ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1308.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1308/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně E. A. M. A., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) S. l. l. J., státnímu podniku v likvidaci a 2) L. l. J. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 5,242.710,15 Kč, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 23 Cm 27/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, jimiž Vrchní soud v P. rozhodl o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, se v části měnícího výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 5,000.000,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Ve zbývající části, tj. ohledně měnícího výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, ve věci samé o zamítnutí žaloby v rozsahu převyšujícím částku 5,000.000,- Kč, se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 17. června 2004, č.j. 23 Cm 27/96-184, zastavil řízení o zaplacení částky 277.574,01 Kč a úroku z prodlení ve výši 18,5 % z částky 5,242.710,15 Kč od 21. prosince 1999 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7,609.377,- Kč a náhradu nákladů řízení s tím, že plněním žalované nebo plněním dlužníka I. Š., narozeného 11. února 1959, bytem v O., zaniká do výše poskytnutého plnění povinnost druhého z nich, do částky 940.485,- Kč žalobu proti žalované zamítl (výrok II.), zamítl žalobu proti S. l. l. J., státnímu podniku v likvidaci [jenž zanikl výmazem z obchodního rejstříku v průběhu dovolacího řízení ke dni 13. dubna 2006 (výrok III.)] a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a tímto žalovaným (výrok IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně I. a P. b., akciovou společností (dále jen „banka“) a I. Š. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena dne 27. dubna 1992 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 5,000.000,- Kč na „financování stroje a rekonstrukci budovy na výrobu lázeňských oplatek“, přičemž splnění závazku dlužníka z této smlouvy bylo zajištěno ručitelským závazkem S. l. l. J., státního podniku (dále jen „státní podnik“), založeným dohodou o ručení uzavřenou dne 14. dubna 1992 mezi bankou a státním podnikem. Dlužník podmínky smlouvy o úvěru neplnil, banka proto od smlouvy odstoupila přípisem doručeným dlužníkovi 24. ledna 1995. Na majetek dlužníka prohlásil Krajský soud v P. usnesením ze dne 20. prosince 1999, sp. zn. 26 K 19/94, konkurs. Věřitelka přihlásila v konkursu pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 8,827.049,43 Kč, pohledávka byla správcem konkursní podstaty uznána v plné výši a nebyla nikým popřena.V konkursu byla věřitelka uspokojena částkou 22.767,76 Kč. Po zrušení konkursu vzala žalobkyně žalobu proti dlužníkovi zpět, řízení proti němu bylo zastaveno usnesením ze dne 20. ledna 2004. K návrhu žalobkyně byl usnesením z téhož data připuštěn vstup druhé žalované do řízení, neboť převážná část majetku státního podniku byla Fondem národního majetku (dále jen „Fond“) vložena do této společnosti při jejím založení.
Majetek státního podniku byl převeden na Fond dvakrát, nejprve ke dni 1. května 1992 ve výši 373,139.000,- Kč, poté ve výši 4,445.000,- Kč k 1. listopadu 1994. Fondem byl při založení druhé žalované vložen majetek v hodnotě 338,531.000,- Kč, kupní smlouvou ze dne 1. srpna 2003 byl společnosti B. U. s. r. o. prodán majetek státního podniku v hodnotě 39,053.000,- Kč (šlo o lázeňské domy U., B. a B.). Státní podnik se poté stal „zbytkovým“ podnikem s nepatrným majetkem. Dne 19. března 1993 banka provedla inkaso částky 424.000,- Kč na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru z účtu státního podniku, jenž se následně stal účtem žalované.
V dohodě o přistoupení k závazku ze dne 18. června 1993 uzavřené mezi žalovanou a manželkou dlužníka, se manželka dlužníka zavázala uhradit druhé žalované částku 424.000,- Kč a všechny další pohledávky, které druhá žalovaná uhradí z titulu ručitelského závazku. Vycházeje ze shodných prohlášení účastníků, úplného výpisu státního podniku a druhé žalované z obchodního rejstříku soud dovodil, že na druhou žalovanou a společnost B. U. s. r. o. jako nabyvatele privatizovaného majetku státního podniku, byl převeden Fondem majetek v poměru 89 % ku 11 %.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky, neboť mezi bankou a dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru podle §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dlužník závazek ze smlouvy nesplnil a povinnost druhé žalované zaplatit žalovanou částku v rozsahu, v jakém na ni přešel majetek státního podniku - tedy co do 89 % - vyplývá z ručitelského závazku státního podniku vzniklého před privatizací státního podniku. S odkazem na ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, dovodil, že ručení za úvěr poskytnutý k rozvoji infrastruktury v okolí lázní je závazkem souvisejícím s privatizovaným majetkem; na nabyvatele tohoto majetku tak ve stejném rozsahu přešel i ručitelský závazek. Zavázal proto druhou žalovanou zaplatit žalobkyni poměrnou část (89 %) žalované částky a ve zbývající části proti žalované a proti státnímu podniku zcela žalobu zamítl.
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud opakoval důkaz dohodou o ručení ze dne 14. dubna 1992 a s odkazem na ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. dovodil, že ručení je omezeno částkou 5,000.000,- Kč a nad tuto částku není uplatněný nárok po právu. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že právo na zaplacení žalované částky není s ohledem na ustanovení §310 obch. zák. promlčeno, nicméně dovodil, že nárok není po právu, neboť nebylo prokázáno, na který subjekt ručitelský závazek přešel. Akcentoval, že ustanovení §15 zákona č. 91/1992 Sb. (správně zákona č. 92/1991 Sb.) se použije bez dalšího v situaci, kdy dochází k privatizaci majetku převodem na jediného „privatizanta“, protože spolu s majetkem přechází i závazky vážící se k tomuto majetku. V dané věci - pokračoval odvolací soud - však privatizace probíhala po etapách, majetek byl převeden na dva subjekty a existoval i zbytkový státní podnik, který podle zápisů v obchodním rejstříku vyvíjel řadu činností, aniž by ze zápisů bylo možno zjistit rozsah zbylého majetku. Za rozhodné pro posouzení přechodu ručitelského závazku lze proto považovat jen rozhodnutí o privatizaci a není možno vycházet z poměru, v němž majetek přešel na nástupce. Bez významu pro určení, na který subjekt přešel ručitelský závazek, je přistoupení manželky dlužníka k závazku. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně přes poučení soudu prvního a privatizační projekty k důkazu nenavrhla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že nic nebrání tomu, aby ručení bylo poměrně rozděleno mezi subjekty, na něž byl privatizací převeden majetek státního podniku a takové rozdělení ručitelského závazku považuje za logické a nejspravedlivější. Nelze akceptovat, aby na žalovanou přešel jen majetek privatizovaného podniku, aniž by přešla i poměrná část závazku, který se nepochybně k převáděnému majetku vztahuje. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i závazky s tímto majetkem související. Druhá žalovaná navíc v průběhu řízení výslovně souhlasila s výkladem soudu prvního stupně o poměrném přechodu a rozdělení ručitelského závazku, avšak bránila se námitkou promlčení. Odvolací soud přitom na rozdíl od soudu prvního stupně nepostupoval podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. a shodná tvrzení účastníků nevzal za skutková zjištění. Zdůrazňuje, že druhá žalovaná se chovala jako ručitelka, když uzavřela s manželkou dlužníka smlouvu o přistoupení k závazku a po I. Š. a jeho manželce soudně domáhala zaplacení toho, co za ně uhradila. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda dovolání je přípustné proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 5,000.000,- Kč, je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. Odvolací soud dospěl k odlišnému hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně ohledně posouzení, zda byl prokázán přechod ručitelského závazku a na který subjekt. Toto odlišné hodnocení se projevilo v závěru, podle něhož nebylo prokázáno, ke které části privatizovaného majetku se ručitelský závazek váže, popř. zda vůbec došlo k jeho přechodu ze státního podniku na jiný subjekt.
Pokud by k takovému závěru dospěl již soud prvního stupně, musel by podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni poučit, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že ručitelský závazek souvisí s majetkem, který byl při založení žalované vložen Fondem do jejího základního jmění.
Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je založena na objektivním principu. Poskytnutí potřebného poučení tak není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení nebo měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle §118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu §212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle §118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49).
Odvolací soud, ačkoli dospěl k závěru, že chybí tvrzení i důkazy o přechodu ručitelského závazku na žalovanou, žalobkyni s tímto svým názorem prostřednictvím poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. neseznámil; zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v části, v níž byla zamítnuta žaloba do částky 5,000.000,- Kč, napadený rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti části výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o zaplacení částky převyšující 5,000.000,- Kč, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl, neboť tato část výroku není závislá na vytýkané vadě řízení, ale vychází z právního posouzení rozsahu ručitelského závazku založeného dohodou o ručení, bez ohledu na to, zda ručitelský závazek je závazkem souvisejícím s privatizovaným majetkem, zda s tímto majetkem přešel a na který subjekt. Správnost závěru odvolacího soudu, že ručení je omezeno částkou 5,000.000,- Kč nebyla dovolatelem zpochybněna.
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda s ohledem na časové souvislosti vzniku ručitelského závazku a postupu privatizace majetku státního podniku, zahrnujícího i schválení a aktualizaci privatizačního projektu, jde o závazek související s privatizovaným majetkem a v kladném případě, zda došlo k jeho přechodu na žalovanou.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu