ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1484.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1484/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce MUDr. P. S., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti žalované JUDr. J. L., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. b. P., a. s. - v likvidaci,o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 194/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č.j. 13 Cmo 4/2005-113, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č.j. 13 Cmo 4/2005-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2004, č.j. 14 Cm 194/2000-88, určil, že pohledávka žalobce ve výši 7,040.648,- Kč (dále též jen „sporná pohledávka“) je uplatněna po právu (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování a na ustanovení §23 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) - dospěl k závěru, že sporná pohledávka na zaplacení nájemného za období let 1997 a 1998 vyplývá z platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 11. prosince 1992 (dále jen „nájemní smlouva“). Požadavek žalobce přitom nepovažoval za rozporný s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku), když žalobce umožnil užívání předmětu nájmu třetím osobám až poté, kdy nájemkyně K. b. P., a. s. - v likvidaci (dále jen „banka“) dala najevo, že předmět nájmu užívat nehodlá.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. července 2005, č.j. 13 Cmo 4/2005-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se při řešení otázky, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení nájemného za „roky 1997 a 1998“, především zabýval platností výpovědi z nájmu „nebytových prostor“, učiněné bankou dopisem ze dne 22. listopadu 1994. Odkazuje na ustanovení čl. VII. 1. nájemní smlouvy a na dopis žalobce ze dne 14. prosince 1994, uzavřel, že banka mohla nájemní smlouvu vypovědět z důvodů uvedených v ustanovení §9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon“). Naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) zákona, tj. hrubé porušení povinností pronajímatele vyplývajících z ustanovení §5 odst. 1 zákona přitom spatřoval ve skutečnosti, že žalobce již „jednou pronajaté plochy“ dal k dispozici „formou dalšího pronájmu či užívání“ třetím osobám, což - podle názoru odvolacího soudu - vyplývá z dopisu žalobce ze dne 14. prosince 1994 (viz formulace, že získal „příjmy z užívání domu“).
Jelikož jednoroční výpovědní lhůta počala běžet nejpozději 1. ledna 1995 a vztah žalobce a banky založený nájemní smlouvou zanikl k 31. prosinci 1995, žalobci pohledávka na úhradu nájemného za období let 1997 a 1998 nevznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatele se odvolací soud nesprávně zabýval otázkou platnosti výpovědi z nájmu ze dne 22. listopadu 1994, ačkoli účastníci netvrdili, že na základě tohoto právního úkonu nájemní smlouva zanikla. V této souvislosti napadá zejména závěry kasačního rozhodnutí ze dne 12. února 2004, č.j. 13 Cmo 98/2003-48, v němž odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že se nevypořádal s provedenými listinnými důkazy.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak dovolatel spatřuje v závěru o existenci výpovědního důvodu podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) zákona, který odvolací soud „opřel“ pouze o rozbor jedné věty v závěru dopisu žalobce ze dne 14. prosince 1994. Současně zdůrazňuje, že takový výpovědní důvod neexistoval, když předmět nájmu byl bance řádně odevzdán a tato byla k jeho užívání opakovaně vyzývána.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná, považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) zákona nájemce může písemně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, jestliže pronajimatel hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z §5 odst. 1 zákona.
Ustanovení §5 odst. 1 zákona pak určuje, že, není-li ujednáno jinak, pronajimatel je povinen odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém k smluvenému nebo obvyklému užívání, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat a zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno.
Dovodil-li odvolací soud, že žalobce porušil povinnosti pronajimatele podle ustanovení §5 odst. 1 zákona z dopisu žalobce ze dne 14. prosince 1994 (resp. v něm obsažené věty - „do vzájemného finančního vypořádání rádi zahrneme i příjmy z užívání domu“), nelze tento jeho závěr akceptovat již proto, že uvedené „prohlášení“ žalobce je natolik obecné, že z něj nelze zjistit, jakého jednání (relevantního ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona) se vlastně žalobce dopustil. Nelze-li akceptovat závěr o tom, že žalobce porušil povinnost pronajimatele (§5 odst. 1 zákona), neobstojí ani právní posouzení odvolacího soudu co do zániku nájemní smlouvy.
Nejvyšší soud proto, aniž se výslovně zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že nájemní smlouva v čl. VII. 1., ze kterého odvolací soud dovodil oprávnění nájemkyně ukončit nájemní vztah výpovědí dle §9 odst. 3 písm. c) zákona, upravuje pouze výpověď ze strany pronajimatele (žalobce) a nikoli nájemkyně (banky), a že nájemní smlouva není smlouvou o nájmu nebytových prostor, nýbrž smlouvou o nájmu nemovitosti; v této souvislosti rovněž neopomene posoudit dopad ujednání obsaženého v ustanovení čl. IX. 2. nájemní smlouvy na právní poměry smluvních stran.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu