ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1079.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1079/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1. úpadkyni B. T. A., spol. s r. o., 2. Doc. PhDr. Z. B., CSc., zastoupené advokátkou, 3. MUDr. J. B., zastoupenému advokátkou, 4. JUDr. J. Š., a 5. Č. s., a. s., o zaplacení 40,821.884,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 510/2002, o dovolání druhé a třetího žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č.j. 17 Co 58/2004-222, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 15. dubna 2004, č.j. 17 Co 58/2004-222, jímž Městský soud v Praze rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a druhou a třetím žalovanými o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č.j. 17 Co 58/2004-222, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou a třetím žalovanými zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. října 2003, č.j. 28 C 510/2002-195, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 40,821.884,75 Kč „spolu s úrokem ve výši 18,60 Kč ročně z částky 10,042.062,54 Kč od 31. března 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 10,042.062,65 Kč od 31. května 2002 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 19,068.123,14 Kč od 31. května 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 10.193,- Kč od 31. května 2002 do zaplacení“ (výrok I.). Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou až pátou žalovanými „žalobu zamítl“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 8. dubna 1997 byla mezi „I., a. s.“ (dále jen „banka“) a první žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, podle které první žalovaná čerpala úvěr v rozsahu 29,250.059,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“);
2) dne 8. dubna 1997 byla mezi bankou (jako zástavní věřitelkou) a druhou a třetím žalovanými (jako zástavními dlužníky) uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem specifikovaným v žalobě (dále jen „sporné nemovitosti“), které bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky ke dni 11. dubna 1997;
3) zaplacení žalované částky s příslušenstvím ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným bylo v žalobě omezeno tak, že vůči nim je žalobkyně oprávněna domáhat se plnění jen do výše hodnoty sporných nemovitostí.
Odkazuje na ustanovení §151a a §151f občanského zákoníku ve znění účinném před 1. zářím 1998 (dále jen „obč. zák.“), jakož i na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 726/2000, soud prvního stupně uzavřel, že vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy před 1. zářím 1998, je nezbytné, aby i zástavce, který není účastníkem hlavního závazkového vztahu, byl rozsudkem soudu zavázán stejně jako dlužník, jehož povinnosti jsou zajištěny, avšak s tím, že věřitel může být uspokojen jen z výtěžku prodeje zástavy. Právo zástavního věřitele vzniklé před 1. zářím 1998 - pokračoval soud prvního stupně - tedy může být vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky, s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. V situaci, když se žalobkyně domáhala, aby druhá a třetí žalovaní byli zavázáni stejně jako první žalovaná, přičemž vůči nim je oprávněna domáhat se plnění „jen do výše hodnoty zastavených nemovitostí“, nelze takovému požadavku - nemajícímu oporu v hmotném právu - vyhovět.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a druhou a třetím žalovanými změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především akcentoval, že žalobkyně v odvolání navrhla, aby soud připustil změnu žalobního petitu a v intencích této změny se ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným domáhala zaplacení žalované částky s tím, že vůči nim je oprávněna domáhat se plnění jen z výtěžku prodeje sporných nemovitostí. Jelikož soud není vázán doslovným zněním žalobního požadavku, ale „pouze jeho obsahem a smyslem“ a žalobkyně i v rámci původního petitu zcela jasně a „vykonatelně“ vyjádřila svůj požadavek, že se plnění po druhé a třetím žalovaným domáhá pouze „do výše hodnoty zastavených nemovitostí“, dospěl k závěru, že nešlo o změnu „obsahového smyslu žalobního požadavku“. Proto, aniž rozhodl o změně žaloby podle ustanovení §95 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), shledal žalobu ve znění žalobního petitu opraveného odvolatelkou důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhá a třetí žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíce nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně nesprávně žalobu zamítl pouze z důvodu formulace žalobního petitu, považujíce současně úpravu petitu provedenou žalobkyní až v odvolání za nepřípustnou „změnu žalobního petitu“. Dále nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení, akcentujíce, že jednak svým chováním nezavdali příčinu k podání žaloby, jednak z titulu zástavního práva „nejsou dlužníky“ v rozsahu částky 40,821.884,75 Kč, ze které při určení výše náhrady nákladů řízení odvolací soude vycházel.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a dovolateli, zrušil.
Dovolatelé napadají rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odstavec 2).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenstvím tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenstvím a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. určuje, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Z výše citovaných ustanovení občanského zákoníku, ve spojení s jejich výkladem podaným např. rozhodnutími Nejvyššího soudu uveřejněnými pod čísly 46/1998 a 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je nepochybné, že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, mohlo být v nalézacím řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenstvím), s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Požadavek, aby zástavní dlužníci zaplatili zajištěnou pohledávku s příslušenstvím, s tím, že zástavní věřitel je oprávněn domáhat se plnění jen do výše hodnoty zastavených nemovitostí, právu zástavního věřitele založenému ustanoveními §151a odst. 1 a §151f obč. zák. neodpovídá. Je tomu tak již proto, že rozsah povinnosti zástavních dlužníků k plnění zajištěné pohledávky by v takovém případě nebyl vázán na výtěžek prodeje zástavy, nýbrž na „hodnotu zástavy“, a to navíc bez ohledu na skutečnost, zda by k prodeji zástavy skutečně došlo. Navíc povinnost zástavních dlužníků k plnění nebyla v původní žalobě vázána na prodej zástavy a zástavní věřitelce (žalobkyni) by tak umožňovala dosáhnout uspokojení pohledávky i z jiného majetku zástavních dlužníků než ze zástavy.
Jelikož odvolací soud - přes shora vypočtené důsledky „úpravy“ žaloby (tzv. žalobního petitu) žalobkyní - neposoudil dotčený procesní úkon jako změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. a tudíž o ní ve smyslu tohoto ustanovení ani nerozhodl, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V situaci, kdy změnou žaloby nebyl uplatněn nový nárok (§216 odst. 2 o. s. ř.) a kdy nejde ani o případ, že by připuštění změny žaloby bránilo ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., bude úkolem odvolacího soudu, aby se, poté co podle ustanovení §95 o. s. ř. rozhodne o jejím připuštění, důvodností takto změněné žaloby zabýval. Současně nepřehlédne, že podle druhé a třetího žalovaných byly sporné nemovitosti již „prodány“ v konkursu vedeného na majetek první žalované (viz písemné podání dovolatelů datované 22. září 2006, došlé Nejvyššímu soudu 27. září 2006). Ke skutečnosti, že ke změně žalobního požadavku došlo až v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud přihlédne i při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu