ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1350.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1350/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/ Ing. L. J., a b/ T. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Mgr. Ing. J. Ch., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. a. s., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 55/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 4 Cmo 140/2004-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 44 Cm 55/2003- 77, Krajský soud v Hradci Králové vyhověl žalobě, kterou se a/ Ing. L. J. a b/ T. J. domáhali vůči žalovanému Mgr. Ing. J. Ch., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. a. s., vyloučení domu čp. 888 nacházejícího se na pozemku o výměře 165 m2, odděleném geometrickým z pozemku st. p. č. 4644/79, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi žalobci a pozdější úpadkyní v lednu 2002 měla být předmětem budoucí kupní smlouvy část budovy čp. 690, stojící na pozemku parcelního čísla 4644/79, náležejícím Městu V. Na tomto základě žalobci investovali do části budovy, která původně sloužila jako sklad, přičemž stavební úpravy prováděli s výslovným souhlasem pozdější úpadkyně. Žalobci rovněž zajistili oddělení části pozemku z parcely č. 4644/79 (čímž vznikla parcela č. 4644/153 o výměře 165 m2) a vedli stavební řízení, v jehož závěru bylo zkolaudované a stavebně oddělené budově přiděleno číslo popisné 888. V důsledku rozsáhlých investičních prací, jež žalobci provedli v domě čp. 888, se jeho cena zjištěná v lednu 2002 ve výši 447.510,- Kč zvýšila tak, že v listopadu 2003 činila 1.190.700,- Kč. Podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobci (jako kupujícími) a pozdější úpadkyní (jako prodávající) 15. dubna 2002 žalobci pozdější úpadkyni zaplatili kupní cenu ve výši 600.000,- Kč (návrh na vklad vlastnického práva žalobců podle této kupní smlouvy však katastrální úřad zamítl).
Soud na tomto základě uzavřel, že ač nedošlo k uzavření zamýšlené kupní smlouvy, tím, že žalobci provedli rozsáhlé stavební práce, vytvořili novou věc (dům čp. 888 na stavební parcele č. 4464/153), jejímiž vlastníky se stali ještě před prohlášením konkursu na majetek U. a. s.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 20. dubna 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud uvedl, že při hodnocení žalobci uplatněného nároku vyšel ze skutkového stavu zjištěného (dostatečně) soudem prvního stupně, s tím, že odtud je nepochybné, že ke vzniku vlastnického práva (k jeho převodu) ve smyslu §132 odst. 1 a §133 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nedošlo.
Názor soudu prvního stupně, že ke vzniku vlastnického práva žalobců došlo originálně, vznikem nové věci, odvolací soud nesdílel, maje za to, že k vytvoření nové věci (stavby jako výsledku stavební činnosti) v právním smyslu v tomto případě nedošlo; jde pouze o změněnou věc původní, která jako věc v právním smyslu nepřestala existovat. Potud odvolací soud odkázal na „ustálenou judikaturu“ (konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98 (ze dne 30. září 1998), 20 Cdo 931/99 (ze dne 28. února 2001) a 22 Cdo 886/2001 (ze dne 28. listopadu 2002), s tím, že vznikem stavby se rozumí stav, kdy je již jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží). V této souvislosti zdůraznil, že jakmile tento stav nastane, vše, co v důsledku přístavby, přestavby nebo jiné stavební změny nebo dokončovacích prací ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu stavba jako věc patřila v okamžiku svého vzniku. Zánikem stavby, jako věci v právním smyslu se pak rozumí destrukce pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva a příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Pro zánik původní stavby přitom není rozhodujících objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy důležité to, co bylo odstraněno a nikoli to, co bylo nově vybudováno. Pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je pak rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží; při úplné destrukci těchto zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla.
Z pohledu uvedeného tedy podle odvolacího soudu „vznikem nové stavby“ nelze rozumět žalobci provedenou rekonstrukci objektu (byť i za vynaložení značných finančních prostředků a s důsledkem změny způsobu užívání). Tomuto závěru svědčí i zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že skleněné průčelí bylo nahrazeno zdí a byl proveden nový vstup. Skutečnost, že jde o „samostatnou stavbu“ (se samostatným vchodem, přívodem plynu, elektřiny a vody, s napojením na kanalizaci, s vybudovanou protipožární zdí, při rozdělení původní budovy na dvě části při zachování podstatných částí konstrukce budovy /např. svislých konstrukcí, krovů, střechy apod./) ani skutečnost, že pozemek, na kterém stavba stojí, je ve vlastnictví žalobců, nemá na vznik vlastnického práva ke stavbě žádného vlivu. Ani rozhodnutími správních orgánů (stavební rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí, rozhodnutí o přidělení samostatného čísla popisného) není rozhodováno o převodu (přechodu) vlastnického práva.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že jedinou vlastnicí nemovitosti je úpadkyně a žalovaný ji tak ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) sepsal do konkursní podstaty oprávněně. Žalobci by tak mohli vůči vlastnici pouze požadovat náhradu za zhodnocení původní stavby ve smyslu §451 obč. zák., což by znamenalo přihlásit v konkursu svou pohledávku rovnající se tomuto bezdůvodnému obohacení, a to třeba i jako podmíněnou.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíce, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že vůbec nevzal v potaz obsah svědecké výpovědi P. S., který za pozdější úpadkyni podepisoval uvedené smlouvy a který soudu prvního stupně sdělil, co bylo obsahem projevu vůle a co podepsáním smluv zamýšlel, respektive co zamýšlely obě strany. Z výpovědi vyplynulo, že svědkova vůle i vůle dovolatelů směřovala k tomu, že ze součásti budovy čp. 690 bude stavební činností dovolatelů vytvořena samostatná nová věc (nemovitost). Dovolatelé opakují, že ke vzniku nové stavby (nové nemovitosti) došlo v důsledku jejich faktické činnosti zaměřené na vytvoření nové věci (tedy činnosti realizované v úmyslu vytvořit novou věc), přičemž šlo o činnost realizovanou v souladu s vůlí žalovaného (správně s vůlí pozdější úpadkyně), který souhlasil a byl si vědom toho, že původně součást stavby (skladový prostor) je osamostatňována a je z ní vytvářena nová věc. Zákon i soudní praxe znají a připouštějí, aby od věci byla oddělena její součást, která se v důsledku takového oddělení stane samostatnou věcí. Např. z rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, podle dovolatelů vyplývá, že teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou, což se musí dít v souladu s vůlí obou stran. V tomto případě vlastník věci hlavní měl vůli učinit ze součásti stavby věc samostatnou a měl vůli, aby toto osamostatnění provedli dovolatelé, kteří by se tak stali vlastníky osamostatněné součásti stavby. Dovolatelé tedy realizovali vůli vlastníka vedoucí k osamostatnění součásti stavby v souladu se svou vůlí vytvořit novou samostatnou věc a být jejími vlastníky, přičemž svou vlastní stavební činností danou součást stavby osamostatnili a v souladu s vůlí žalovaného (správně s vůlí pozdější úpadkyně) se stali jejími vlastníky. Dovolatelé se tak originálním způsobem stali vlastníky objektu čp. 888 (původně součásti domu čp. 690).
Odvolací soud celou věc nesprávně právně posoudil, vycházeje z judikatury (výše zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98, 20 Cdo 931/99 a 22 Cdo 886/2001) týkající se vzniku a zániku stavby jako věci v právním smyslu. Podle dovolatelů se závěrem odvolacího soudu, že ke vzniku nové stavby nemůže dojít rekonstrukcí objektu, se lze obecně ztotožnit, v posuzované věci však odvolací soudu zcela opominul jejich argumentaci, obsah svědecké výpovědi Petra Svěráka a zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s vůlí zúčastěných stran existující při budování nové věci a soudy nižších stupňů neprovedly žádné důkazy směřující k tomu, zda a v jakém rozsahu byla stavba domu čp. 690 (respektive „její část - součást“) zbourána a zejména odvolací soud tedy činil své závěry bez potřebných podkladů. Potud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dále dovolatelé uvádějí, že když jako vlastníci automobilu nechají o své vlastní vůli jinou osobu, aby z jejich auta vymontovala volant a obdrží za to finanční částku (byť se odmontováním volantu automobil znehodnotí), pak předmětný volant změní majitele a nikdo nezapochybuje, že je věcí samostatnou a ve vlastnictví oné třetí osoby. Jde sice o analogii ve vztahu k věci movité, avšak princip je dle dovolatelů stejný.
Dovolatelé tudíž usuzují, že nemuseli původní část budovy čp. 690 zbourat způsobem uváděným odvolacím soudem, k tomu, aby mohli vytvořit novou věc; proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s.ř., přičemž Nejvyšší soud se nejprve zabýval správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak přitom Nejvyšší soud uzavřel např. v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §135b obč. zák. (v rozhodném znění), zpracuje-li někdo v dobré víře cizí věc na věc novou, stává se vlastníkem nové věci ten, jehož podíl na ní je větší. Je však povinen uhradit druhému vlastníku cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil. Jsou-li podíly stejné a účastníci se nedohodnou, rozhodne na návrh kteréhokoliv z nich soud (odstavec 1). Zpracuje-li někdo cizí věc, ač je mu známo, že mu nepatří, může vlastník věci žádat o její vydání a navrácení do předešlého stavu. Není-li navrácení do předešlého stavu možné nebo účelné, určí soud podle všech okolností, kdo je vlastníkem věci a jaká náhrada náleží vlastníkovi nebo zpracovateli, nedojde-li mezi nimi k dohodě (odstavec 2).
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné skutkové závěry odvolacího soudu vycházející především ze smlouvy o smlouvě budoucí a z kupní smlouvy týkající se sporné nemovitosti. Pro výsledek dovolacího řízení jsou rozhodná zejména zjištění, podle kterých:
1/ Dovolatelé (jako budoucí kupující) uzavřeli s pozdější úpadkyní (jako budoucí prodávající) dne 18. ledna 2002 smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se pozdější úpadkyně zavázala, že na dovolatele v určené lhůtě převede spornou nemovitost a současně dala dovolatelům souhlas se zahájením stavebního řízení a s tím, aby před podpisem kupní smlouvy zahájili na objektu stavební práce podle projektové dokumentace.
2/ Dovolatelé prováděli v objektu stavební úpravy, k jejichž kolaudaci došlo kolaudačním rozhodnutím z 30. září 2002.
3/ Dovolatelé (jako kupující) uzavřeli s pozdější úpadkyní (jako prodávající) dne 15. dubna 2002 kupní smlouvu o převodu nemovitosti do jejich vlastnictví a zaplatili podle ní i dohodnutou kupní cenu; návrh na vklad jejich vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí však byl zamítnut.
Argumentace dovolatelů se pojí k institutu obsaženému ve výše cit. §135b obč. zák. a jejich odkaz na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98 (zabývajícím se oddělením věci od věci hlavní /tím, kdy se součást věcí stane samostatnou věcí/) není přiléhavý. Obě smlouvy zmíněné výše totiž jednoznačně dokládají, že v době, kdy dovolatelé prováděli na nemovitosti stavební úpravy, museli vědět, že zpracovávají (byť i způsobem, jenž může vést k oddělení některé její součásti a tím k vytvoření další samostatné věci) věc, jež jim nepatří a že výsledky tohoto zpracování nebudou (bez dalšího) jejich vlastnictvím (že vlastníkem stále bude pozdější úpadkyně); jinak by smlouvou o smlouvě budoucí neohlašovali záměr věc, kterou jim vlastnice dovolila stavebně upravit, teprve koupit a kupní smlouvou (jež nebyla vložena do katastru nemovitostí) by se následně nepokoušeli tento záměr uskutečnit (kdo již vlastníkem nemovitosti je, nepotřebuje ji kupovat). Z řečeného plyne, že ve světle §135b odst. 2 obč. zák. dovolatelé jimi popsaným způsobem vlastnictví nemovitosti nabýt nemohli a právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné.
Z týchž příčin neobstojí ani další dovolateli uplatněné důvody (dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.). V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. lze uzavřít, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění (o obsahu označených smluv), které podle obsahu spisu podstatné části oporu v provedeném dokazování má. Podstatné nebylo, co strany zamýšlely písemnými právními úkony provést, nýbrž to, jak (určitě a srozumitelně) svou vůli těmito právními úkony naveden projevily. Záměr vlastníka původní věci (před zpracováním) učinit ze součásti stavby věc samostatnou prostřednictvím dovolatelů, nezbavuje takového vlastníka ani poté, co je záměr realizován, vlastnictví k nové (osamostatněné) věci (dobrá víra předjímaná ustanovením §135b odst. 1 obč. zák. se váže k přesvědčení zpracovatele, že zpracovává věc vlastní). Z tohoto pohledu není (při absenci výslovného poukazu na to, která část dovolací argumentace se pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) na místě ani závěr o tom, že odvolací soud svým postupem či rozhodnutím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze spisu se nepodávají ani jiné (obsahem dovolání nekonkretizované) vady řízení, k nimž Nejvyššího soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání jako neopodstatněné zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně neúspěšným dovolatelům právo na jejich náhradu ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu