ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1236.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1236/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované E. – l., spol. s r. o, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 3,080.198,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 323/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2005, č.j. 26 Co 20/2005-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. května 2005, č.j. 26 Co 20/2005-190, potvrdil rozsudek ze dne 30. července 2004, č.j. 9 C 323/2002-170, jímž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o zaplacení částky 3,080.198,04 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobou uplatněná pohledávka ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 8. srpna 1996 mezi právní předchůdkyní žalobkyně I. A P. B., a. s. a žalovanou (dále jen „smlouva o úvěru“) je promlčena. Poskytnutý úvěr měl totiž být uhrazen jednorázově do 25. srpna 1998 a žaloba byla podána u soudu až dne 6. září 2002, tj. po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (§387 odst. 1 a 2, §392 odst. 1 a §397 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“).
Na délku promlčecí doby - pokračoval odvolací soud - přitom nemělo vliv, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) v souladu se smlouvou o úvěru dne 22. října 1998 „inkasovala“ z běžného účtu žalované ve prospěch úvěrového účtu částku 6.913,14 Kč, přičemž žalovaná „tuto transakci“ nereklamovala. Odkazuje na ustanovení §407 odst. 2 a 3 obch. zák. odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že jak placení úroků, tak částečné plnění závazku jsou projevy „skutečně vůle“ dlužníka platit úroky nebo plnit částečně závazek, pro něž se dlužník rozhodne sám, dobrovolně a vědomě. V daném případě však „poskytnutá platba“ ve výši 6.913,14 Kč „tyto znaky“ nevykazovala, když bezhotovostní převod byl realizován „výlučně z podnětu“ právní předchůdkyně žalobkyně a bez vědomí žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka akcentuje, že žalovaná částka 3,080.198,04 Kč sestává z neuhrazených úroků, úroků z prodlení a poplatků, když v části představující jistinu a část úroků, úroků z prodlení a poplatků, vzala žalobu zpět poté, co nabyl právní moci směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. srpna 2002, č.j. 39 Sm 453/2002. Přitom zpochybňuje správnost aplikace ustanovení §503 odst. 1 obch. zák., zdůrazňujíc, že ve smlouvě o úvěru byla splatnost úroků určena čtvrtletně vždy ke konci každého kalendářního čtvrtletí od doby poskytnutí úvěru do jeho zaplacení, tj. odchylně od ustanovení §503 odst. 1 obch. zák. a že ve smlouvě o úvěru bylo dohodnuto plnění ve splátkách, kterýmižto skutečnostmi se odvolací soud nezabýval. Konečně polemizuje s právním názorem odvolacího soudu co do následků inkasa částky 6.913,14 Kč na běh promlčecí doby.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se se závěry soudů nižších stupňů co do aplikace ustanovení §503 odst. 1 obch. zák. a promlčení pohledávky žalobkyně ztotožňuje.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve výkladu ustanovení §407 obch. zák. Nejvyšší soud neshledává. To, že ve všech tímto ustanovením vypočtených případech uznání závazku (písemné uznání, placení úroků z dlužné částky a částečné plnění závazku) jde o právní úkon dlužníka, totiž nevzbuzuje žádné pochybnosti, když příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 547/06, odmítl, jakož i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2007, pod číslem 57).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska dovolací argumentace, podle níž vzhledem k ujednání o splatnosti úroků ve smlouvě o úvěru nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §503 odst. 1 obch. zák. Je tomu tak již proto, že jde o posouzení obsahu a výklad konkrétního právního úkonu, jež postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.
Konečně právní závěry odvolacího soudu co do splatnosti úroků a úroků z prodlení neshledává Nejvyšší soud ani rozpornými s hmotným právem - ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obch. zák. co do výkladu ujednání o splatnosti úroku (viz oprávnění banky vyinkasovat veškeré napočítané a nezaplacené úroky, úroky z prodlení, poplatky a úvěrový účet uzavřít v den splatnosti úvěru, ze kterého je nepochybné, že dovolatelkou odkazované ujednání o splatnosti úroků ve vztahuje jen na úroky do splatnosti jistiny) a ustanoveními §391 odst. 1, §392, §397 a §503 odst. 1 obch. zák. co do splatnosti příslušenství (k tomu srov. např. důvody stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněného pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 104).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu