ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1399.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1399/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce R. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) B. F., zastoupené advokátkou, 2) RNDr. V. V., CSc. a 3) PhDr. O. V., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti dohod o převodu členských práv a povinností, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 49 Cm 112/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 27. dubna 2005, č. j. 14 Cmo 390/2004-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 27. dubna 2005, č. j. 14 Cmo 390/2004-158, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. července 2004, č. j. 49 Cm 112/2002-127, Městský soud v P. určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu Ž. (dále jen „družstvo“) uzavřená dne 24. září 1996 mezi M. H. a první žalovanou (dále jen „dohoda“) a dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřená mezi první žalovanou a druhým a třetí žalovanými, registrovaná družstvem dne 17. února 1997, jsou neplatné (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uzavřel, že žalobce - syn M. H. - má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti obou dohod, „neboť vyhověním návrhu by se změnilo jeho právní postavení a mohl by se jako jediný dědic domoci svého dědického práva, stát se členem družstva, nájemcem a majitelem předmětného bytu“.
S odkazem na provedené dokazování soud prvního stupně uvedl, že M. H. dohodu nepodepsal, neboť podle závěrů znaleckých posudků podpis na dohodě není jeho pravým podpisem a dohoda je tak podle ustanovení §40 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro nedostatek právní (správně písemné) formy neplatná. Uzavření ústní dohody nebylo prokázáno. V důsledku neplatnosti dohody je neplatná i následně uzavřená dohoda mezi první žalovanou a druhým a třetí žalovanými registrovaná družstvem dne 17. února 1997.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 14 Cmo 390/2004-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s výjimkou zjištění, že dohodu M. H. nepodepsal s odůvodněním, že soud prvního stupně vycházel ze znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, dle nichž podpis převodce na dohodě není pravý a důkazy, které tomuto zjištění odporovaly, nehodnotil. Pravost podpisu M. H. na dohodě byla ověřena pracovnicí Místního úřadu městské části P.-Ř. M. L., jmenovaná ve své výpovědi potvrdila, že M. H. prohlásil, že podpis na dohodě je jeho podpisem a podepsal se do ověřovací knihy. Skutečnost, že M. H. dohodu podepsal, vyplývá i z výpovědi první žalované.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda „nedostatkem písemné formy netrpí“ a není neplatná podle §40 odst. 1 obč. zák. a neplatná není ani následná dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi první žalovanou a druhým a třetí žalovanými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání vyplývá, že namítá i nesprávnost zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že založil své rozhodnutí na výpovědi svědkyně L. a první žalované a nerespektoval závěry znaleckých posudků ohledně pravosti podpisu M. H. na dohodě. Má za to, že soud nemůže svým rozhodnutím „opřeným o subjektivní názor změnit fakt, že podpis na listině není podpisem pravým, jak bylo zcela nepochybně zjištěno posudky znalců a potvrzeno jejich svědeckými výpověďmi“. Odůvodnění právního názoru odvolacího soudu, podle něhož lze považovat dohodu za uzavřenou v písemné formě, i kdyby M. H. uznal za vlastní podpis vyhotovený na dohodě nikoliv jeho rukou, neboť účel podpisu účastníka dohody, jímž je vyjádření souhlasu s dohodou, je naplněn, považuje za nejasné, nesrozumitelné a nemající oporu v právu. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný a třetí žalovaná považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí co do (ne)platnosti dohody.
Skutkové zjištění, na němž soud založil rozhodnutí, je vadné tehdy, jestliže nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor nebo
- výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o . s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě i procesního práva.
V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o určení neplatnosti dohod o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu zamítl, neboť dospěl k závěru, že převodce M. H. dohodu ze dne 24. září 1996 podepsal, a tato dohoda, jakož i dohoda následně uzavřená mezi žalovanými, jsou tudíž platné. Své zjištění, že M. H. dohodu podepsal (odlišné od zjištění soudu prvého stupně), založil na svědecké výpovědi M. L., pracovnice Místního úřadu městské části P.-Ř., a účastnické výpovědi první žalované, aniž by tyto důkazy zopakoval, čímž porušil ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 11, a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04). Jeho skutkové zjištění tak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř. byl uplatněn právem.
Vedle toho odvolací soud pominul znalecký posudek Kriminalistického ústavu P. ze dne 12. ledna 1998 a výpověď znalce JUDr. S., jenž posudek zpracoval a svědkyně PhDr. M. k pravosti podpisu na dohodě. S těmito důkazy se nevypořádal, pouze konstatoval, že i znalecké posudky mohou být nesprávné a že důkazy, na nichž založil závěr o pravosti podpisu na dohodě, považuje za průkaznější. Nevypořádal se ani s obsahem lékařských zpráv o zdravotním stavu M. H. v době podpisu dohody. Výsledek hodnocení důkazů tak neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř.
Při hodnocení důkazů ostatně pochybil i soud prvního stupně, neboť nepřihlédl k obsahu výpovědí dalších svědků a hodnotil jen důkazy svědčící o tom, že M. H. dohodu nepodepsal, aniž by se vypořádal s důkazy proti tomuto závěru. Pochybení soudu prvního stupně v hodnocení důkazů odvolací soud neodstranil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
V dalším řízení se odvolací soud vypořádá i s námitkami žalovaných, podle nichž žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Přitom vezme v úvahu závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a odůvodnil závěr, podle něhož lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká, a rozhodnutí ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil k otázce naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy, kterou zůstavitel převedl členská práva a povinnosti v družstvu.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího. Soud přitom nepřehlédne, že právní zástupkyně druhého žalovaného a třetí žalované nedoložila plnou moc k zastupování v dovolacím řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu