyně podle ustanovení §95 o. s. ř., přiznat žalobkyni, byť ve stejné částce, jistinu (jiného) úvěru, a to ani s přihlédnutím k zásadě, podle níž nebyl vázán právní kvalifikací uplatněného nároku. Vymezení žalobního požadavku jako úroku totiž není pouhou právní kvalifikací nároku, nýbrž i jednoznačným určením, že jde nikoli o pohledávku (ve smyslu jistiny), nýbrž o její příslušenství (v tomto směru lze hovořit o tzv. pojmenovaném nároku).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu